Nejdřív jsme vůbec nevěděli, kdy vlastně na vandr vyjedem.

Vypadalo to na pátek večer, pak na sobotu, pak zase na pátek a nakonec jsme jeli v sobotu. Jeli jsme vlakem z Prahy do Liběchova, ve vlaku jsme spíš odpočívali a sbírali síly na heroickej výkon příštích dní. Jeli jsme teda tři – Renča, já a Vajíčko; a na konci vandru se měla připojit i Božka.

               Vystoupili jsme v Liběchově z vlaku a když odjel, naskyt se nám překrásnej pohled na panorama chladících věží mělnický elektrárny. Museli jsme se s nima v pozadí vyfotit, jinak to nešlo. Počasí nám příliš nepřálo; bylo pod mrakem, ale aspoň se líp šlo. Cesta vedla podél trati zpět do vsi a tam se připojila k modrý značce.

Zastavili jsme se v malý, útulný hospůdce na polívku, rybičky a pivo; pak jsme se vydali dál po modrý lesem do kopce na Klácelku, což jsou do skal vysekaný reliéfy svatejch a umělá jeskyně. Dalo by se tam asi i spát, ale vypadalo to, že se tam schází všelijaká pakáž – fuj! Tak jsme Klácelku opustili a dupali dál v šeru lesa na další zajímavost – Čertovy hlavy; skály opracovaný do tvaru čertovskejch hlav, dobrejch deset metrů vysokejch. Dozvěděli jsme se z tabulky, že to je dílo V. Levého, kterej, když neměl zrovna co dělat, chodil po lese a sekal do skal různý výjevy a upravoval kameny do podob čertů.

Od Čertovejch hlav jsme se vydali dolů do vesnice Želízy; tam jsme po chvilce hledání našli hospodu, dali si pivo a zeptali se, jestli můžeme hrát – a oni řekli, že NE!

No to se nám ještě nestalo, že by někde odmítli služeb Yedowky. To pěkně posrali! Budem si to pamatovat, už tam nikdy nepáchnem! TAK.

               Dopili jsme a šli hledat nocleh, raději někde pod střechu. Naštěstí byl ve vesnici kemp – ještě mimo provoz; a tak nám jedna veranda se stříškou přišla docela vhod, zvlášť k ránu – to se pěkně rozpršelo.

               Rozbalili jsme saky paky a uložili se k prvnímu vandrovnámu spánku.

...

Ráno se déšť trochu uklidnil, ale bylo dost zima, tak jsme ještě chvíli poleželi ve spacácích na tvrdým betonu a pak začli balit. Když jsme od chatky odcházeli, bylo ještě zima, ale už nepršelo. Ale i to se změnilo.

               Cestou ze Želízů jsme se vydali po žlutý značce do mírnýho kopečka, abysme se pokochali dalšíma skalníma svostama pana Levého – Harfenice a Had.

Harfenice je skalní útvar, sestávající z několika čertích hlav a jeskyní s hadem nad vchodem. Tam jsme sundali ze zad bagáž a udělali snídani: Renča uvařila čaj, Vajíčko a já jsme udělali chleby s paštikou a už se žralo.

A do toho začlo pršet.

Naházeli jsme věci do jeskyňky, seděli ve vchodu a snídali. Po snídani jsme počkali, až se počasí trochu uklidní, potom jsme hodili na záda rance a vyrazili dál. Po pár stech metrech se cesta točila kolem skály a u tý byla cedulka, že je tam vysekanej had – po chvíli hledání jsme ho našli; zub času a blbost vandalů na něm zanechala následky, že ani nebyl k poznání.

O kousek dál jsme potkali vandráky, jak šli proti nám; prohodili jsme pár slov a pokračovali. Cesta byla pěkná, lesní, prašná nebo písková, sem tam kámen nebo kořen. Žvanili jsme a tak nám to pěkně utíkalo až do vesnice Tupadly.

               Tam už bilo poledne a my měli hlad. Hospoda měla ještě zavřeno a tak nám autobusová zastávka poskytla útočiště, asi hodinu jsme tam seděli a občas hráli, ale ten den byla opravdu dost zima a záblo na prsty, navíc se pěkně rozpršelo.

               Když otevřeli hospodu, hned jsme tam vlezli a objednali si polívku na zahřátí; dali jsme i pivo a koukali skrz okna do deštivýho dne.

Po chvilce dorazili do hospody i skauti, bylo jich asi třicet a obsadili půl sálu. Čekali jsme, že přestane konečně venku chcát, abysme mohli jít.

Nepřestalo.

Hodili jsme na sebe ponča, Renča pláštěnku a už jsme dupali mokrou cestou z Tupadel po zelený značce moc hezkou krajinou, kterou jsme ale moc nevnímali, neboť voda všude byla dost nepříjemná. Abysme se vyhnuli depresím a trudnomyslnosti, zpívali jsme si do kroku. Cesta to byla dlouhá.

Na jednom místě jsme vyplašili svini s prasátkama; ještě, že nás neviděla, ta by nás hnala svinským krokem. Šli jsme skrz vesnici Osinaličky, kde jsme si spletli lípu s dubem, bukem a jeden z nás i se smrkem. Pořád pršelo a tak jsme se pod tím bukodubosmrkolípou chvíli schovali, ale bylo to ještě horší, ponivač kapalo z listí.

Šli jsme asi tři kiláky lesem  po zelený, až jsme se ocitli na vyhlídce na skalním převisu; pod náma hloubka jak blázen, tak jsme jukli dolů, bylo to fakt vysoko a takovej divnej pocit to byl. Navíc tam bylo dost mokro a kdyby to podklouzlo, tak jsme v pr...dole. Oklepali jsme se nad tou hnusnou představou a pokračovali k nedalekýmu Pustýmu zámku – skalním útvarům se spoustou převisů a jeskyněk.

Bylo dost škoda, že pořád pršelo, kdyby bylo hezky, určitě bysme tam zůstali spát; takhle jsme to jen rychle přešli, udělali fotku a pak se slovy „Hm, dobrý,“ jsme pelášili do hospody v Zakšíně, ohřát se, usušit a najíst se, než nám zavřou. Lesem nás cesta dovedla kolem chatek až k hlavní silnici – byl tam čilej dopravní ruch, k naší velký nespokojenosti. Po pár stech metrech byla hospoda, tak jsme si dali čaj na zahřátí a něco k snědku.

V devět večer nás vykopli, tak jsme si oblíkli mokrý hadry a jali se hledat nějakou střechu: vzpomněli jsme na chatky cestou, jedna z nich měla ideální verandičku.

Usídlili jsme se tam, rozvěsili po mřížích věci v domnění, že nám do rána uschnou, a zalezli do spacáků, povídali si a pak usnuli.

...

Ráno bylo zase deštivý. U chatky jsme se váleli pěkně dlouho a u liháče sušili Renčiny boty a polívku. Někdy před polednem přestalo pršet, tak jsme zabalili saky paky a šli, co nás nohy vedly, přes Zakšín do Tuhaně; tam jsme pěkně vyměkli a sedli na bus do Blíževedel.

Koupili jsme buřty a pivo a došli jsme ze zastávky na Hřídelík; tam jsme se utábořili. Večer jsme nasbírali dříví, rozdělali GRIL! a smažili buřtíky.

               Blbli jsme, hráli a pak už jen spali.

...

Další den už nepršelo a bylo i sluníčko.

               Posedávali jsme po zdech zříceniny, odkopávali zbytky buřtíků do údolí a tak trochu balili. Večer měla přijet Vajíčkova kost, tak bylo záhodno nakoupit nějaký potraviny a dopravit se do místa jejího příjezdu – Zahrádek.

Šli jsme na blíževedelský nádraží, tam koupili lístky a čekali na vlak. Cesta do Český Lípy nám utekla a v Lípě jsme koupili maso na gril, pečivo, špek, další ingredience a vrátili se na nádraží. Zašli jsme na jedno-dvě do nádražní putyky a taky jsme se najedli.

Koupili jsme lístky a jeli do Zahrádek; tam jsme se rozdělili: Vajíčko šel na autobus pro Božku a my s Renčou hledat místo na spaní. Nevím, co dělal Vajíčko, ale my šli po červený do údolí a hledali zříceninu Frýdlant; chodili jsme po lese a pořád nemohli nic najít, až jsme objevili několik valů a to bylo ono – nic moc, tak jsme ještě chvíli chodili a našli výbornej převis s připraveným ohništěm. Nasbírali jsme dříví, uvařili si kafe a čekali, až se Vajíčko s Božkou ozvou.

Začalo poprchávat, tak jsme zavolali a domluvili se, že teda asi my přijdem tam do Zahrádek; tak jsme zase všechno naložili a šli zpátky. Prošli jsme moc hezkou cestou kolem skal (jednou jsem zabloudil k močálu a říčce, co se nedala přejít) a kolem zahrádeckýho zámku došli na silnici.

               Po chvíli šli proti nám Vajíčko s Božkou, zašli jsme na pivo do hospůdky, vybalili klobásky, povídali a když nás vyhnal, šli jsme hledat místo k spánku. Prošli jsme louky a remízky, ale nic nebylo zrovna vhod, tak jsme skončili na nádraží, jako už tolikrát.

               Ustlali jsme si pod střechou skladu, Vajíčko s Božkou si odbyli svojí večerní hádku a spalo se.

...

Ráno po hygieně dostala Božka čokoládovej deficit a vyrazili s Vajíčkem do Zahrádek pro čokoládu a pivo; my s Renčou zatím dělali v lesíku ohýnek a připravovali maso na gril.

Po dvou hodinách konečně dorazili Vajíčko a Božka a my mohli pořádně začít vařit – podlejvat pivem maso a zalejvat sebe. Božka seděla stranou, asi jí nebylo dobře, ale pak se k nám přidala. Vařili jsme si moc dobrou pologumovou, polosyrovou kotletu bez chuti a spálený brambory. MŇAM! Pod grilem to moc nehřálo, ale nakonec to nebylo špatný.

Po jídle jsme si zabalili věci a šli se ještě projít do Zahrádek na pohár a pivo. Cestou jsme potkali poníky, tak si Renča musela hned šáhnout. Po posezení v hospůdce jsme se vrátili na nádraží, vyzvedli věci z úschovy, pokecali s výpravčím („všechno je na hovno“), počkali na vlak a frčeli do Prahy.

               Ve vlaku byla standard prdel, vyprávěli jsme a vzpomínali, co jsme za ten vandr všechno zažili.

Nebylo toho málo.