Jdi na obsah Jdi na menu
 


Vandr??? na Jedovou číslo dvě - březen 2016

JEDOVÁ 2


Tak původně jsem chtěl psát vandr, ale musel bych se stydět, takže – Vandr na Jedovou nebyl a byl překvalifikován na „Hraní na zastávce“. Čímž chci říct, že tedy vandrovní sezóna 2016 vlastně ještě nezačala. Nevěřím, že mi někdo tuto alibistickou výmluvu bude žrát a proto se budu snažit popsat hraní u Vláďi, jako kdyby to vandr byl.

Vláďa se mi ozval koncem ledna, jestli prý prosincovou akci zopakujeme. Domluvili jsme se s panem Vajíčkem na 11. březen. Vláďovi jsem napsal návrh termínu akce a odpověď od něj přišla hned vzápětí: „krásná práce mladíci – zajistím společnost.“ Den D se blížil a já se jen tetelil. Těšil jsem se na starýho pardála Vajíčka, jak pokecáme, jak zahrajeme.

Koupil jsem si přes e-shop českých drah lístek a zaplatil kartou, ale když jsem to pak ještě jednou kontroloval a probíral i s cestou z Olomouce do Bystřice, zjistil jsem, že jsem se o vlak seknul a že to s tímhle nestíhám. Tak jsem lístky reklamoval a koupil jiný. Prý mi ČD pošle peníze za stornovaný lístek zpět. Čas na to mají do konce června. (Klobouk dolů před ČD, peníze už jsou zpět)

Konečně nastal pátek 11., já zaparkoval auto pod Nuselským mostem, došel na metro na Vyšehrad, přejel na Hlavní nádraží a šel na nástupiště. Jízdenku – tu správnou -  jsem měl připravenou a tak jsem nikam nespěchal. Vlak byl celkem prázdný, ve vagónu bylo kromě mě asi deset lidí. Naproti mně seděla pěkně tvarovaná panička a četla si nějakou knížku. Za chvíli se začala tak nějak chvět a vzala si svetr. Já usínal, ale za nějakou dobu mě také probudil chlad. Tak teda taky do svetru. Po dalších deseti minutách přišla průvodčí a sdělila nám to, co už jsme všichni věděli: „Já se strašně omlouvám, ale tenhle vagón asi netopí, ale jestli chcete, můžete jít vedle, je tam ještě místo.“ Mě se nikam nechtělo, tak jsem zůstal, ale ostatní, snad kromě dvou lidí, odešli. „Tak on ten vlak nebude zas tak prázdnej, jak se mi zdál“, řekl jsem si pro sebe.  

Ústí nad Orlicí – Česká Třebová – za okny se mihl Hoštejn – Zábřeh a konečně Olomouc. Za celou cestu se pan Vajíčko neozval. Vystupuju z vlaku a zvoní mi mobil – pan Vajíčko. „Čekám tam jak vždycky – nad jezdícíma schodama, tak pospěš, už ti vytahuju pivo.“ Pospíšil jsem si a už jsem ho viděl, jak se tyčí o hlavu výš nad ostatníma lidma a vyhlíží, odkud jdu. „Tak jsem tu, Nazdar bratře“, pozdravíme se jako sokolové, junáci a indiáni v jednom. Objetí a poplácání po zádech. Dám si taky pivo a jdeme pro lístky do Bystřice. Se slečnou pokladní v informacích pan Vajíčko lehce zaflirtoval, koupili jsme lístky a šli k vlaku na nástupiště. Už tam stál a čekal. Nastoupili jsme a sedli si na volnou čtyřku. Přistoupilo ještě pár dalších lidí a vlak se rozjel. Žvanili jsme s panem Vajíčkem a plánovali si dnešní večer. Před Bystřicí jsme se zvedli a já jsem stiskl tlačítko zastávky na znamení. Velká Bystřice je zastávka na znamení, ale čekal jsem, že vlak zastaví až u zastávky. Ve chvíli, kdy jsem sundal prst z tlačítka, vlak okamžitě prudce zastavil. Rychle jsem zkontroloval, že jsem mačkal správný čudlík. Stáli jsme a stáli a pan Vajíčko už hlásil na půl vagónu, že za to můžu já, já jsem zmáčkl tlačítko a tím jsem vydal generální STOP pro celý moravskoslezský kraj.  Už to trvalo asi deset minut a pak se konečně vlak zase pohnul. Za minutku jsme vystupovali na zastávce u Hospůdky na zastávce.

Otevřel jsem dveře a v hospůdce to zahučelo. Sice míň než minule, ale staří známí si na nás čas udělali. Vláďa nás vítal jak ztracené synky a už roztáčel Holbu. Sundali jsme si bundy a svetry a zjistili jsme, že jsme si na sebe vzali stejný dresy – trička Holby, tak nás to pobavilo, zvlášť proto, že stejný tričko měl i Vláďa a Jirka, tak jsme byli jak z jednoho týmu a reklamy na Holbu. Kecali jsme s Vláďou co novýho se za tu dobu, co jsme se neviděli, stalo. Bohužel – stalo se. Jirkovi, co tu s Vláďou dělá, v úterý shořel barák. Od kotle chytly odpadky, které tam dala Jirkova matka, a už to bylo. Dali jsme si panáka, abychom tu novinu lépe vstřebali. No to je teda síla, shořelo mu prý úplně všechno, doklady, dokumenty, peníze, vercajk, věci. „Bez vercajku nemůžu dělat“, bědoval, měl tam v tom přes sto tisíc. Situace na hovno. Ještě jednoho panáka.

Jdem radši hrát, ať je veselejc. Vytáhli jsme kytary a spustili tradiční písně, Greenhorns, Tučný, Nezmaři, Hop trop. V tom si k nám sednul takovej plešatej udržovanej strejda s vypelichaným knírkem a začal vyprávět o tom, že zná Dobeše a Redla a Gotta a já nevím, koho ještě dalšího. A že bude mít narozeniny a oni tam budou všichni najednou hrát. Tak ať tam přijedeme taky, že hrajeme líp než oni. Jaksi nám, ale zapomněl říct, kdy a kam máme vlastně přijet. Pak si půjčil mojí harmoniku a zkoušel tam cosi foukat, nicméně to stálo za drek. Prohlížel si tu moji harmoniku – „No jo, tohle je nějaká čína (moje harmoniky, co tahám na vandr, jsou japonské TOMBO), já hraju jen na Lee Oskarky“. No jo no - čína. Odborník se holt pozná. Koneckonců Tombo dělá i ty jeho Lee Oskar, ale je pravda, že jsou asi o tři stovky dražší, než ta moje. No to jen tak na okraj.

Hráli jsme jednu písničku za druhou, natěšený a dychtiví jak malí kluci. Nálada byla dobrá, Zpívali jsme a hráli na naše přání i na přání ostatních a noc vesele ubíhala. Dali jsme si přestávku a Vláďa před nás postavil další pivo a hlavně – pečený marinovaný žebra. A ty teda Vláďa umí fakt luxusní. Za chvilku zmizely v našich hladových tlamách. Pochválili jsme mistra kuchaře a chopili se zase nástrojů. Osazenstvo pomalu odcházelo do domovů, poslední odcházeli někdy před pátou. Chvíli jsme si sedli s Vláďou a Jirkou a byli jsme rádi, že máme chvíli na pokec. Kolem půl sedmé ráno jsme vybalili spacáky, srazili lavice a usnuli zaslouženým spánkem.

 

Sobota

Probudili jsme se někdy okolo poledne a začali plánovat zdolání Jedlové. Na posilněnou jsme si dali hořkou a pivo. A kecalo se a vymýšlelo, do toho začali chodit další lidi a to byl konec. Někdy v půl třetí bylo jasné, že tentokrát se na Jedovou fakt trmácet potmě nebudem. Chtěl jsem panu Vajíčkovi popřát k jeho kulatým přirozeninám na Jedové, ale protože jsem nebyl fírer a fírerovo rozhodnutí bylo zůstat, musel jsem mu popřát tady. Pan Vajíčko obdržel Yedowou Chüži v obrazech, pěkně svázanou do knihy. Popřál jsem mu všeho dostatek a odměnou mi bylo: “Ty vole, no to si děláš prdel ne?“  A hned začal listovat a prohlížet, tak mi to udělalo radost. Já na oplátku dostal originál slovenskou whisky, které jsme hned utrhli drápek a okusili, co ti naši slovenští bratři umí. Umí.

Pak byly tři hodiny, půl čtvrtý a tak jsme se šli aspoň cournout městem, dali jsme si po cestě pivo, abychom nevypadli z tempa, mimo jiné jsme zjistili, že Velká Bystřice je celkem mrtvá, v sobotu odpoledne, kdy začíná pršet a fouká studený vítr, ještě mrtvější, skoro v rozkladu. Cestou na zastávku se nám do cesty připletla ještě hospoda U Kovárny, kde jsme si dali ještě jednoho cesťáčka a vyrazili na večerní hraní.

Do hospůdky jsme přišli a už nás zase vítali jak hokejisty z Nagana. Parta byla jiná než včera, ale taky dobrá. Největší zmatek mezi přítomnými samci udělala mladší blondýna, která přišla s jedním chlapíkem, ale za chvíli se lísala k někomu úplně jinýmu. Zvedla se, a šla se tulit zase jinam. Ten její chlapík to nijak neřešil, asi ji znal. Chabou omluvou jí bylo, že byla navátá, jak zákon káže. No ale každopádně, když si zase k někomu dalšímu sedla a začala ho objímat, dotyčný znervózněl a jaksi nevěděl, co má dělat, když tam přišla se svým chlapem. YCH to neřešila a hrála a hrála. Chvílema to bylo dost těžký, jelikož opilka si chodila sednout i k nám, nicméně jsme přežili bez úhony.  Skončilo to nakonec tak, že majitel slečny někam odešel, asi domů a slečna mu slíbila, že pak přijde. Jenomže se chytla s někým jiným, kdo se nabídl, že jí odvede. No a tak jí odvedl. Neznámo kam.

Celou dobu s náma nesměle hrál takovej fousatej chlapík na harmoniku. Hrál o moc líp než Lee Oskar včera. Ale tak skromnej člověk, to se hned tak nevidí. Hráli jsme, on kde mohl, přidal se k nám a moc pěkně to ladilo. Pak jsme dohráli a chvíli ještě žvanili a někdy po druhý, třetí jsme rozbalili spacáky a zalehli na lavice.

Neděle

Kolem půl sedmý nás vzbudil řev za dveřma a kopání do dveří. „Kde je? Co tam s ní děláte, ať vypadne ven nebo si tam pro ní dojdu“. Kop Kop. Vláďa vstal a šel majiteli opilé přítulky vysvětlit, že s náma nezůstala a nemáme ani ponětí, kde může být. Pak jsme ještě chvíli leželi a kolem desáté se vysypali z pytlů.

Postávali jsme okolo baru a vedli řeči. Vláďa bude otvírat novou hospodu ve Fulneku, kterýžto byl okamžitě překřtěn na Fullneck, potom na Hluboké Hrdlo alias Deepthroat. No a pak už byl čas vyrazit. Mapa ukazovala do Olomouce nějakých dvanáct kilometrů. Rozloučení bylo srdceryvné a pro přihlížející dojemné. Objetí a plácání po zádech, zalomení palců.

Vyrazili jsme do chladného, lehce zamračeného odpoledne. Šli jsme cestou kolem řeky a cestou potkávali různé běžce a důchodce venčící psy. Cesta byla moc pěkná, i když dost větrná. Došli jsme k památníku padlých amerických letců a zapálili jim svíčku a věnovali minutu ticha. Pokračovali jsme dál a hledali místo, abychom si udělali oheň a upekli buřty, co měly být sežrány na Jedové. Našli jsme pěkné místo pod chatovou osadou u řeky a rozdělali oheň. Šlo to ztuha, všechno bylo mokré, vlhké a studené. Ohýnek spíš kouřil než hořel, nicméně pak se nad námi smiloval a upekl nám napíchnutou uzeninu. Otevřeli jsme Svijany a chvíli svorně mlčeli do plamenů a měli klasickou náladu posledního dne. Uhasili jsme čmoudící klacky a naházeli zbytek chleba kachnám na řece. Do Olomouce to bylo kolem řeky ještě necelou hodinu, pomalu jsme se šourali a počasí se lepšilo, klasicky na odjezd.

Došli jsme do Olomouce a u nádraží našli příjemnou kavárnu-čajovnu, kde jsme si dali konev mátového čaje a probírali úspěšnost hrací akce. Lístek jsem měl koupený na 18:20, ale to bylo za strašně dlouho. Šel jsem tedy škemrat na pokladnu a smlouvat, jestli by nebylo místo v dřívějším vlaku. „Bez místenky nemáte šanci, všechny vlaky na Prahu jsou beznadějně vyprodané“, řekla mi pokladní bez špetky lítosti. No nic, zkusím to bez místenky a uvidíme. Panu Vajíčkovi přijel šnelcuk. Zase to tak uteklo, příště musíme jet na víc dní, doufám, že to vyjde.

Mě to přijelo asi za půl hodiny. Šel jsem do prvního kupé, kde bylo místo. V kupé seděli tři lidi. Asi padesátiletý žoviální chlapík, naproti němu slečna s pejskem a naproti mně fousatej kluk a tabletem v ruce a sluchátkama v uších. Všichni nakrčili nosy. „Á vandrák, to se hned pozná po čuchu. Hele a nechceš něco zahrát?“, zeptal se chlapík a nabídl mi pivo. „Nemůžu, díky, budu muset ještě řídit“, odpověděl jsem a vytáhl kytaru. „Tak jestli vám to nebude vadit, tak já si teda budu něco brnkat“ A začal jsem hrát. Hrálo se dobře, fousáč vyndal sluchátka z uší a poslouchal, pak jsem hrál na přání a zpívali jsme všichni. To už se mi dlouho nestalo. Postupně všichni vystoupili a já dojel do Prahy s fousáčem sám. Šel jsem na metro a pod mostem na Vyšehradě nastoupil do odstaveného služebáku. No jo no, tak zejtra zase do práce. Ale stálo to za to.