Jdi na obsah Jdi na menu
 


Ústí nad Orlicej - říjen 2014

8. 11. 2014

Ústí nad Orlicej

10.10. – 12.10.2014

 

Oproti minulejm létům, kdy jsme dali jeden velkej vandr v létě a jinak nic, to je v roce 2014 zajímavá změna: dva víkenďáčky, takový prodloužený, místo jednoho velkýho. Jarní, respektive květnovej vandřík k Moravský Třebový nám ještě po nocích duní v řepách; a i když nám bylo jasný, že Laďku tak vysoko nasazenou prostě nemůžeme pokořit, stejně jsme si v duchu malovali, co že nám náhoda hodí před nohy tentokrát.

A nebylo to zas tak marný, jen poslouchejte:

Pátek

No já se měl teda náramně. Zatímco pan Brambůrek ještě někde v potu tváře maká, já, vyžebrajíc si dovolenou, už pěkně v zelenejch hadrech, s báglem a kytarou stál u vlaku, kterej co nevidět otevře dveře, vcucne mě a když indiáni nevytrhaj koleje nebo Jesse James nezastřelí fíru a okrade cestující, v půl jedenáctý mě vysadí v Český Třebový.

„Ještě, že je už jednadvacátý století,“ pochvaloval jsem si v duchu, anžto jsem si hověl v jakože restauračním vagóně a lil do sebe druhý kafe, natažený nohy, kytara na křesílku proti mně a kolem zajímavý, usměvavý objekty, pro který jsem ale byl samozřejmě vzduch, protože s vagabundem v maskáčích se přece slušný cestující nebavěj, nebo snad jo?

A tak jsem radši sledoval krajinu za oknem, protože to vypadalo víc než optimisticky – sluníčko se dralo mezi kopcama, prosvěcovalo mezi stromy a kreslilo čáry stínů po loukách. Ale při obdivování přírody kolem jsem nesměl vynechat pohled a vzpomínku na vandr za Hanou, protože vlak projížděl Hoštejnem; hned vedle trati vede asfaltová cesta, po který jsme šli a nezaměnitelná silueta kopečku s památníkem Obětem vandrů a kostelem mi vždycky vyvolá v hlavě obrázky, když tam jedu. A kdo z lidí ve vlaku ví, že pod kostelem, ale to z vlaku není vidět, je hospoda, kde točej, nebo točili, Krušovice?

Abysme se nenudili a přečkali ten čas, než dojedu do cíle, napíšu sem, jak jsme s Brambůrkem na dálku konverzovali den před vandrem:

p. B. – „Již zítra, již zítra!“

p. V. – „Přesně to samý jsem ti chtěl napsat!!!Jedu z Bratislavy, zabalim a zitra mi proletáři všech zemí můžou políbít PRDEL!“

...a to vandrovní ráno:

p. V. – „Taxem v Čechách ... za oknama vlaku sluníčko, kolem sedí krásný holky, přede mnou kafe...a co Ty??:o)“

p. B. – „Ty brďo, ty se máš, já padám z práce až po 12.“

Tak, konečně, konečně vlak zpomaloval a zpomaloval a já byl nachystanej ke skoku.

Česká Třebová.

Do příjezdu pana B. jsem měl nějaký tři hodiny čas, což jsem věděl už doma a tak jsem si naplánoval , že se projdu mezi Třebovou a Ústím nad Orlicí pěšky. Trasu jsem neměřil, ale na oko jsem odhadnul, že tři hoďky mi musej stačit. Po vcelku nezáživným, ale naštěstí celkem rychlým průchodu městem žlutá odbočila po asi kilometrovým úseku po silnici do lesa a vytrvale stoupala, což v kombinaci s mlhou a teplým vzduchem vytvořilo perfektní prádelnu a já byl za chvilku mokrej zevnitř i zvenku, částečně i proto, že jsem nasadil rychlý tempo. Věděl jsem, že se musím dostat na zelenou, která mě dovede nad Ústí k rozhledně Andrlův Chlum a tam se skulím po modrý dolů k nádraží.

p. B. – „OK. Za dvě hoďky už budu stepovat na perónu..:o)“

p. V. – „Já vystupuji z vlaku, kterej mizí v dálce...“

p. B. – „A přestupuješ na vlak do U nad O?“

p. V. – „Zu fuss.“

p. B. – „Ooooooo rewelacja“

p. V. – „Kurde turystyka mocna. Jo – nekupuj chlast.“

p. B. – „Proč, budem abstinovat?:o)“

p. V. – „Přesně tak. Já jsem takovej Všivák v regálu, že ani kapku nedáš.“

- ta moje poslední zpráva se odkazovala k flašce Chivas Regal, která mi šplouchala za ušima, jelikož jsem jí měl strčenou nahoře v báglu, abych jí hned vytáh, až dojde k uvítacímu přípitku.

Jenže když jsem na rozcestí žlutý a zelený študoval rozcestník, ztuhly mi rysy: na rozhlednu to bylo, jestli si dobře pamatuju, 11 kiláků, dva už jsem měl v nohách a další dva jsem odhadoval, že to bude z rozhledny k nádraží, suma sumárum patnáctka, na kterou mám tak akorát čas a to musim šlapat, neflákat se a nezastavovat.

Nasadil jsem teda krok a snažil se úseky po rovině přejít co nejrychlejc. Cestička byla trochu rozblácená, klikatila se lesem, úplně tichým, jak mlha utlumovala všechny zvuky, ale vzdálený občasný zahrčení auta dávalo tušit, že za chvilku už přejdu hlavní a asfaltkou budu scházet k vesničce Příhrazy, to je asi pět kiláků, teda slabá hodinka cesty, spíš míň.

Vesnice byla skoro úplně vylidněná a tichá, no aby ne, když byl pátek před polednem, to jsou ještě všichni v rachotě. Zastavil jsem se u turistickýho odpočívadla – dva stoly, pár lavic a informační cedule, co že je vesnice vlastně zač. Dokonce i jeden slavnej rodák by tu byl. Ale pane Vajíčko, nezdržovat, bágl na hrb a hurá do stopy! Jenže sotva jsem se pohnul, zjistil jsem zajímavou věc: vandrovní boty, který mám už několik let a musej bejt už úplně rozšlapaný, mě začaly tlačit, teda levá, a přímo na kotníku. A já, kua, už několik let nemám lékárničku (ztratil jsem jí na hraní s Osečňákama na Šámalce), takže nemám čím oblepit nebo ovázat. Povolil jsem tkaničku, jak nejvíc to šlo, a snažil se nepajdat, ale rozchodit. Kupodivu, po chvíli to bylo dobrý.

Cesta obešla vesnici, zatočila na kopeček, kolem hřbitova mě dovedla k lesu a začala vytrvale stoupat, protože to, co jsem z hřebene sešel do Příhraz, jsem zase musel poctivě nadupat hore, zcela logicky, ponivač když cesta vede k rozhledně, asi nepůjde do údolí. Rozhledna v údolí je tak maximálně tribuna pro prvomájovej pochod. Áááá, v kapse mi bzučí report od trempa kamaráda.

p. B. – „Už jsem ve vlaku a je pěkně nacvaklej, vedle v kupé jede škola z Moravy a nějaká holka říká, že chce sedět po směru, až bude blut (asi blejt) ta ať to nemaju v klině :o). A teď navíc zjistitli, že jim tři kusy chyběj...no jo, věci se musej dít. :o)“

p. V.  - „:o) Aspoň jsi ve společnosti, já dupu sám v lese jak nějakej tremb.“

p. B. – „Hm, to teda jo. Naproti mě baba tak 50, vedle ní nějaká zastydlá věřící. Pak ještě dědek s kufrem. No a jedna docela slušná květinka se tu teď usadila. Tak aspoň něco. Šlapej, ať tam na tebe nemusim čekat.“

p. V. – „Don´t strach. Tak hup na tu věřící, no tak!“

p. B. – „Brrrrrr“  a blicí smajlík.

To už mi zbejvala hodina dvacet do příjezdu Brambůrka  a už jsem tušil, že když vydržím tempo, nebudu odpočívat, budu ignorovat nohu a hlavně se vykašlu na pivo v restauraci pod rozhlednou, že to stihnu. Ale bylo mi to líto, o to nic.

Mlha a vlhko zůstávalo furt stejný; jediný, co se měnilo, byly mokrý skvrny na mý košili a jak se cesta, pokračující víceméně po hřebeni, začala měnit na tankodrom od harvesterů (jo, to je  takovej ten lesnickej traktor s velkejma kolama a řeťezama, do toho jsem byl úplnej blázen, když jsem byl ješte prcek), začal jsem mít i obstojně zabahněný boty. Ale přes všechny nesnáze jsem držel tempo a k rozcestí, těsně před rozhlednou a s poetickým názvem „U zabitého,“ ponivač tam zamordovali nějakýho hajnýho nebo pocestnýho, je tam pěknej starobylej kříž u cesty, jsem došel docela se slušným časovým předstihem, tak jsem se mohl na čtvrt hodinky posadit, oddechnout si a zout boty. Nikde nikdo, jen po chvíli na parkoviště přijelo auto s mladou maminou, dvěma dětma a dvouma psama. Sledoval jsem , jakej logistickej problém je to všechno vyndat z auta, hlídat, aby se to nerozuteklo – teda až na to nejmenší dítě, který ještě nechodilo. Mamina vydala asi pět set příkazů za minutu, včetně „Fuj“  na psa, kterej se jal na mě štěkat, i když jsem ho nijak neprovokoval. Ale určitě to „Fuj“ bylo mimo mísu, protože i když jsem byl zpocenej, tak na začátku vandru mě to urazilo. Počkej, ty hyeno skvrnitá, na KONCI vandru. To bys možná měla pravdu.

                Celá ta nesourodá skupina zmizela na cestě směrem k rozhledně a já, pajdajíc a nadávajíc na botu a nohu, jsem scházel obstojným padákem po modrý k nádraží. Alespoň, že cesta vedla kolem studánky „U poutníka,“ což je pěkný, ale trochu zanedbaný a zarostlý místo – posezení v lese u studánky, kde voda teče z kamenný hlavy poustevníka.

Hurá! Posledních asi pět set metrů. Ještě jsem drobet zakufroval – odbočil jsem doprava ještě před mostem a vyšel k nádraží, kde sice na perónu stáli lidi a vedle stály autobusy, protože hlavní nádraží je zavřený a všechno jezdí do zastávky „Město,“ ale nějak mi přišlo, že bych měl jít na druhou stranu, což jsem hned udělal, ale stejně jsem musel podchodem a vylez jsem na tý straně, kam jsem přišel prvně.

Do příjezdu rychlíku „Šohaj,“ což je naprosto přiléhavý jméno pro vlak, vezoucí pana Brambůrka, zbejvaly asi čtyři minuty.

No a pak se v zatáčce objevila mašina, za ní kopec vagónů a celá ta souprava zabrzdila. V klidu jsem dřepěl na lavičce a čekal, až se konečně mezi malejma a útlejma lidma objevila vysoká, ramenatá postava pana Brambůrka s kloboukem na hlavě, báglem a kytarou na zádech a jak mě uviděl, nasadil úsměv a vandr doopravdy začal. Ještě se před Bramrůrkem mrcasily nějaký dvě ženský s kočárkem a velkejma taškama, který musel prokličkovat, a pak už - „Ahoj, trempe, trempe kamaráde!“ – následovalo objetí, zalomení palců a všechny dny od posledního setkání byly najednou pryč.

„Co je?“ zubil se Brambůrek, sotva viděl, jak nemotorně vstávám. Vysvětlil jsem mu zradu svojí obuvi, na kterou byl prozatím jedinej lék, a to přípitek. „Mám Všiváka v regálu,“ chlubil jsem se, ale protože jsem se do flašky nedostal během deseti vteřin, anžto byla zapečetěná a nedobytně uzavřená, vytáh pan B. placatku a s jediným, všeříkajícím slovem „Tatratea“ mi jí podal. Ach, to bude jízda, s tímto opatrně, na Tatrateu máme drsný vzpomínky.

Hned jsme se vydali najít hospodu, protože i Brambůrek, i já jsme nic moc nejedli. Hospoda je asi tři sta metrů od nádraží, hned u ní je jakejsi hotel, ale neděste se, žádnej luxus, spíš lidovka.

                Dali jsme nějaký papů, kafe a pivka a sedělo se dobře a kecalo ještě líp. Nad mapou jsme podebatovali, ketrým směrem se vydat; nakonec to vyhrála původní Brambůrkova varianta směr Letohrad se zastávkou na Lanšperku.

„No, ale asi vyrazíme, ne, ať se tady nezadřem,“  povídá najezenej a napitej Brambůrek. „Jo, hurá do stopy, ať někam dojdem.“ Mapa ukázala, že když se budeme držet směru na Lanšperk, máme v cestě Černovír a „tam něco bude.“

Průchod městem byl obyčejnej a těsně na konci byla hospoda, kde jsme dali rychlýho cesťáčka a zvolili fírera, no kdo to asi byl?

To už se docela setmělo, naštěstí podél hlavní silnice s celku hustým provozem vedl chodník. Zastavili jsme jakousi slečnu, celkem hezkou a ptali se, jestli jdeme správně na Černovír. „Ano, je to tudy a hospoda tam je a dobrá.“ Ale na dotaz, jestli nechce jít s náma, odpověděla záporně. Možná čekala, že jí uneseme, ale to už je dávno za náma, respektive k tomu jsme se nikdy nedostali. Ještě jsme se ptali cyklisty těsně před Černovírem znova – jo, musíte před mostem doprava a asi po třista metrech tam budete. Přesně podle návodu jsme odbočili a najednou k nám asfaltka zleva přinesla dvě holčiny. „Cestu k hospodě vám ukážeme, protože tam jdeme taky,“ usmály se na nás. „Nebojte, my půjdeme padesát metrů za váma, abyste nepřišly do řečí, že se bavíte s kdejakýma pobudama,“ uklidnili jsme ty dvě květinky.

Při cestě do hospody se po naší levici zjevil rozestavěnej barák, takový pozdní podnikatelský baroko, s ohavnejma pásama jedovatě svítících zelenejch žárovek na zábradlí, vedoucích ke dveřím s červeným srdcem. „Bordel? Tady??“ divili jsme se tý nádheře. To naštěstí nebylo ono.

Hospoda „U Bohouše“ se vyznačovala tím, že byla docela velká a především nacpaná lidma a to ještě vzadu v salonku byla jakási sešlost. Naštěstí byl jeden stolek volnej. Obligátně pivo od docela hezký servírky – teda panu Brambůrkovi se zamlouvala, mě nějak neoslovila, takže dneska večer nebude bitka o pohlaví, a vzápěstí přišel dotaz, jestli nebudeme hrát. Takže fajn, ani jsme se nemuseli doprošovat. Vytáhli jsme nástroje, naladili a už na klasickej začátek – „Veď mě dál“ – lidi nastavili slechy a všelijak se vrtěli a pozpěvovali si, dokonce i ty dvě holky, co nás do hospy dovedly; seděly u vedlejšího stolu s dalšíma lidma a jejich maminou. Kolem obcházel takovej chlapík, kterej se pozdějc představil jako Pepa, majitel hospody; přised si k nám, zpíval – ale dobře a s citem, nebyl to žádnej pan Olin z Němčiček; a když Brambůrek vytáhl z futrálu bubínek, Pepa nadšeně plácal. Na chvilku jsem mu půjčil kytaru, ale zahrál dvě – tři věci a hned mi to vrátil.

Byl to moc pěknej Ajn Kesl Buntes. Dávali jsme jednu za druhou, natěšený, že zase hrajem spolu. Po několika hodinách se to zvrtlo na písničky na přání a samozřejmě údiv, že nás nikdo ničím nenachytal. Pepa byl nadšenej a hrozně nás chválil, že je taky muzikant, že s manželkou hrajou na svatbách a zábavách a že se mu naše raní hrozně líbí. Pochopitelně jsme s pokročilou hodinou došli i na anglický věci a dílo bylo dokonáno. Kolem půlnoci odcházely ty dvě slečny s maminkou a bylo vidět, že jsou na pěkně krátkým řetězu. Moje návrhy, aby maminku doprovodily a ještě se vrátily, nebo že je půjdeme potom doprovodit, byly rázně utnutý už v začátku, maminka byla ostrá jako...jako ostříž. Ale na loučení bylo vidět, že nebejt maminky, ještě by se pařilo.

Ale i bez holek nebyla o zábavu nouze, protože se rozlítly dveře a přišel chlapík, na první pohled zbohatlík, kterej si k nám automaticky přised a začal mít takový divný a uštěpačný kecy, ale Pepa věděl, co s ním. Po chvíli přišla ještě jeho žena, kdysi celkem pěkná, která ale dala paňáka a začala vykřikovat, že ten hajzl jí dluží dvěstě tisíc. Pepa nám pozdějc vyprávěl, že tak to je pořád, že ty dva mejí neshody a vždycky se někde na veřejnosti pohádaj, potom žena dostane doma na budku a zase je chvíli klid, a podobný příhody; ten chlapík byl mimo jiný i majitel toho bordelu. Svoje kecy zkoušel i na nás, ale uklidili jsme ho hned do patřičnejch mezí. Nakonec ta jediná piha na pěkným večeru někam odešla, asi dát tý svojí po papuli, aby tejden skončil pořádně.

Hodiny doletěly někam ke čtvrtý ráno a Pepovu nabídku noclehu jsme celkem rádi přijali, naštěstí měl dům kousek od hospy, takže dojít tam bylo dílo minuty. Pepa nás uložil v patře do pokoje pro hosty, ještě jsme si dali po jednom z Tatratey a dobrou noc.

Sobota

Bylo asi devět, když jsem otevřel podruhý víka a už jsem je nezavřel. Po chvilce se vzbudil i Brambůrek; vstali jsme, umyli se a za Pepova mohutnýho chrápání z vedlejšího pokoje sbalili a chystali se k odchodu. „No tak se nerozloučíme, však to neva, to je takový vandrovní, nechat pěknej večer, jak je, neloučit se a odejít,“ shodli jsme se na dávný zkušenosti. Ale to bysme nesměli dole u kuchyně potkat Pepovu ženu, která nás nemínila jen tak pustit – posadila nás, udělala nám kafata a ohřála klobásu, teda každýmu dvě nohy pořádnýho dívčího snu, ani jsme to nemohli dojíst; posadila se s náma a dali jsme se do řeči o všem možným. No a do toho přišel Pepa, posadil se k nám a už jsme prostě nemohli jen tak odejít. Historky z muzikantskýho a vandrovního života lítaly jedna za druhou, stejně, jako panáky slivovice. Dobře bylo u Pepy, velká sranda, během vyprávění jsem dostal asi tisíc jmen, protože moje pravý jméno – Fredy – nešlo Pepovi do řepy a furt mi říkal jinak, a stejně tak mu ležel v mozkovně i pan Brambůrek. „No podívej, mámo, dyť to je celej Michal Kocáb, nemáš s ním něco? No fakt, hele ta brada, ty jsi von,“ z čehož jsme měli záchvat.

Ale nastal čas, bylo po poledni, Pepova manželka jela autem někam ke Zlatejm Horám a my se těšili na změnu prostředí. „Na Lanšperku je hospoda, to tam maj hasiči, moc dobře vaří, a když jim zahrajete, jako nám tady včera, uvidíte, že jsem vám dobře doporučil. Jo – a na Lanšperk jděte po cyklostezce podél řeky, těsně před Lanšperkem je tam občerstvení, určitě bude otevřený, dyť je sobota,“ poradil Pepa při velkým loučení.

„Všechno na světě má svůj konec a teplej párek má konce dva,“ usoudili jsme cestou od Pepy. Pomalu jsme se šourali obcí, kolem hospody, kolem bordelu, kterej za dne vypadal ještě hůř, než v noci; cesta zamířila na mostek přes potok a namířila si to na cyklostezku. Probírali jsme včerejší hraní a Pepu, až na nás zamával vývesní štít tuším Kozla na dřevěným domečku s venkovním posezením, jenže nepochopitelně zavřeným, i když na některejch lavičkách seděli cyklisti, občerstvující se z vlastního, a celkem velký hafo jich jezdilo sem a tam.

„Stejně si dáme voraz,“ děl fírer dne, totiž zase Brambůrek. Jak jsme si sedli, všichni cyklisti sedli na svoje ukrajiny a mydlili pryč, takže jsme zůstali sami. Ale hlt ze Všiváka, do kterýho jsem se konečně dostal, nás povzbudil tak, že jsme vytáhli kytary a začali si brnkat jen sami pro sebe, což už jsme neudělali pěknejch pár let. Odehráli jsme jednu-dvě, když přišli dva kluci s baťohama a sedli ke stolu vedle.

                Dali jsme se do řeči, navzájem si okoštovali chlast a pokecali o okolí. Byli z Letohradu a poradili nám nějaký pěkný trampský místa. „Jo, hospoda na Lanšperku je, ale je obsazená – maj dneska svatbu a nedali nám ani pivo,“ stěžoval si jeden z nich; sice se nám představili, ale kdo si to má pamatovat, hlavně, že byli fajn.

Sbalili se, dali jsme rozlučkovýho paňáka, a když kluci odešli, po chvíli jsme se zvedli i my. „Hele, uvidíme u hospody, třeba nám jedno natočej, třeba se vetřem a budeme hrát,“ nedal jsem se zlomit a Brambůrek samozřejmě nebyl proti.

V Lanšperku jsou hospody dvě – jedna v penzionu Lanšperk, která momentálně ale nefunguje, a druhá těsně pod hradem, taky se jmenuje „Na podhradí“ a je na strategickým místě, to znamená pěkně na kopci, aby se k ní došlo zpocenej a žíznivej. Před vchodovejma dveřma byla vystrčená cedule „Uzavřená společnost“ a zrovna vycházel nějakej chlap. „Jo, voni vám natočej, počkejte, jdu se zeptat,“ ochotně hodil zpátečku, když jsem se ho zeptal. Ale zároveň už vycházel mladej kluk, vrchní, kterej se smál a povídá: „Jasně, pojďte dál, tahle cedule už neplatí.“

Uvnitř bylo vidět, že dneska byla sláva – jeden stůl byl obsazenej nafintěnejma lidma , před kterejma ležely mísy s dobrotama. „Mohli bysme taky dostat,“ dělali jsme si laskominy, ale za dne se s trempama asi už nikdo nebaví. Mimoto zajímavější části tý společnosti hned někam odjely.

Seděli jsme u piva, když před hospodou zahrčel motor, rozlítly se dveře a...Pepa v hasičským mundůru! „Já věděl, že vás tady ještě chytnu, kluci,“ smál se na plný kolo a hned jsme dali paňáka.

Seděli jsme a chvilku kecali, když tu se Pepa otočil na vrchního a zbytek lidí, jestli nechtěj, abysme jim zahráli. „To budete koukat, kluci hráli včera u nás a to jsme tam ještě neměli,“ přeháňel, ale samozřejmě nás nechali hrát. Pepa potom odjel a my zjistili, že hodina pokročila. Mimoto v hospodě bylo poloprázdno, tudíž nejvyšší čas zaplatit a zmizet. Jak jsme řekli, tak jsme udělali.

Venku už bylo pološero, teda víc tma, než šero. Ještě v hospodě jsme hledali, kam dál; o pár kiláků vedle je Dolní Dobrouč. „Tam něco bude, posedíme, třeba zahrajeme, aspoň pokecáme, protože kdy se zase uvidíme?“ rozhodl Brambůrek. „Ale půjdeme po silnici, už je tma, půjde se líp, než někde přes les.“

                Po silnici to bylo asi pět kiláků a nic moc, protože aut jezdilo hodně. Rozsvítil jsem malou baterku, ale těžko říct, jak to vypadalo z těch aut, no ale všechna se nám vyhnula a bezpečně jsme došli na dohled k Dolní Dobrouči. „Hele, tady je vlevo cyklostezka, sejděmež na ní,“ povídá Brambůrek a tak jsme udělali, jenže cyklostezka se po sto metrech zase napojila na silnici, naštěstí těsně před začátkem obce.

Už jsme měli zase pěkněj hlad a žízeň a především bylo asi devět hodin „Tak se zastavíme tady na pumpě, koupíme si bagetu a pivo, aby se nestalo, že tady sice bude hospoda, ale nebude se vařit.“ U dřevěnýho stolu vedle benzínky seděl sám nějakej kluk, v ruce lahváč. „Ahoj, prosím tě, jsou tady v Dobrouči nějaký hospody?“ zeptali jsme se. „No: je tady ´U Vacků´, to je tady na křižovatce doprava a asi kilometr, potom tady rovně přijdete na další, a pak na konci je ještě jedna, Lidovej dům.  Já ale nejradši chodím sem, lahváč je nejlevnější a pomáhám tady s malejma opravama.“

„A která hospoda je nejlepší?“

„No ta ´U Vacků´, tu bych doporučil, ale já už tam nikdy nevlezu, protože posledně jsem si tam sed ke stolu štamgastů a oni, když přišli, tak mě vyhodili.“

„Hm, tak to je fakt divný, že tě štamgasti vyhoděj od svýho stolu v hospodě,“ mudrovali jsme, už cestou k Vackům, “ten kluk byl nějakej divnej. Doporučí nám hospodu, do který by nikdy nevlez.“ Ale co si člověk neověří na vlastní kůži, o tom nic neví.

                V hospodě byl ještě čilej ruch, tady se hned tak spát nepůjde,  především díky osazenstvu, který bylo tak z osmdesáti procent mladší, než my; náhodou jsme trefili hospodu mladejch. Naštěstí u jednoho dlouhýho stolu bylo volno. Mlaďasové chodili kolem nás hulit ven a přitom nás po očku očumovali. Dali jsme si výborný nefiltrovaný pivo a kecali. U stolu před náma seděly dvě holky a jeden kluk, takovej blonďatej hezounek, kterej se evidentně nudil, protože ty holčiny samozřejmě věnovaly pozornost svejm mobilům.

Po chvíli ten kluk přišel, jestli bysme něco nezahráli, čímž nás pěkně překvapil, ale pochopitelně jsme to vytáhli a pustili se do toho. Nakonec pozpěvovala celá hospoda. Z toho kluka, jménem Martina, se vyklubal muzikant, kterej hraje v Nirvana revivalu a ještě v nějaký docela známý kapele na kytaru; pochlubil se, že maj klip na Óčku; a když si půjčil kytaru, bylo vidět, že nekecá, oproti nám hrál písničky, co mladý poslouchaj – teda Wohnouty, Vypsanou Fixu a tak – a dobře to hrál, pěkně, i tu Nirvánu. „Jenže zatímco my jsme se chytali s ním, von se na nás nechytal, protože to, co hrajeme my, neznal,“ shrnul mnohem pozdějc pan Brambůrek. Ale zatím si Martin a jeho doprovod sedl k nám a holky při hraní bušily do stolu; pak jim Brambůrek strčil bubínek a holky vesele mlátily do něj. Když jsme potom dali na žádost lidí Slavíky, který měly ohromnej ohlas, a do nich osvědčenou řadu španělskejch rytmů, holky bubnovaly jak divý. Škoda jen, že nedržely žádnej rytmus, ani tempo, ani se nedržely jedna druhý, takže to bylo takový bušení na vrata; a v jeden moment jsem se už neudržel a umřel smíchy, protože jejich bušení se nějak srovnalo do takovýho tempa, jako když běží osel, takovej „Donkey style,“ což jsem jim hned vybubnoval a zazpíval do refrénu „Gangnam style“ a tím jsem všechny kolem odrovnal, včetně Brambůrka. Ve zbylým průběhu večera pak stačilo zabušit, jako když beží osel, a všichni se začali řehtat. Jak oslové.

                Oscházeli jsme z hospody vysmátý jak leča, definitivně vyřvaný a šťastný, že večer neskončil jako tryzna za rozšlapaný hračky. Každou chvíli jeden z nás zabušil na futrál kytary, jako když beží osel. Tak jsme prošli Dobroučí, odbočili na silnici doprava  a vyšli z vesnice ven. Po nějaký chvíli odbočovala štěrkovka k lesejku po pravý straně, vydrápali jsme se tam, rozhrnuli houští a našli rovnej plácek pod stromama, dost dobrej na plachtu, karimatky, spacáčky a chrupku. Bylo teplo, takže se nekonalo drkotání zubů, ale krásný spaní pod širákem.

Neděle

                První pokusy o vzhůru už byly někdy kolem půl osmý, ale bylo to málo. Definitivně jsme vstávali asi ve čvtrt na deset, sbalili a čekal nás závěrečnej přesun do Letohradu.

Po asi kiláku červená odbočila doleva ze silnice a konečně zamířila do lesa. Bylo krásně teplo, svítilo sluníčko a nic nenasvědčovalo tomu, že byla polovina října. Užívali jsme si vůni lesa, šum stromů a krásnou vandrovní náladu. Cesta se trochu šplhala vzhůru a na několika místech byla zase rozježděná lesáckejma traktorama. Do Letohradu jsme to měli tak dvě hodinky. Na jednom místě scházela z turistický odbočka ke studánce, ale nenašli jsme jí, což nevadilo, protože po půl kilometru byla další, dobře označená a udržovaná studánka Vaňkovka u tábořiště na soukromý louce, což neopomněla zdůraznit cedule na stromě. Napili jsme se, trochu si oddechli a šli dál. Pak červená vyšla z lesa a poslední tři kilometry šla po poli v překrásný krajině. Na nejbližším dalším rozcestníku bylo pojmenování toho místa – „V ráji“, což úplně sedělo, tak to tam bylo krásný.

No a pak červená proběhla lesejkem a za ním přes pole už byly vidět střechy Letohradu. Na jeho kraji jsme procházeli kolem zemědělský usedlosti, po pravý straně byla stáj s ohradou. Jak jsme jí míjeli, najednou vidíme, že za stájí byl schovanej kůň a vykukoval přesně tak, jako člověk zpoza rohu. Asfaltka nás přivedla přes most ke kolejím a protože nebylo na první pohled jasný, kudy se dostaneme k nádražní budově, vylezli jsme na násep, šli kus po kolejích a uzavřeným areálem prodejny s uhlím se dalo projít až na nádraží. A hlad byl hned vyřešenej, nádražní restaurace byla s jídelnou. Žízeň uhasilo už ne pivo, ale citronová brča; hlad utišila polívka a smaženej sejra, byly toho takový porce, že se to ani sníst nedalo. Vedle u stolu seděl vandrák tak v našem věku a – světe, podrž se – s kytarou. Kejvli jsme na sebe, ale ani jedna stara nejevila nijaký známky pokusu o kontakt, takže vandrák si dál čuměl do mobilu a my jedli, pili a sem-tam prohodili nějaký to slovo. Spojení jsme kupodivu neměli nijak zlý, autobusem (protože vlaky na Ústí momentálně nejezděj kvůli výluce) spolu zpět do Ústí a pak už každej na jinou stranu.

„Tak si zajdeme pro lístky, ne?“ navrhnul Brambůrek; zaplatili jsme hospodu a šli k okýnku s pokladní, která projevila velkou trpělivost, protože jsme se asi pětkrát vrátili s různejma dotazama.

                V autobuse jsme zjistili, že kdybysme kupovali jízdenky postupně, tak bysme asi ušetřili, než když jsme je kupovali z Letohradu přímo. No co už.

Autobusem jsme byli v Ústí docela rychle, až jsme se divili, proč to nám pěšky trvalo tak dlouho. Jo, asi už stárnem. Jak vystupujeme, zahlíd jsem v řádce hlav jednu s nezaměnitelným účesem: Martin z Dolní Dobrouče! Jel na zkoušku a hned se k nám hlásil. Společně jsme chvíli ještě debatovali na stanici, zatímco jsme s Brambůrkem okupovali automat na pití. Brambůrkův rychlík do Prahy měl zpoždění, tak jsme seděli na perónu, bylo teplo a krásně a poslední společný minuty utekly v debatě s Martinem o muzice.

 

Ohlásili můj vlak.

Podal jsem Martinovi ruku, objal se s panem Brambůrkem, proběhl podchodem k druhýmu nástupišti, nased do vlaku, otevřel okno a mávnul mýmu příteli. Vlak odjížděl, Brambůrka už nebylo přes jiný lidi vidět, ale jeho opřenou kytaru bylo vidět ještě dlouho.

...

p. V. – „Tak už mě rychlík unáší pryč. Bylo to sice krátké, ale intenzivní! Donkey style rulez!!Štastnou cestu.“

p. B. – „Tak Martin právě vystoupil, tak jedu taky už sám. Docela jsme dobře pokecali. Už se ale těším na pčíští vandr, co na nás kde čeká. Dobře dojeď dokney stajlem domu. Štastnou cestu. Kocáb.“