Bylo to letos úplně zvláštní. Loni jsme se nemohli vandru dočkat a básnili jsme o něm už od Novýho roku a tejden před ním jsme vůbec nespali, a letos běžel čas takovým tempem, že byl únor a najednou sedumnáctýho července. Pátek. Večer jsme ještě s panem Brambůrkem navštívili nějaký hospody a pak spát, protože ráno byl budíček v šest patnáct, kvůli vlaku, odjíždějícím v sedum třicet osum.

...

By to rychlík Fatra ze Smíchovskýho nádraží. V hadrech a s věcma, ve výborný náladě jsme šli na nádraží, koupili pivka, bagety a hurá do vlaku, protože zbejvalo asi deset minut. Našli jsme kuřácký kupé v posledním vagóně, rozhodili věci, udělali pohodu a pak už se vlak rozjel, my si dali snídani a pak vytáhli kytárky.

Na Hlavním nádraží pak přistoupil kluk s děvčetem; měli bágly a vypadali, že jednak jedou daleko a druhak, že mají rádi muziku, když si přisedli k nám, a my je decibelama rozhodně nešetřili. Rychlík frčel, nám frčely ruce a ti dva se tvářili, že se jim to líbí. V Kolíně nás přepadla chuť na kafe a tak jsme šli do jídelního vozíku na culifindu. Kafčo bylo dobrý, tudíž jsme seděli do Kutný hory a pak fofrem zpět do našeho vagónu, šli jsme venkem. A věřte či ne – vlak čekal jen na nás, až s plnejma pupkama doběhneme ke dveřím.

               V kupé čekalo malý překvapení v podobě dvou mladejch děvčat; jedný bylo tak šestnáct-sedumnáct a vypadala zajímavě, a druhý tak třináct a klubala se do krásy. Nejdřív se sice dívaly jak sovy z mazutu („S tímhle že pojedeme v jednom kupé??“), ale pak si zvykly a hraní se jim taky líbilo. Když jsme hráli anglický věci, tak dokonce zpívaly.

No a tak teda jasný, slunný dopoledne, kupé plný lidiček, co se jim líbí naše hraní, vlak, svištící stodvacítkou směr Morava a volnost, pronikající do nás ze všech stran.

               Na některý z dalších zastávek přistoupil postarší chlapík se synem, stáli v chodbičce, otevřeli si dveře do našeho kupé a nadšeně poslouchali, dokonce občas i zpívali. Pak ten malej kluk něco smolil do jakýhosi sešitku a pak ho přines panu Brambůrkovi se slovy: „Mohl byste se mi podepsat?“ Brambůrek to kamarádsky přehrál na mě, tak jsem mu do sesšitku napsal životní radu: „Neplivej nikdy proti větru,“ podepsal to Yedowkou a bylo. No a hrálo se dál, vždyť cesta Praha – Valmez trvá pět hodin. Podařilo se mi rupnout géčko, tak jsem navazoval, zatímco pan Brambůrek šel na chcádlo a pipinka vedle mě sondovala, kam jedeme a tak. Dal jsem s ní pokec. Byla ze Vsetína, její kluk taky.

Pak jsme zase šli na kafčo. V uličce u něj stála velice luxusní holka v modrým tílku, ale byl u ní kluk, tak měl Brambůrek smůlu, ona se mu líbila, teda mě taky, ale jsem zorvna zamilovanej, takže mě ženský nezajímaj. Kafe jsme dávali zas do bůhvíjaký stanice a po návratu do kupé už jsme si neměli kam sednout; naše místa byla obsazená štrůdlem skautíků, hrajících nějaký hry do vlaku. Stáli jsme teda na chodbičce u maníka se synem a kecali o všem možným. A kecání nám vydrželo až do Valmezu, kde vláček zabrzdil a my se nadejchli moravskýho vzduchu.

               Dali jsme věci do úschovny a šli zvednout městu mandle, ale ouha! Valmez byl mrtvej, nikde nikdo. Hodinky ukazovaly půl jedný; je fakt, že to většina lidí v sobotu asi baští doma. Prošli jsme se až na náměstí a kousek za ním šli do restaurace Rotunda, kde měli super řezaný pivo a nějakou baštu, myslím, že nějaký kuřecí. Nadlábli jsme se, pokoukali z vejšky po lidech a vrátili se na nádraží pro věci. Mr. Čůrání už tahal za kábly a za dvě kačky bylo blaze u mušle. Vyzvedli jsme batožinu a hurá na značku.

               Mířili jsme na přehradu Bystřička, což bylo asi dvanáct kiláků. Cesta procházela Valmez přes centrum a pak do kopečka do vilový čtvrti. A protože bylo vedro jak blázen, tak i malej kopeček znamenal orosený čela. Do toho z jakýhosi kolturáku zněl zpěv Lenky Filipový „Bylo letní parno a já šla na plovárnu Džbán...“ Svatba!! Svatebčani se trousili venku a zírali na nás.

O kousek dál v sámošce jsme si koupili nanuky a nechali si poradit, jakážeto pasta na zuby je pro trempa nejlepší. Ochladili jsme si krky a za chvilku nám opět sluníčko svítilo na hrby.

Červená stoupala krutým šlapákem do kopce a my oba byli splavený jak bejk, až konečně jsme dorazili na hřeben do vesničky Malá Lhota, nebo spíš na její kraj. Jezdili kolem nás cyklisti a jeden z nich najednou začal nadávat, protože píchnul.

               Značka šla přes vesnici, ale my šli po silnici na Velkou Lhotu. Cestou nás míjely tranzity nacpaný kolama a závodníkama, protože se jel – jak už to na našich vandrech chodí – cyklistickej závod O prasklou přilbu. Cesta byla suprová hřebenovka s nádherným výhledem do kraje. Za chvíli už jsme sestupovali k Velký Lhotě, kde z modrý značky odbočovala žlutá na Bystřičku. Vesnice byla malá a pěkná, taková akorát, s línou náladou sobotního odpoledne. Vonělo seno, tráva a asfalt, kterým jakejsi děda natíral plot.

Krutě strmým klesáním jsme mířili za značkou. Proti nám se drápal harlejář na fichtlu, motůrek ječel proti tomu bezpráví, že musí nést sebe a ještě toho línýho parchanta na hřbetě; a asi tak v půli kopce musel kluk stáhnout nohy a odrážet, protože jinak by se asi na kopec nedostal. Dole pod kopcem byly dvě holky s kolama a dost nešťastně koukaly na ten spád. Brambůrek na ně, že proč nejedou, a ony celkem kamarádským tónem, že je to do kopce. Tak jsme se na ně vykašlali a šli radši zahnat žížeň. Dali jsme jedno a hurá k přehradě, kde jsme po chvíli a asi třech kilácích byli. Stále ještě bylo vidět, kam až sahala vloni voda při povodních, proto byl pravej břeh pěkná hnusota. Šli jsme teda přes hráz na levej, pohostinnější břeh. Měkká travička lákala k ulehnutí, tak, jak to dělali nějaký trempi opodál, tak jsme lehli a pan Brambůrek usnul, jako když ho do přehrady hodí. Já měl zavřený voči, ale usnout jsem nedokázal. A najednou slyším, jak se za náma na silnici domlouvaj dva přiožralý typové, že nám ukradnou jednu kytaru. Tak jsem se nadzved na loktech, aby bylo vidět, že nespím, a ti dva zmizeli jak pára nad hrncem. Za chvíli se vzbudil Brambůrek a po rozespalejch dotazech, kde jsou děti (byl totiž celej minulej tejden jako hlavní vedoucí na táboře) jsme se zvedli a hurá omrknoput hospody. Nic moc. Došli jsme až do letního kina, ale byl to vopruz, takže nakonec to vyhrál bufet u kina. Seděli tam místní puberťáci, čučeli na nás jak na zjevení a cucali nealko. Dali jsme si pivo a Brambůrek buřta.

               Pak se za náma zjevily tři postavy; byli to ožralý týpkové, který třímali v rukou laciný vína a sotva přišli, hned se dožadovali kytar a muziky. Celkem jsme je fuckovali, ale byli hrozně doterný, takže sotva Brambůrek dojedl, vzali jsme saky paky a rychle pryč. Když se ti borci ptali, kam jdeme, k úžasu všech obdrželi odpověď, že na Radhošť a ať jdou s náma, že tam budeme tak ve tři ráno. Normálně nám to sežrali.

               Po levým břehu přehrady jsme podle ukazatelů mířili k hospodě „U Bušů,“ kde by mohli jen pro nás zastřelit prase...ale skutečnost byla taková, že hospoda byla úplně prázdná a vrchní nám řekla, že zavírá v deset; a bylo asi čtvrt na deset. Dali jsme pivka a já dostal chuť na polívku. Kuchař už sice balil nádobíčko, ale že jsem to byl já, tak vydoloval odněkud misku čočkový, dokonce i dva rohlíky se našly. To jsem si pochutnal! A s jídlem vyrostla chuť na hraní, takže asi v půl desátý jsme požádali vrchní, jestli by nemohla ztlumit bednu, že bychom si zahráli.

Ztlumila.

Začali jsme a v tu ránu začali chodit lidi, takže zavíračka se nekonala. Nakonec si k nám přisedli manželé z Prahy, který dojatě – protože paní občas i brečela – poslouchali a vyprávěli, jak kdysi taky jezdili. Pak nám všichni začali objednávat fernety a bylo po hehe.

Asi v jednu ráno zavírali, naše outrata byla minimalistická, protože za nás skoro všechno zatáhlo publikum.

               Rozjařený fernetama jsme se šli uložit ke spaní, asi dvacet metrů za garážema u hospody byl velice slušnej hotel Tráva; a tak jsme lehli, a hned, jak jsme lehli, udělala víka cvak a my usnuli, jako když nás do fernetu hodí.

...

Ráno jsme se probrali celkem brzo. Noc byla velice klidná a cejtili jsme se dobře. Zabalili jsme saky paky a šli usušit vlhký celty k Bušům. Jak tak sušíme, urobili jsme kafe z Dobrý vody, což je pěkná hnusota.

Odnikud se najednou zjevili čtyři vandráci pochybnýho vzezření, krátce řečeno – jeden pokérovanej, jako by utek z cirkusu, další měl zuby jak noty na buben. Dali jsme standardní pokec o vandrech - odkud, kam, kdy, kde, za kolik, mezitím si každej na chvilku odskočil k řece na trochu tý hygieny, abysme se líbili. Sice byla řeka hustá jak polívka, včetně masovejch knedlíčků, ale umejt se v ní dalo.

Pak jsme študovali mapu, kam dál. No Radhošť a Radegast, to je přece jasný jak vandr. Ale měli jsme línou náladu, tak sednout na bus a do Rožnova jet sockou. Těsně před nastoupením přijelo auto, vylez malej kluk a kde se prej jede cyklistickej závod; tak jsme ho poslali do horoucích pekel a hupli do busu. Cesta byla nijaká. Nic se nedělo. Jen bylo vedro.

               Rožnov pod Radhoštěm bylo mrtvý město, nikde nikdo. Lidi tady žijou doma a nikam nechoděj. Šli jsme nazdařbůh a dvakrát se ptali na potraviny, protože nám kručelo. Ale sobotní prodej znamená, že se tvořej fronty, tak jsme si vystáli rohlíky, mlíko do rakve víko a zdraví sílu najdeš v sýru; s tímhle dietním programem (kde jsou ranní guláše a piva z vandru na Střelu?) jsme obsadili lavičky před quelbem a jali se požírat a okukovat místní holky. Jezdily kolem kolmo, chodily do krámu a ven, byly hezký i ošklivý a pak přijela luxusní mladá blondýnka v džínovejch kraťasech, dost krátkejch kraťasech. Pokukovala po Brambůrkovi a kyž ten udělal optimistickej face, usmála se taky, až rozkvetly všechny stromy, cosi nakoupila a odjela a nechala nám téma k hovoru. Po chvíli zase přijel maník, parknul auto a nechal v něm jezevčíka, kterej se schoval a když šel někdo kolem, tak zrobil alarm. Po chvíli zase přijelo jiný auto, z něj vylez hrozně tlustej a hnusnej chlap a ta krásná holka v kraťasech. Smála se na nás, ale ten chlap jí ukrutně neslušel.

Tak jsme šli na náměstí a tam – světe, div se, jsme potkali Katku Janatku, Brambůrkovu bejvalou. Teda žákyni. Ve škole. Byla na puťáku přes Beskydy; dali jsme letmej pokec a když odešla, zapadli do hezký zahradní restaurace s hezkou, ale pipinózní servírkou. Objednali jsme si kafe, džus a dali srádlo, ponivač hajzlík měli luxusní.

A jak dál? No stopem!

Prošli jsme město a usídlili se u silnice na Horní Bečvu. První jsem stopoval já a hned první auto byla dodávka, jejíž ridič by nás podle gestikulace vzal, kdyby nezahejbal do kempu, u kterýho jsme stopovali. Ještě chvíli jsem palcem čeřil vzduch a pak mě vystřídal Brambůrek, zatímco já vytáh kytaru a brnkal mu do toho. A najednou u nás zastavila škoda stodvacítka s floutkem a pipinkou a jestli chceme vzít. A už jsme frrrrčeli.

               V Bečvě nás vysypali a protože bylo vedro jak blázen, koupili jsme si nanuky (Negr – zkus ho!) a došourali se k hornobečevský přehradě, našli hned hospodu, dali si pivko a sledovali cwrkot. Po pivku jsme obešli přehradu, v jednom místě byl hroznej nátřesk, vlastně na všech vhodnejch místech to bylo tak. Ale nakonec jsme se usalašili začali pokukovat po lidech, ženskejch a tak. Do vody se nám nechtělo, protože jsme byli líný jak čuníci.

Ale bylo co pozorovat.

Kousek od nás ležela překrásná holka s dlouhejma, nazrzlejma vlasama. Ale jednu vadu na kráse měla – svýho nabíječe. Tak jsme si jen brnkali na kytary a okukovali vodomily.

               Náhle se před náma objevila neuvěřitelná postava: malá holka, hrozně vychrtlá, zrzavý vlasy slepený vodou, hustý obočí jak housenky, masitej rypák a vypoulený oči. Chudák, až nám jí bylo líto, jak byla příšerně ošklivá. Dali jsme jí jméno Housenky a divili se, co dokáže příroda.

Asi deset metrů od břehu byla bójka, na kterou se začaly sápat děti a bylo to, jako když se kostry perou o mrtvolu. Pak nás zaujala celkem hezká holka v modrejch plavkách, která po nás pokukovala a usmívala se našim komentářům; jenže pak odešla a co nám zbejvalo? Sbalili jsme krám a táhli taky. Cestou z přehrady jsme potkali ty modrý plavky, který se na pana Brambůrka velice hezky usmály, jenže nás čekala cesta ne hřebeny a už nás taky pálily chodidla.

               V odpoledním pařáku jsme stoupali asfaltkou na chatu Martiňák; cesta byla do kopce a slunce smažilo jak blázen. Cestou jsme plkali o všem, o těch nejobyčejnějších i nejnemožnějších věcech. A před očima vidina piva, protože slunce fakt žhavilo pekelně.

Na Martiňáku jsme zapadli do chaty, ale ouha! Vařili jen do sedmi, pak už mají přibylci smůlu. Ukecali jsme to na jednoho lahváče, kopli ho do sebe a hnali podvečerem dál. Bylo už sedum hodin a chtěli jsme na hřebeni ještě zajít na večeři.

Doslova zničujícím tempem jsme prolítli cestu z Martiňáku na Pustevny. Cestou jsme – jak jinak – probírali všechno možný.

               Pustevny byly přesně to, co se jmenovaly. Nikde ani živáčka, jen v několika budovách se svítilo; ty budovy byly hospody. Zapadli jsme do jedný, shodili věci a těšili se na jídlo. Ale oni, že už nevařej, že už je pozdě; zmizeli jsme z toho pojzlu jak páry nad hrncema. Ale kam? Ostatní hospy měly nejen zavříno, ale i zamčíno. Ochomejtali jsme se na Pustevnách a krutě nám kručelo. I nohy jsme cejtili (jednak dlouhá cesta, jednak hygiena).

A tak jsme nakonec vlezli do ultra-hyper-super-luxusního hotelu Tanečnica, kam choděj pracháči, snobi, rentiéři, poslanci a Yedowa Chüže. V přepychově zařízeným sále jsme se usadili, za chvíli přicupital pingl a vznešeným hlasem se zeptal, jestli jídlo a pití; stejně vznešeně jsme odpověděli, že ano. No – nebudu to protahovat: jako gourmeti jsme dali hovězí polívku, kuřecí na kari s opičíma bramborama, matonku, prosím, nějakej „vycep“ – asi, že jsme pingly vycepovali) no a navrch ne třešničku, ale Bzeneckou lipku.

Jo, byla to vod nás naprosto nevandrácká snobárna.

Jo, zacvakali jsme pětikilčo, ani jsme nemrkli.

Ale ta pohodička, super jídlo a legrace, jak nafintěný číšníci obsluhujou dva trempy jako prezidenty – to za to stálo. Ani se nám tam odtuď nechtělo. Ale co se dá dělat – nedá se celej život sedět na zadku v hospodě. Zaplatili jsme, vzali věci a šli dál. Během večeře jsme vymysleli, že půjdeme v noci na Radegast a na Radhošť; po hřebeni vede cesta, máme baterku, tak co. Pro jistotu jsme obešli okolí – sjezdovku, zastávku atd.

Baterku jsme ani nepotřebovali, noc byla jasná, klidná a na obloze milióny světýlek. Cesta lehce stoupala, pak se prudce stočila doprava, po pěti metrech zase hned doleva a před náma se otevřel výhled nad krajem – na Frenštát a okolní vesnice.

               Ani nevím, jak dlouho jsme užasle stáli nad tou krásou. Až po chvíli jsme se na sebe podívali a sedli si. Vytáhnul jsem kytaru, a zatímco pan Brambůrek rozsvítil svíčku, aby do světel ulic a světel nebeskejch znamení přidal ještě jedno za nás, zahrál jsem tichýmu kraji „Tajemství Velkého Vonta.“ A jako v odpověď naší písni oblohou proletěl meteor; zahořel dlouhým plamenem, delším, než jsem kdy viděl.

To byly momenty, na který se nezapomíná.

Ač neradi, nakonec jsme museli jít dál. Cesta vedla rovně po hřebeni, a tak jsme kráčeli, až se před náma objevila silueta Radegasta. Udělali jsme noční foto, chvilku postáli a pak dokončili hřebenovku; v půl druhý ráno jsme stáli u dřevěnýho kostelíka na Radhošti. Obešli jsme ho, chvíli pokecali a na východní straně pod stříškou usnuli na voňavým, horským vzduchu.

…

Ráno v sedum jsme otevřeli oči do ostrýho, pálícího slunce. Vycházelo na západě. Jak to? No včera, když jsme šli spát, pan Brambůrek navrhoval druhou stranu kostelíku, že chce ráno vidět vycházet slunce; a já odporoval, že tahle strana je dobrá, v závětří a že je stejně na východě. A kupodivu jsem se nemejlil.

               Den začínal krásně. Na trávě se blejskala rosa, sluníčko hřálo, bylo jasno a vzduch byl průzračnej. Brambůrek uvařil kafe, zahráli jsme si, sbalili věci a šli na značku, vedoucí do údolí. Měli jsme namířeno do Frenštátu. Krutým sestupem jsme šlapali a do kroku zpívali na plný pecky písně od Hop-Tropu. Zdravili jsme lidi, který čuměli na vysmátý, uzpívaný trempy.

Po třech kilákách už jsme měli klesání plný zuby, náladu nám ale vzpružila hodně nesourodá dvojice: bába s klukem asi jedenáct – třináct let, ten kluk měl na sobě takovou tu prastarou vojenskou košili s dlouhejma rukávama, z naprosto neprodyšnýho materiálu, totálně propocenou, na zádech jakejsi baťůžek a na ramenou měl vojenský hvězdičky, podle nich byl nadporučík. No hrůza! Smáli jsme si a hned vymysleli, že ty hvězdičky maj trny obrácený do ramen a že když kluk nemůže, tak bába upraví baťoh tak, aby mu popruhy zabodly trny do ramen, což kluka popožene, a že když už tohle nezabírá, tak mu sype do ran sůl a pepř a ve finále střelnejj prach a zapaluje. No sranda.

Minuli jsme studánku s odpadkovým košem, přetékajícím flaškama, prošli přes malý sedlo na další kopeček; u cesty seděly dvě pipinky, ale byly divný; a pak už jsme seběhli k silnici a autobusový zastávce – myslím, že se to jmenovalo Pinďák, nebo tak nějak. Chtěli jsme jít až do Frenštátu, ale úmorný klesání z Radhoště nás  vysílilo, tak jsme mrkli na jízdní řád a autobus měl jet za pět minut – a jel! Štístko. Svezli jsme se k vlakovýmu nádraží, dali věci do úschovny a vyrazili s kytarama do města.

               Náměstí je obdélník s podloubím; po levý straně prodávala hezká slečna zmrzlinu, tak jsme si koupili. Taky se o slovo hlásil hlad a tudíž jsme zapadli na zahrádku jedný restaurace, ze který byl hezkej výhled na náměstí. Dali jsme si špagety, multivitamínovej džus, vídeňskou kávu a raqičky; já navrch ještě srádli.

Po tom všem jsme zaplatili, zvedli se, pomalým šourem obešli náměstí, koupili pár pohledů, známky, sedli si u kašny a Brambůrek hrál, zatímco já psal dopis. A byl čas zmizet. Šli jsme na nádraží, cestou dali ještě zmrzlinu, došli k nádraží, dali další zmrzlinu – tý není nikdy dost, vyzvedli věci z úschovny a venku na trávě hráli. Opodál seděly dvě holky a docela se jim to líbilo, protože tleskaly. Jenže na bližší ohledání pipinek nebyl čas ani nálada, anžto nám za chvilku jel vlak.

Na nástupišti jsme si všimli prapodivný trojice: malý dítě, mladá žena a postarší chlapík cca padesát-padesát pět let, kterej byl zajímavej tím, že neměl polovinu obličeje, místo ní měl velkej ďolík z umělý kůže, chudák. Bůh ví, co se mu stalo. A protože  nejsme kreténi, tak jsme se za a – nezeptali, za bé – nečučeli na něj pořád jak balvani.

               Ve vlaku bylo teploučko vod silnýho odpoledního slunce a tak jsme podřimovali, sem tam utrousili nějaký moudro; ve Frýdlantu přelezli do motoráčku a rozvalili se na sedadlech. Vedle nás seděla ňáká kost a hezky se na nás – nebo nám – smála; a to bysme nebyli my, abysme se alespoň nezeptali, jestli v Ostravici něoc je a kam ta holka jede. Obdrželi jsme triviální odpovědi.

V Ostravici jsme šli hned zkontrolovat hospodu; bylo v ní ukrutně narváno, tak jsme si sedli ke dvěma chlapům. Dali jsme si bramborák speciál; byl plněněj salátem a měl jsem ho v hubě ještě o Vánocích, a pivo. Během čekání na ten božskej pokrm (božskej proto, že ho bez následků moh sníst jen Bůh) jsem vyrazil nakoupit papů na snídani: chleba, sejra, rajčata a minerálku. Po návratu jsem do sebe nasoukal ten shit – pan Brambůrek už byl někde v půlce – a hurá na srádlo, jen aby se to proboha neporvalo v žaludku.

               Po úspěšným zaplacení jsme vylezli před hospodu a nevěděli, co dál – jít se nám nechtělo, tak jsme to šli nakonec probrat do vedlejší hospody ke kafi. Roznášela to docela hezká servírka, ale vedle seděly dvě úplně šeredný holky, tak se to vynulovalo.

No co, po kofeinový dávce a bezobsažným hovoru, točícího se kolem faktu, že nevíme, co dál, jsme přece jen vyrazili směr Olysalá hora. Přešli jsme lávku, míjeli po levý straně hospodu „U Ivánků“ a protože se nám líbila, řekli jsme si, že se tam zastavíme; ale teď se nám kupodivu zavírala oka a že teda najdeme flíček na schrupnutí. Silnice vedla kolem chat, ale nakonec v jedný zatáčce, asi dvě stě metrů od hospody, byl pruh trávy a potok. Shodili jsme věci a šli ocákat šlapky-ťapky. Voda byla ledová jak blázen.

A jak jsem se tak brodil, napad mě dementní nápad vykoupat se. V tom ledu!!!

Shodili jsme hadry a ve slipech se potopili do vody, která měla maximálně devět stupňů; no – přirození tvrdilo, že mínus devět. Ale koupel byla náramná a osvěžující. Když jsem lez do kalhot, samozřejmě mi podjela noha a já se voblečenej natáh do vody. Brambůrek si pochopitelně trhal boky.

               Oblíkli jsme se do čistejch hadrů a i sluníčko na chvíli vylezlo, protože jsme si vyprali ponožky. Chvilku jsme užasle čučeli, jak jsme krásně čisťounký, a najednou kolem šly dvě panenky, dost hezký. Pozdravil jsem – teď po koupeli už jsem moh – a snažil se vypadat mile. Prohodili jsme na sebe pár vět typu „Kam jdete?“ „Do města, pojdte s náma“ a tak jsme bleskem sebrali věci a hurá za dívčíma pozadíma, který byly mlaďounký a nevinný, radost pohledět.

Holky šly dost vepředu a zmizely; nazdařbůh jsme vyrazili k nádraží a uviděli je v budce; telefonovaly a krásně se na nás smály. Udělali jsme mohutnej maskáč, jakože jdeme na vlak, ale hned jsme to otočili – a holky nikde. Tak jsme si řekli „fakof gerls“ a šli do hospody – no a ty naše květinky hačaly venku před hospodou! Sedli jsme si bokem, dali pivka a vytáhli kytárky. Sotva jsme zabrnkali pár tónů, pipinky přilezly, jestli můžou poslouchat. Jak jinak. Od vedlejšího stolu poslouchal maník se synem a velice kvalitní manželkou; strašně se jim to líbilo, a že odvedou syna spát a vrátěj se; což udělali a pak si sedli k nám. Ještě tam byl jeden z těch chlapů z hospody, kde jsme jedli plněnej bramborák – no a hrálo se a zpívalo a tlachalo. Pipinky se jmenovaly Leona a Bára, bylo jim tak šestnáct-sedumnáct, chtěly Nedvědy, obě byly z Ostravy (ale jedna původně z Prahy) a měly bejt v devět večer doma u babičky. Nakonec odešly, babču překecaly a vrátily se. A že ráno by s náma šly na Lysou horu – ale to už předbíhám.

Takže jsme hráli v úplný pohodě, až vyšla servírka – moc krásná, která nás poprosila, jestli bysme nezahráli vevnitř. Vzhledem k tomu, jak byla hezká a jak začalo bejt chladno, jsme dovnitř šli a začali hrát tam. Poslouchalo nás tak patnáct lidí. Ve vedlejší místnosti zuřila diskotéka, ale přes dvoje zavřený dveře to naštěstí nebylo moc slyšet.

A pak se stala nezapomenutelná věc.

Diskotéku KVŮLI NÁM skončili a lidi se přestěhovali za zvukama kytar. Bylo to naprosto SUPER!! Hráli jsme pro asi čtyřicet lidí a měli jsme je úplně na lopatě; hráli jsme všechno možný a oni zpívali, poslouchali, bavili se s náma…no nádhera.

               Bára s Leonou odešly ve čtvrt na jedenáct, ale chtěly, ať ráno určitě jdeme. Jenže teď nás zajímalo hraní.

Bylo zvláštní, pozorovat floutky a pipiny, jak zpívaj nejen trampský klasiky, ale i Pink Floydy, Kabáty, Katapult atd. atd. Jedna holka dokonce ostatní napomínala, ať držej huby, přidržovala nám zpěvníky, prostě pohoda. Taky tam byl jeden opilec, kterej se do nás trochu navážel, jak hrajeme, až mu jeden kluk chrstnul do ksichtu sklenici vody.

Asi v půl čtvrtý se udělal táborák, chvilku jsme kecali, dali poslední song a šli – neskutečně spokojený – do hajan.

Hledali jsme místečko, ale nemohli jsme nic najít: sice jsme mohli využít loučku u hospody, ale šli jsme po silnici asi kilák, stranou silnice si ustlali na pruhu lesa a někdy po čtvrtý ráno usnuli.

…

Pokusili jsme se sice vstát v osum čtyřicet pět, abysme v devět šli s Leonou a Bárou na Olysalou, jenže zlatý pravidlo vandrů, upravený do podoby „Dvakrát nevstoupíš do stejný pipinky“ hovořilo jasnou řečí.

Váleli jsme se na sluníčku, uvařili si dvakrát kafe, sušili věci, flákali se, kecali a trochu brnkali na kytaru. Posnídali jsme naše obligátní sejry a chleby plus moje rajčata.

               V pravý poledne jsme se zdvihli a pohodovým tempem vyšli k vrcholu nejvyšší hory Beskyd. Po perfektní asfaltce se šlo krásně, počasí bylo slunečný, vážně pohodička. A včerejší večer bylo potřeba probrat.

U studánky jsme se osvěžili. Turistická značka sešla ze silnice a pěšinou vedla k Lysý. Začal drsnej terén a pocení, jak ty vrata od chlívka. Zdravili jsme všechny lidi, šlo jich docela dost. Terén zdrsněl ještě víc, až byl úplně nejdrsnější. Minuli jsme chaty, zašli přes hranici stromů, dali malej voraz a pak tvrdým stoupákem pokračovali dál; potom jsme přišli na jednu lesní zatáčku, která už vypadala, že je pod vrcholem, ale čekala nás sedum set metrů rovinka a další stoupák na vrchol, což byla rána. Lidí už byly mraky. Dost zničujícím tempem jsme je předcházeli, i takový tři babičky, který se s náma daly do řeči. Byly dost dobrý, drápat se v jejich věku (šedesát-sedumdesát let) na Lysou.

               Zaťali jsme zuby a konečně dospěli na vrchol. Z posledních sil jsme vlezli do hospody, kde čepoval tlustej výčepák, dali si pivko, zrobili vrcholový orazítkování papíru, zaplatili a šli se porozhlídnout po Lysý. Zašli jsme do dalšího bufíku na kolu, polívku a bramborák, což jsme snědli venku na čerstvým vzdoušku na lavičce. Vedle nás seděl mladej týpek, kterej vytáhnul mobílek a volal mamince, že je na Lysý. Smáli jsme se nepokrytě.

Když jsme v bufetu vraceli talíře, pan Brambůrek se ptal, jestli nemaj cíga; kluk mu odpověděl: „Tady jsme na horách!“ čímž asi chtěl říct, že nemaj.

Lehli jsme si na sluníčko, vyvalili pupky a pozorovali cwrkot. Jenže naše mlsná nám nedala dlouho ležet a tak jsme šli do hospody koupit nanuky. A protože bylo vedro, přešli jsme do stínu. Bavili jsme se o tom, že v bufetu, kde neměli cíga a vydupli s Brambůrkem, visela cedule o počtech výstupů jednotlivců na Lysou za rok a mám pocit, že nejvíc tam měl jeden chlap – asi sto šedesát, takže každej třetí den šel na Lysou. Musel bejt dost namakanej.

Takový řeči jsme vedli a okukovali cyklisty, který, naprosto schvácený, přijížděli po slinici; pak jsme šli koupit další nanuky a ten tlustej vrchní s náma pokecal o horách, o lidech, o kšeftech a nakonec jsme zjistili, že má známý v Buštěhradu u Kladna. Svět je malej.

               Snědli jsme noggery, sbalili saky paky, šli na vrchol Lysý – je tam betonovej jehlan – a koukali do širýho kraje. Najednou přiletěl větroň; mávali jsme, letadlo udělalo kolečko, přiblížilo se, co nejvíc mohlo, pilot taky zamával a zmizel někde v dálce. Nádhera. Ale my už taky mizeli z Lysý; směr Krásno. Kousek cesty jsme šli stejně jako na vrchol; a v jednom z nejhorších úseků jsme potkali kluka s holkou, který tlačili kola! Ptali jsme se, jestli věděj o silnici; oni že jo, ale že chtěli vyzkoušet tuhle cestu. Co nás zaujalo nejvíc, bylo to, že holka neměla vůbec kecy, ačkoliv byli oba fest na dně se silama. Ten kluk měl suprovou holku, když s ním šla to peklo.

Naše značka potom uhejbala na krásnou římsovou stezku, odkud bylo vidět nezapomenutelný panorama odpoledního slunce, hor, údolí, lesů a polí. Hřebenovka nás odváděla od Lysý a pak strmým spádem po kamenitý cestě směr Krásno. Ten klesák byl nekonečnej, už jsme jenom funěli a doufali, že cesty bude konec, ale za každou zatáčkou byl vidět jen další kus utrpení, až konečně prosvitly střechy a nohy okusily, co to je, jít po rovině. Na chvilku jsme si sedli, provětrali nohy a došli kus cesty do hospody; měli jsme hlad, žížeň a Mr. Shit koukal zadkem ven; taky jsem v hospodě hned šel.

               Dali jsme pivo a knedlíky s vejci, teda pan Brambůrek smažák; a bylo to super žrádlo. Obsluhovala hezká, mladá číšnice se znamínkem na čele a starší, dost drzá pipina, která, když jsme chtěli kafe, nás ignorovala a ještě měla kecy, že toho má moc. Při čekání na jídlo jsme cvrnkali krabičku sirek na cíl do popelníku a vůbec dělali kraviny.

Jak jsme dojedli a zaplatili, šli jsme dál směr vesnice Pražmo. Byl večer. Cestou jsme potkali mladýho kluka s holkou. Na naše „Ahoj“ kluk velice vystrašeně pípnul „Čau!“

               Na západě se setmělo a začlo vzdáleně hřmět, takže jsme cestou hledali nocleh, ale nějak to nevypadalo; vesnice byla pustá, ale v zahradní restauraci to celkem žilo. Šli jsme si sednout, ale mladá číšnicenám řekla, že nám sice natočí, ale že za chvilku končí. Mladý týpkové u stolu vedle měli kytaru a docela dobře hráli, samozřejmě po očku koukali na naše kytary ve futrálech, ale my klidně pili. Ti floutkové na svojí španělku hráli fakt dobře – klasiku a nějaký ty anglický fláky, hlavně jeden mezi nima vynikal. V deset zavírali, ten dobrej typ šel knám, že si zahrajeme. Proč ne – ale servírka nás už vyhazovala. Šli jsme s floutkama do baru Travný, u kterýho jsme při předchozí rekognoskaci vesnice počůrali zeď.

               V baru bylo narváno mladejma lidma, obsluhovala mladá a hezká barmanka plus hnusná, potetovaná rašple. U stěny byly tři stoly, obsazený podle věku: u stolu „Cucáci“ – čtrnáct až šestnáct let –byl kluk v chlupatý vestě a jak nás viděl, důležitě vytáhnul takovej npožejk, že jsme vytáhli naše mačetiska a kluk měl po hehe; když pak pozdějc jeden kluk jménem Šebesta zkoušel ostrost nože tím, že se chtěl říznout do ruky, tak mu pan Brambůrek půjčil svoje Ontario – to by si Šebesta ruku ufik, než by řekl Šebesta. U stolu „Vosumnáct“ – osumnáct až dvacet let – seděla velice hezká blondýna, ale čuměla jen do sklenice a inseminaci propásla. Taky tam byl chlapík asi třicetiletej, úplnej Dave Hajzlhof; a toho se ten šikovnej kluk s kytarou ptal, jestli by nás nenechal u sebe přespat. Hajzlhof že jo – buď doma, nebo na zahradě ve stanu, že je to fuk. To už jsme chtěli jít, protože zábava tam rozhodně nebyla a nám se chtělo hrát. Do toho přišla mladá servírka z Krásna – ta, co měla na čele znamínko. Hned se k nám měla a protože i ti kluci si s náma chtěli zahrát, šli jsme do hasičárny,takový kůlny s lavičkama.

Udělali jsme sedění, zapálili svíčky, vytáhli všichni kytary a hrálo se a zpívalo. Byla to bomba. Hráli jsme s Brambůrkem jak o život a ty maníky roznesli na kopytech.

               Najednou, kde se vzal, tu se vzal, přišel postarší hasič Honza s baterkou; že viděl z kůlny světlo a myslel, že hoří. Byl v klidu, chvíli seděl a pak šel pro chlast – za flašku vodky chtěl trampský klasiky, dali jsme mu jich nepočítaně.

Servírka a šikovnej kluk odešli, zůstal Honza a dva mladý kluci; jednomu se strašně líbily moje vyhrávky a byl z toho úplně vedle. Nakonec i kluci odešli; ještě chvíli jsme kecali s Honzou někdy v půl pátý ráno jsme chrněli jak zabitý.

...

Jako už tradičně, budíček v osum nula nula, ale tentokrát ne naší vinou: nějaká holka z baráku, u kterýho byla hasičárna, šla pustit svoje ségry, teda slepice, aby si nahrabaly, a ty mrchy šly k nám svým přitroublým kvokáním nám přetrhly sny. Tak jsem si počkal, až budou u sebe, a hodil na ně botu. A bylo po quokání.

               Slunce od rána pálilo jak blázen.

V konzumu jsme koupili obvyklou snídani, teda rohlíky, sejra, rajčata, banány, jogurty; a šli jsme k řece, na celkem ucházejícím místě jsme se svlíkli a hurá do vody na hyenu. Řeka měla tak dvanáct – třináct stupňů.

Myjeme se, snídáme, odpočíváme a pořád po nás lezli mravenci, asi jsme se utábořili na jejich dé jedna. Po mostě, kterej byl hned vedle, začalo chodit spousta lidí a čuměli na trampy, jak se povalujou a sušej fusekle.

Někdy v poledne jsme se oblíkli a hurá pryč. Na proramu byl přechod kopce Prašivá. Mapa tvrdila: „To bude pohoda! Stoupání asi kiláček a pak po rovině do sedla k chatě Prašivá.“ Ale v reálu to byl hustej stoupák; nadávali jsme jak špačci.

Úplně hotoví jsme dorazili na hřebenovku a protože jsme byli ospalí, teda hlavně já, dali jsme veget. Brambůrek usnul, já nezabral.

               Pokračovali jsme krásnou hřebenovkou až k chatě, před kterou na lavičkách seděli turisti. Dali jsme zasloužený pivo a aby bylo veselo, vytáhnul jsem kyratu a začal hrát. Pan Brambůrek se přidal a za chvíli už všichni poslouchali a zpívali, hlavně dvě ženy, který chtěly Kameloty a dobře znaly Zemi antilop.

V bufetu u chaty obsluovala hezká slečna, přejmenovaná na „Modrý tílko.“

               Najednou se zatáhlo a my se zatáhli do chaty.

I v chatě byla hezká servírka. Blondýnka. Vedle u stolu seděli duševní naháčové s mobílkama a videokamerou; vedli dementní řeči, že jsme jen mrkali.

U našeho stolu visela cedulka, že dvacátýho sedmýho srpna 1947 tady seděl Petr Bezruč. Dělali jsme si z toho náramnou legraci a ptali se servírky, jestli neví, na který židli Péťa přesně seděl. Chvilku přemejšlela (šel jí z hlavy čmoud) a pak řekla, že asi na tý, nad kterou cedulka visí. Hned jsme tu židli zkoušeli a jo!, to bylo úplně jiný posezení.

K jídlu jsme si poručili smažený žampióny, pivo, kafe a palačinky. Skoro nám praskly panděra.

               Tak jsme seděli, žertovali s Modrým tílkem, který chtělo, abysme zůstali a večer zahráli; ale my ne. Dělali jsme kraviny, já ukrad umělou kytičku, zaplatili jsme účet a tradá pryč. Venku přestalo pršet. Ale že to byl ceďák.

Vzali jsme si tydlifónní číslo, saky paky, udělali mazácký kolečko kolem nedalekýho kostelíka (zblbla nás značka) a pak sestupovali rozumným klesáním do údolí. Cestou jsme nadávali, proč jsme na Prašivý nezůstali. No nic.

Cestou jsem našel kosočtvercovej kámen; dal jsem na něj dlouhej, úzkej kamínek a – ha, ha – položil to do cesty. Pan Brambůrek si tu kamennou pidlinu položil do rozkroku a já to vyfotil, no srandy kopec.

               Vyšli jsme z lesa na úpatí Prašivý a otevřel se nám poslední výhled na Beskydy. Nechtělo se z hor. Lysá lákala zpět a kraj byl nevlídnej, zataženej a tichej. Plný podivný nálady jsme se courali na vlak. Pořád jsme probírali útěk z hor, připadalo nám, že je to špatně, ale co se dalo dělat.

Ve vesničce, schovaný na autobusový zastávce, seděli mladý cucákové z fichtlgengu; měli nějaký kecy, tak jsme jim drsně řekli, ať jdou do prdele. Zmlkli. A začalo pršet. Zatím jenom kapalo, ale k vlakový zastávce to byl ještě kiláček. Těsně – asi sto metrů – od zastávky začal slejvák, ale doběhli jsme ještě relativně suchý.

Vlak jel za pět minut směr Fridex Místex a Valmez, kde jsme přestoupili do rychlíku Bečva a ten nás odvez do Vsetína, o kterým se toho moc nedá napsat; byla už tma, všude kolem spousta cikánů. Bloudili jsme centrem a hledali bankomat, abysme koupili nějaký peníze. Nakonec jsme ho našli, Brambůrek něco vybral; šli jsme zpátky na nádraží, hledali v mapě nějaký místo a v jízdním řádu vlak, kterej by nás tam dostal.

Ale nic nejelo.

Hledali jsme hospodu a našli zahradní restauraci „Ivanka.“ Zahrádka byla zavřená, tak jsme vrazili dovnitř. Nebyl tam nikdo, jen vožralej polskej dělník a dvě servírky; jedna měla nos jako Grafová a druhá byla „koza s pěknejma kozama.“ Dělník gamblil. Dali jsme pivko, zaregistrovali džubox, nakrmili ho a pustili si hitovky od diskotékovejch drtí přes klubovky po hard-rock.

               Objednali jsme si Bzeneckou lipku a servírky začaly větřit, že tyhle vandráci tady ještě chvilku budou. Nakonec jsme si dali ještě jídlo, srádlo a kafe. Útrata byla čtyři sta šedesát sedum, dali jsme pět set a nechtěli zpátky; servírky se lámaly v pase.

Potom přišla parta debílků a z džuboxu už hrál jenom Ozzy Osbourne, tak jsme vypadli a v mapě našli, že po zelený značce dojdeme na zastávku ČD - chěli jsme bejt schovaný kvůli dešti; jenže zelenou jsme po chvíli ztratili. Ale asi po hodině chůze se po pravý straně zjevila ta zastávka, jenže zamčená a na nepoužívaný trati. Po obhlídce nedalekýho hnusnýho a mokrýho lesa jsme si ustlali na nástupišti. Ve tři ráno nám sklaply víka.

...

Bylo jedenáct hodin, když jsme konečně otevřeli oči do jasnýho dne. Ač je to k nevíře, na asfaltu se nám spinkalo krásně.

Zastávka byla na nepoužívaný vlečce vsetínský Zbrojovky. Budova byla napůl rozbitá, úplně prázdná, ale nástěnný hodiny šly na minutu přesně!

               Kecali jsme, pak vstali, trocha hyeny, zabalili věci a zpět do Vsetína. Na nádraží jsme si dali bágly do úschovy a šli na náměstí pro snídani – jogurty, sejrový housky, lučinu, rajčata, papriku a Erektus, cestou ještě v knihkupectví mapu kraje. Erektus jsme dali chladit do fontánky, posnídali a pokukovali po lidech.

Najedený jsme šli do drogerie pro film, baterky do foťáku, Brambůrek rychlej styk a kvůli nočnímu svícení jsme koupili hřbitovní svíci Theresia neboli Terezku. Courali jsme bezcílně po městě, navštívili prodejnu hudebních nástrojů, restauraci, kde jsem dal srádlo a nad kafem jsme tam probrali naší další cestu. Byly tři odpoledne, když jsme se zvedli, zašli na nádraží pro věci a po červený se pomalu vydali pryč; pomalu proto, že mě chytly obě achilovky.

               Červená byla tak super, že nás dovedla – zase na náměstí!! Takže na nádraží a zase. Konečně – hloupý káčata značku nakreslily na sloupek závor, takže mezi červenejma a bílejma štráfama se červená značka na první pohled ztrácela. Konečně jsme šli dobře. Ještě jsme se na chvilku zastavili u autobazaru a kdybych potom pořádně nekoukal, tak jsme málem zabloudili znova; ale nestalo se a za chvíli jsme opustili Vsetín nadobro. Drápali jsme se do prudkýho kopce, ale nohy, zvyklý z Beskyd, byly v pohodě, až na ty moje achilovky.

               Vrcholová červená vedla po hřebeni do osady Baťková. Cestou jsme se zastavili u louže, ze který vystrkovaly žáby čumáky; tak jsme soutěžili, kdo flusne žábě na hubu tak, aby jí zastrčila.

Dál vedla cesta kolem chaty, kde byl houf dětí – asi škola v přírodě; jedno dítě, když mě vidělo, řvalo: „Bacha, skinhead!“

Cesta byla moc pěkná – na obě strany byl výhled, ale bylo zataženo a foukal ostrej vítr. Mezi polema lítala poštolka a lovila. Byli jsme jen my, vítr, dravec a cesta. Fakt krásný.

Těsně před Baťovkou jsme v lese na cestě uviděli šíleně vyzdobenou škodovku hundrta s uříznutou střechou. Kdo tam ten vrak dopravil, byla záhada.

               V sedum večer jsme došli do Baťkový k hospodě; byla zavřená a vypadala opuštěně, ale protože trochu poprchávalo, zkoušeli jsme se dostat dovnitř – ostatně na chatě byla cedule, abysme zazvonili. Otevřel nám asi patnáctiletej kluk, špinavej jak blázen, a co prej chceme; nevařej a možná maj lahvový pivo. Velice neochotně nás vzal dovnitř.

Chat avůbec nefungovala, zařízení bylo rozebraný, všude špína a bordel. Uprostřed místnosti seděly tři děti a koukaly na bednu na Esmeraldu, všechny byly černý od sazí. Nikdo si nás nevšímal. Vypili jsme lahváče a nad mapou se poradili, že půjdeme po zelený do Liptálova, kde bude určitě hospoda s jídlem.

               Scházeli jsme k Liptálovu silničkou, která míjela nádherný polosamoty, louky a pastviny s krávama – pohádka. Ale byla zima jak v řiti.

V Liptálově jsme potkali dva chlapíky s trumpetama; že jdou na zkoušku, ať jdeme s nima. Ptáme se, kde je hospoda – dolu, furt rovně dolu do vesnice, říkají a my šli, protože hlad a žížeň byly veliký. Jenže na hospodě visel papír, že je zavřená; ptali jsme se nějakejch malejch holek a ty nám řekly, že v letním kině je.

Letní kino v Liptálově je alles in einem: kino, diskotéka a bufet, je to rozsáhlej amfiteátr. Chlapík v bufetu, že nevaří, že má vařič v kůlně; dali jsme pivo a on najednou, že nám teda uvaří, co prej chceme – chtěli jsme gulášovku a on, že má s bídou párky. Tak párky – ale budou za chvíli. O.K. Sedli jsme si ke stolu pod strom a krafali; byla nám zima a začalo pršet. Přišel výčepák, že mu nefunguje gril, ale že nám párky ufrituje O.K. Za chvíli přišel zas, že párky teda frituje, ale že našel gulášovku a že nám jí ohřeje a na párky se klidně vykašle.

Dali jsme si všechno.

Tak výčepák řek, že nám to sice nepřinese, ale že si to máme sníst v kůlně, to jsme jen koukali. V kůlně nám ukázal, kde je chleba, nože, talíře, hořtice, párky, a gulášovka a ať se obsloužíme, v klidu najíme, zhasneme, zamkneme a klíče vrátíme.

               Snědli jsme to, umyli talíře a příbory, zamkli, koupili pivo a protože lilo už hodně, sedli jsme si pod střechu, zapálili Terezku, tu hřbitovní svíci a kecali a poslouchali Greenhorny z kazeťáku. Až na déšť a zimu byla pohoda.

V deset večer byla zavíračka; nezvedali jsme se, ale čekali, kdy nás kdo vyhodí. Vidět nás bylo, protože nám svítila Terezka, jenže výčepák zhasnul, zamknul bufet a odjel a my zůstali sami. Ještě chvíli jsme kecali a pak si ustlali na betonovým minipódiu, po chvíli zhasli Terezku a šli na kutě.

Lilo jako z konve.

Kapky bušily na okolní svět.

...

Otevřeli jsme oči do studenýho a kalnýho rána; pršelo celou noc a pršelo ještě teď. Sbalili jsme se a v dešti šli na nedalekou autobusovou zastávku. Míjel nás výčepák ve dvanáctsettrojce, zval nás na čaj, ale odmítli jsme.

               Autobus z Liptálova jel v půl jedný odpoledne a bylo tři čtvrtě na deset, tak jsme v dešti šli do další vesnice. Natáhli jsme konga přes usárny a vypadali jak Quasimodové; a možná proto nás nechtěl nikdo vzít – jít tři kiláky v dešti se nám moc nechtělo a zkoušeli jsme stopovat. Silnice vedla krátkým, prudkým stoupáním a pak asi dva kiláky zase spádem do vesnice Všemina, odkud jel bus do Zlína v deset čtyřice pět. Prošli jsme Všeminou až na náves s obecním úřadem a konzumem, kde jsme koupili snídani: rohlíky, sejra, paštiku (já), tatarku (Brambůrek), kefír (já) a mlíko (Brambůrek). Při snídani jsem hrál na kytaru starý pecky od Máků.

Pak přijel přetopenej autobus. Dali jsme sbohem Všemině a psíkovi, kterej nás u konzumu obletoval.

Na další zastávce nastoupili čtyry známý vagabundí obličeje – vandráci, který jsme potkali v Bystřičce. Cestou do Zlína jsme s nima kecali, ale studená noc nám dala zabrat a zavíraly se nám oči.

Ve Zlíně je vlakový nádraží hned vedle autobusovýho. Vandráci jeli do Tlumačova, my si dali věci do úschovy a vyrazili se podívat do Zlína. Z autobusu jsme viděli obchod s hudebninama, tak jsme ho chtěli najít.

               Udělali jsme gigantický kolečko, ale našli jsme prd. Vrátili jsme se na nádraží a hledali nějakou hezkou kavárnu, ale nikde nic nebylo. Pan Brambůrek se ptal pipiny, prodávající langoše; a ta mu poradila Zámeckou vinárnu, je to tam prej ale trochu dražší, což nám bylo fuk, my chtěli kafe. Tak jsme šli.

Zámecká vinárna je luxus. Velikej. Všichni na nás čuměli jak na hmyz, hlavně vrchní servír. Sedli jsme si k archivu vín na polstrovaný židličky a začali se tvářit jak Viktoři Kožený na záchodě. Poručili jsme si kafe, palačinky a pak se nám zachtělo vína; zavolali jsme si teda mladou servírku a poprosili o flašku Rulandskýho šedýho, kabinet 95. Hodila kukuč a že moment, šla k vrchnímu a pantomimou naznačila, že někdo chce ruland; vrchní kejvnul bradou, že kdo, a servírka kejvla hlavou směrem k nám, načež vrchní otevřel ústa a šel tu dobrotu hledat. Za chvilku k nám přišel, že lituje, ale že maj jen pozdní sběr 96. Na to my, že to je velká škoda, ale že když nic jinýho není..., a vrchní, že je to jedno, že to je stejná cena. Na to jsem mu řekl: „Pane vrchní, o cenu se nejedná, to snad víte!“ Vrchní zrudnul, odzátkoval flašku a chtěl, abych koštnul. Povídám: „V pořádku. Pozdní sběr 96 známe velice dobře.“ To už tomu bubřinovi cvakalo v lebce; nalil a zmizel a když jsme platili, poslal radši servírku, která se snáma dala do řeči, ta byla v pohodě.

A my klusali na nádraží.

Vyzvedli jsme věci a vymejšleli, kam pojedem, abysme si večer zahráli. Dlouho jsme to nemohli vymyslet, až poradila mapa. Na Helfštýn, to je vono. Takže vlakem do Otrokovic, Přerova a do Lipníku nad Bečvou.

               Ve vlaku se nic zvláštního nedělo. Vylezli jsme v Lipníku, s náma mračno trampů a vejletníků a všichni na Helfštýn. Dokonce místní, když se jich někdo ptal, úplně  rutinně popsali cestu na hrad. Tak jsme se courali, koupili si Magnum (protože počasí ukazovalo vlídnou tvář) a byli v klídku. Červená značka nás vyvedla za Lipník a v obilným poli jsme na dvě hoďky usnuli jak mrtví.

               Do Týna už to byl slabej kiláček. V hospoě jsme dali pivo a srádlo, ale bylo to tam mrtvý; šli jsme dál a cestou se zeptali jednoho zahrádkáře, kde je v Týnu ještě jiná hospoda. Dostali jsme návod a podle něj přišli k bufetu s krytým posezením; zdaleka byly slyšet kytary, to jsme nemohli nechat.

Jamoval tam kluk s gibsonem a harmonikou, druhej měl ovation a maličkatej zesík a třetí měl klarinet.; ihned chtěli, ať se přidáme. Pustili jsme se do hraní a bylo to super s tím klarinetem. Nakonec jsme zase vydrželi jen my dva a hráli jsme dlouho a všechno. Lidi zpívali, tleskali, my hráli, jedli a pili a vůbec bylo krásně. Když noc pokročila a muzikanti pomalu mířili domů, řekli jsme si, že jdeme taky. V tom přišla jedna holka a že celej večer mě chtěla něco udělat a že to udělá teď. Byl jsem zvědavej, co to bude; začala mě hladit po hlavě, že můj asi třímilimetrovej sestřih – teda vlásky, jak se vyjádřila, jsou super. Po chvilce jsem se vykroutil, sbalili jsme krám a odešli za mohutnýho děkování a zdravení. I když jsme řekli, že jsme Pražáci, asi nám to nikdo moc nevěřil.

Jen neradi jsme odcházeli.

               Díky odpočinku na louce jsme byli v pohodě a tak jsme vymysleli, že půjdeme do Přerova v noci, prostě celou noc a brzo ráno tam budeme..

               Šli jsme prúzračnou nocí a táhnul z nás ... no – teda noc byla krásně světlá, všude plno hvězd a šlo se pěkně, ani jsme nevnímali kilometry. V jedný vesnici jsme viděli dost zajímavej kostelík; zajímavej tím, že půlka ho stála v silnici.

Jdeme dál a dál a najednou kolem třetí ráno to na nás padlo, tak jsme hledali místo k noclehu, jenže široko daleko nebyl ani lesík, ani úvoz, prostě jen samý pole, na jedný odbočce ale bylo vidět v dálce pár stromů a tak jsme tam zabočili. Po kiláku a půl jsme k těm stromům přišli – bylo tam kaliště a smrad z hoven byl nepředstavitelnej, vítr šel ale od nás, proto jsme to po cestě necejtili. Se smíchem a nadávkama jsme se otočili a šli zpátky k silnici. Vymejšleli jsme, jak na nás hovna čekaly, schválně nesmrděly a teď se pochvalně plácaj, jak nás dostaly a na papír si dělaj další značku.

A nám už se chtělo spát! Došli jsme úplně zničený k vesnici Radslavicea už cestou jsme vymysleli, že si lehneme na fotbalový hřiště, tam bude klídek; a tak, když jsme přišli na kraj vsi, odbočili doprava, šli asi pět set metrů a došli – na fotbalový hřiště. Bylo velký, přešli jsme na druhou stranu a v rozednívajícím se ránu, asi v půl pátý, jsme si ustlali pod stromama, zalehli a usnuli.

...

Mysleli jsme si, že v neděli ráno URČITĚ nikdo nepřijde na fotbalový hřiště.

V osum ráno nás probudilo rádio z tlampačů. Nevěřícně jsme otevřeli oči a uviděli tu hrůzu: na hřišti stáli lidi a tři auta; nějaký chlapi tahali hadice, jinej lajnoval hřiště zrovna u nás a do toho řvalo rádio.

               Přišel k nám jakejsi chlapík a ptá se, že jak jsme se vyspali, že nám půjčí sprchy, jestli chceme. Celí rozespalí jsme odmítli, sbalili se a vypadli. Hygienu jsme zrobili na dětským hřišťátku s pumpou. Když jsme byli zase krásný a neodolatelný, koupili jsme ve smíšeným zboží snídani – jogurty, banány atd. Všechno jsme snědli na autobusový zastávce, protože bus jel asi za dvacet minut a pěšky se nám jít nechtělo.

               Nakonec přijel. Nastoupili jsme, já ještě vyfotil z busu místní kostel, protože taková hnusota se jen tak nevidí, a frčeli do Přerova na vlak. Busový a vlakový nádraží jso uhned u sebe. Dali jsme tradičně věci do úschovy a šli na kafe do vinárny, prakticky naproti nádraží. Bylo to ale prapodivný doupě. Přijeli tři cikáni dost pochybnýho vzezření; objednali si kafe, položili před sebe mobily, velký jak cihla, a vedli řeči. My už naštěstí měli dopito, tak jsme zaplatili a šli na vlak, koupili jízdenky, snídani, počkali na spoj, nasedli a uháněli do konce vandru.

Cestou jsme probírali, co se dalo, vzpomínali na akce v Beskydech a měli ze všeho vysoce spokojenej pocit.

               A zlatý slunce po celým kraji rozdávalo úsměvy do tváří, doplňovalo barvy lesům, loukám, rybníkům a polím a do zvonění kolejí pod rychlíkem zněly z otevřenýho okna kupé dvě kytary. Naše.