Sever - srpen 1996
„Na sever!“
Dnes už si asi těžko vzpomenu, kdy a kde mě napadlo, kam jet na vandr. Mám pocit, že o společným vandru jsme s panem Brambůrkem začali přemejšlet na dávným a legendárním Pilčáku; a tohle vzplanutí si dalo něco málo přes rok, aby podpálilo les a my opravdu jeli. Vlastně, když o tom přemejšlím, skoro všechno, co jsme s Brambůrkem úplánovali, mělo rok zrání.
Každopádně – magický slovní spojení – „na sever“ – v sobě neslo nádech neznáma a taky hrst mejch vzpomínek na letní tábor...v Jindřichovicích pod Smrkem.
Byl konec prázdnin, srpen 1996. Teplej, vlahej měsíc, zlato slunečního svitu ještě ani náhodou nechtělo slábnout; a vzduch voněl...a já ráno jako splašená kráva dobíhal vlak, abych stihnul Brambůrka v Praze a spoj dál. Klasika. VŽDYCKY dobíhám vlak. Paní ve vokýnku se mě mile ptala, jestli jedu na Prahu. Vypliv jsem plíce a složil z nich „jo.“ Další milej dotaz tý osoby směřoval k tomu, že jsem vypadal, jako bych právě vylez ze sprchy. Nebyl čas jí vysvětlit, že po dvoukilometrovým sprintu s plnou usárnou, narvaným baťůžkem, kytarou a v kanadách z baráku na kladenský nádraží by zůstaly suchý akorát moje vtipy. Výpravčí totiž dával odjezd. Štístko. Vlak nakonec odjel se mnou. A já se celou cestu sušil. Od potu.
V Praze, už šťastně s Brambůrkem, jsme hupli do vlaku a hurá směrem Liberec a Frýdlant; tam nás měl čekat vláček do Jindřichovic. Jenže nakonec jsme zbytek cesty museli dojet autobusem, protože trať opravovali a byla výluka.
... a dva cizinci se ostrejma, přimhouřenejma očima rozhlíželi po kraji...
...a čučeli jak trubky. Já proto, že jsem se matně rozpomínal, že jsem tu kdysi byl; a Brambůrek proto, že tu nikdy nebyl. Co teď? Po cestě se jazyky lepily na patra a jedinej způsob, jak to spravit, byla hospoda. Ale ouha! Židle na stolech nebejvaj proto, že by všichni pili pivo na stojáka. Fiasko. No co už – hurá do stopy.
Cílem vandru bylo přejít frýdlantskej výběžek z východu na západ. Měli jsme na to čtyři dny. Frýdlantsko je nádhernej kraj, plnej lesů, polích cest a úvozů mezi loukama, obzor vroubí kopce, kam až horkej vítr žene neklidný nebe. A my uprostřed toho všeho!Za těch pár dní nesčíslněkrát zaznělo, že teprve teď jsou pro nás prázdniny prázdninama. Co chvíli jsme zastavili, chytli kytary a zahráli pár písniček; myslím, že bylo co poslouchat.
Tak nás zelená značka dovedla až do Srbské – poslední vesnici, usazený na polskejch hranicích. V dřevěným stánku nám konečně natočili pivka a mohli jsme si pokecat se starým polským ožralou na téma „Plzeňský pivo a česko-polský písně.“ Byl to jednostrannej monolog s občasným strašným zpěvem a otráveným kroucením očních bulev.
Co dál?
Vzpomněli jsme si, že cestou jsme míjeli v polích takovej ďolík, chráněnej kruhem bříz. Takže zpět a do ďolíku, což je skvělý místo na nocleh – chráněný před větrem, s měkkou travičkou. Pan Brambůrek měl v batůžku kuře, z čehož se nám sbíhaly sliny, sotva jsme si pipinku představili nahou a točící se na tyči. Jenže bez soli pipku nedáš; hodili jsme s sebou zpátky až do Jindřichovic a vyprosili si u jedněch lidí sůl, dostali jsme celej pytlík, aby se kuřátko rozplývalo na jazyku. Já, poučenej letitejma zkušenostma, jsem prosazoval čtyřhodinovou proceduru, aby se daly jíst i kosti. Pan Brambůrek, yedowkovej chef de cuisine, mě usadil prastarým moudrem, že hlad je nejlepší kuchař. Po necelejch dvou hodinách od napíchnutí biskupa zmizelo kuře v našich už pěkně hladovejch mordách...a pak jsme hrábli do kytar a zpívali do hluboko pozdní noci.
...
První společný ráno.
Na rozdíl ode mě, doktora Sovy, Brambůrek sotva otevře oči, tak vstane, zatímco já je ještě aspoň třikrát zavřu. V nekřesťanskejch osum ráno už bylo skrámováno, uklizeno a vyráželo se dál po zelený značce. Můj skelnej kukuč z ranního vstávání aspoň roztál nad dobrou snídaní, zakoupenou v konzumu v Horní Řasnici, pořád na zelený, která měla podle mapy vést k hranicím, chvíli je kopírovat a pak se zase stočit do vnitrozemí. A fakt! Šli jsme po rozbitý asfaltce, když jsem si všimnul hraničních kamenů, krčících se v trávě po pravý ruce. Přeskočili jsme výmol a zapózovali s jednou nohou v Čechách a druhou v Polsku, za debaty, že ženský by určitě nikdy nepochopily tu poetiku faktu – bejt na HRANICI.
I když se léto překlápělo do svý poslední třetiny, tak stále se sluníčko opíralo do kraje s nezměněnou silou. Byli jsme zpocený jak myši, ale cesta neustále nabízela netušený scenérie a za každou zatáčkou bylo na co koukat. Tak jsme došli až do Bulovky, respektive na její okraj. Bulovka byla prázdná, žádná hospoda, nic, museli jsme jít dál. Naštěstí nám Manitů vykouzlil u cesty alej plnou špendlíků, kterejma jsme si nacpali břicha a zároveň si trochu vorazili a nabrali sil, abysme dopajdali do Horních Pertoltic, kterejm dominoval rybník na návsi, voda lákala ke smočení. Jenže hlad a žížeň byly neúprosný, proto jsme natáhli krok až do Dolních Pertoltic, který s Horníma tvořej vlastně jednu roztáhlou vesnici; a tam byla super hospoda, levná, dobrý pivo a hezká, mladá výčepní, což byly důvody k dlouhý pauze od asi půl třetí až do večera. Za tu dobu jsme do sebe natlačili dvě jídla – jedno z nich bylo v jídeláku označený jako „Kuře s broskvý“, čemuž jsme se řehtali, až jsme si málem strhali bránici; a spoustu piv (ale ne – TAK hrozný to nebylo) a sedělo se tam dobře. U vedlejšího stolu seděl hlouček chlapů, jeden z nich byl hotovej Max Klinger z M.A.S.H.e.
Tak jsme zabili odpoledne a večer, nastal čas přemejšlet, kam na kutě. Vrátili jsme se teda přes Horní Pertoltice kolem rybníka na zarostlý návrší, který bylo tak akorát vhodný pro spánek. Ale cesta k němu byla doslova trnitá, přes velice zarostlej úvoz. Prodírat se maliním, bodláčím, kopřivama a svízelem má jistou objevitelskou přitažlivost, především v případě, že asi tak třista metrů od vás je kvalitní pěšina.
Na návrší jsme si rozdělali malej ohníček, ale celkem brzo nám spadla víka a z návrší se do tichý, klidný noci rozléhalo dvojí chrápání.
…
Ráno v sedum čtyřicet pět pan Brambůrek s harašením a šustotem vylez ze spacáku, vytáh kytaru a začal brnka. Měl jsem sto chutí mu kytaru zarazit do chřtánu, protože takhle brzo vstávám jen k doktorovi; ale letmý tóny mě přemohly. Tak jsme hráli oba. Jen prsty zály v tom chladným ránu.
Další cíl byla vesnice Černousy. Chtěli jsme jít polní cestou k Nademlýnskýmu vrchu, kolem něj ke skupince rybníčků a pak do vsi. Jenže tu zatracenou polní cestu jsme nemohli najít. Ke všemu už od osmi hodin pálilo slunce. Lítali jsme po kraji vesnice, až nás potkala jedna stará babička, která když umírala….teda ukázala nám cestu a ještě nám dala vodu se slovy: „Je mi líto, mládenci, ale pivo nemám. Jinak bych vám ho dala!“ No prostě pohádka.
Přešli jsme teda přes pole pod Nademlýnský vrch. V lese stál čísi favorit a nás napadl zas jeden kousek Yedowë Chüže: že by nebylo marný, udělat na kapotu shit a na zaprášený okno napsat: „Vole, umej si to!“ (No já vím, je to stupidní, ale co by po nás kdo chtěl jinýho?)
Nad mapou jsme bájili, jak se krásně vykoupeme v rybníce. Ale strašná močůvka byla realita, do který by si nenamočil nohy ani schizofrenik. Tak jsme pokračovali do Černous a dolů na nádraží, asi dva kilometry od vsi. U nádraží byly otevřený potraviny, tak jsme si dali pivo a nanuky. A potkali jsme Maxe Klingera, kterej si nás z předchozího dne pamatoval a dal se s náma do řeči, znáte to: odkud jsme, kam jdeme a tak.
A my se chtěli KOUPAT!! Mapa ukazovala jakejsi Dubovej rybník, asi čtyři kilometry jižně od Černous. Zelená značka, která tam vedla, byla dost zrádná a chvílema se úplně ztrácela, ale nakonec jsme tam došli.
Dubovej rybník je hnusná, odporná břečka, a kolem hordy komárů. Nestrčil bych tam ani nohu. Brambůrkovu. Navzdory komárům na břehu seděla dvojka milenců, který nám poradili rybník u vesnice Saň, asi čtyři – pět kiláků od Dubovýho blivajzu.Vydrápali jsme se na trať a po kolejích došli do Filipovky, odkud jde žlutá do Saně. I ve stínu v lese bylo strašný dusno a tak jsme začali spřádat vize, jak u rybníčka bude hromádka šatů a nádherný, nahý nymfy nás budou zvát do vody… A jak to dopadlo? Rybníček byl prázdnej, na břehu sice dvě hromádky šatů, ale ve vodě jedna hnusná, stará bába a chlap, o kterým Brambůrek prohlásil, že je nymfocyt.
Nicméně voda byla velice příjemná. Osvěžili jsme se, umyli a chvilku si zahráli. Přišli nějaký chlapi a jeden z nich se k nám přišoural, že prej taky hraje, že má kousek od rybníčka chalupu, kde mají jakousi pařbu, a že moje kytara, korejská Cobra, překližková kopie Washburnu DC-18, má dobrej, přímo „vošborňáckej“ zvuk. Ale na pařbu nás nepozval, had jeden!
Sotva jsme zalepili puchejře a trochu se osušili, vyrazili jsme dál směrem na Višňovou, což už je celkem velká vesnice. Hledali jsme hospodu, ale kde nic, tu nic; tak jsme se zeptali dvou malejch holek, kde tu něco je. Řekly nám, že pivo teď maj jedině na hřišti, kde za chvíli začne utkání. No teda hurá na fotbal! Dali jsme pivko, chvíli koukali na typickej vesnickej fotbal a pak, že zajdem na nádraží a dáme věci do úschovy. Jenže na přejezdu zrovna stál nákladní vlak! Napadlo nás, svézt se jako hohoes – to tu ještě nebylo. Vyšplhali jsme na plošiňák, když tu náhle na nás křičela závorářka, ať slezem, že vlak jede až do Liberce. No – slezli jsme. A pak jsem zjistil, že jsem nechal na hřišti baťůžek, proto jsme zašli za výpravčí, jestli by nám nemohla zatím pohlídat věci.
Výpravčí byla kus. Krátký blond vlasy na ramena, štíhlá, pružný tělo a prsa…no, čučeli jsme na drát. Ochotně nám pohlídala věci, my jsme skočili pro baťůžek a cestou jsme si řekli, že je vlastně nutný, ještě dojet do Černous a jít kousek do vesnice Ves, ležící na hranicích, abychom teda splnili přejití celýho výběžku. Z Višňový jsme se svezli motoráčkem do Černous a pěšky do Vsi. Zastavili jsme se v hospodě, dali oslavný pivo, pokecali s místním lidem a vrátili se do Černous a vláčkem do Višňový; chtěli jsme si vzít věci z úschovy u výpravčí.
Roztomile hačala na židli a nohy měla opřený o šuplík tak, abysme krásně viděli opálený nohy a spodní prádlo. Chvíli s náma kecala a pak šla domů s tím, že se večer ještě musí vrátit do služby. A nám pěkně kručelo v břiše. Co teď? Mapa poradila: z Višňový je to asi čtyři kiláky do Dolních Pertoltic, do tý výborný hospody, Vyrazili jsme teda směr Předlánce a Dolní Pertoltice, jenže v Předláncích jsme blbě uhnuli na křižovatce, kde stál dům s velkou zahradou, na který byly nějaký holky asi dvanáct až sedumnáct let. Říkali jsme si s Brambůrkem, jakej je to ideální harém, ale když jsme zjistili, že jdeme blbě, zmrznul nám úsměv. Stopli jsme projíždějící traktor, kterej se vracel na tu křižovatku s harémem a dál do hospody. Nechali jsme se teda vysadit na křižovatce a dál už šli pokračujícím večerem po svejch. A najednou nás dojela mladá, nevinná dívka na kole a ptá se: „Odkud jste?“ My, že z daleka. „A jak se jmenujete?“ Řekli jsme.
Jmenovala se Míša, bylo jí šestnáct a jela za náma, protože jedna její kamarádka (ale teď v tom mám bordel, myslím, že Míša byla právě ta kamarádka. Už nevim) se do mě zamilovala. Jasný? Ty byly holky z harému na křižovatce. A jestli bysme se nevrátili. Vzkázali jsme, že nevíme, ať to jede říct a vrátí se. Odjela, my pokračovali a za nějakejch deset minut přijela znova, že máme jít, že mě Míša hrozně miluje a jestli prej máme holky, kolik nám je a co děláme. Řekli jsme a zapřeli naše lepší polovice, za což nás Bůh určitě zabije.
Jenže už byla tma, ta holka se bála, protože silnice vedla hustým lesem, kde není vidět na tři kroky; a my měli fakt ukrutnej hlad. Hospoda vyhrála.
Dali jsme si jídlo a pivo; byla tam zase ta hezká číšnice, řekl bych, že byla na brigádě. Pak se panu Brambůrkovi podařil skvělej kousek: našli jsme totiž platnou dvacetifrankovku. Co s valutama? A tak, když jsme z hospody odcházeli, Brambůrek se k té číšnici přitočil a říká: „Ahoj, tady ode mě něco máš. Tak zas někdy!“ a vtisknul jí do dlaně těch dvacet frantíků. Ona se podívala na peníze, otevřela pusu a – na její pohled nikdy nezapomenu – koukala na Brambůrka jako sůva z nudlí. Úplně super!
Noční silnicí, debatujíce o nadpřirozených jevech, jsme přešli do Višňové na nádraží, který nám mělo poskytnout nocležiště. Nádraží už bylo pustý a prázdný. Malovali jsme si, že ještě pokecáme s výpravčí a poprosíme jí, aby nás nechala spát v čekárně. Nechala, ale oproti vstřícnýmu odpoledne byla nějak zamračená a nemluvná.
Venku jsme ještě chvíli kecali na lavičce o tom, jak byla najednou krásná výpravčí zdrženlivá; vzešla z toho teorie: „Nejdřív my mrd a ona prd, pak ona mrd a my prd, teď my mrd a ona prd, takže teď je z toho prd.“ No není to krása? Ale to už byla půlnoc, tak jsme vytáhli spacáky a hurá na kutě.
…
Z polospánku nás vytáhlo ostrý světlo do oken. Policajti! Dělali kontrolu pobudů. Řekli jsme jim, že nás tady nechala spát výpravčí a ještě jsme jim ukázali občanky, vlastně jenom já. Policajt mrknul na mě, na fotku a povídá: „Já vás znám!“ Odpověděl jsem, že to je silně nepravděpodobný; že je to totální hovadina, jsem si netrouf říct nahlas, ale on zase, že mě stejně odněkud zná. Naštěstí neprudili dlouho a my si užili několik hodin spánku. Výpravčí nás totiž vzbudila před příjezdem prvního vlaku, abysme neodrazovali zákazníky.
…
Začal poslední den vandru.
Venku pršelo jak z konve. A bylo nechutně brzo, tuším asi půl pátý ráno. Svezli jsme se lokálkou do Liberce a pochodili nedělním tichým městem. Prošli jsme celý centru, chvíli hráli na náměstí, ale to už jsme měli hroznej hlad. V sedum spása, otevíraly první potraviny; a v sedum třicet otvírali Mc Donalda, aspoň jsme se umyli na hajzlících a dali kafe s hranolkama. Někdy v devět patnáct – devět třicet nám odjížděl vlak směr Turnov, ale měli jsme ještě chvíli a byl už pomalu čas oběda, tudíž jsme po delším hledání našli jídelnu.
Na jídeláku byla spousta nezajímavých věcí. Vybral jsem si mlčky, pan Brambůrek taky, podívali jsme se na sebe, pokejvali hlavama a bylo úplně jasný, že si dáme uzený s bramborovým knedlíkem.
Totiž – tahle věc nás pronásledovala celej vandr: říkali jsme totéž ve stejnou chvíli, na stejnou věc mysleli atd.
Přišel vrchní, zeptal se, co chceme; řekli jsme a on na to: „Moment, zeptám se, jestli jsou dvě porce.“
A odešel.
Naproti nám u stolu seděl hodně divnej, nepopsatenej chlápek, na kterýho se hodil jen popis „tichej bázen.“ Pomaloučku srkal svoje pivo a neškodně se něčemu lehce usmíval. Už přicházel vrchní a já ucedil: „Ještě řekni, že nejsou.“ Vrchní: „Pánové, lituji, je jen jedna porce.“ To toho zvláštního chlapíka dorazilo, smál se na celý kolo. Ale jídlo bylo tak akorát, nic neobyčejnýho, ale žádnej hnus. Tak akorát
Vypadli jsme na náměstí a chvíli celkem s úspěchem hráli; a jak tak hrajeme, šel kolem jeden z Brambůrkových žáků, totiž Ahmed s babičkou. Pro kluka v sedmý třídě to musel bejt šok, vidět svýho učitele, jak žebrá s kytarou v ruce. Jasně, že se k nám moc nehrnul.
Ze zpívání jsme dostali žízeň, tudíž jsme zalezli do nejbližší hospody; restaurace hotelu se třema hvězdičkama.
Představte si hodně luxusní interiér, bezvadně oblečený hosty i personál, a do toho nás dva, v zablácených kanadách, na zádech usárny a kytary, propocený, provoněný kouřem od ohně.
Usadili jsme se na – jak jinak – rudě polstrovanejch židličkách a přišel vrchní s nesmlouvavým výrazem. „Mohl bych vás poprosit, abyste si dali ty vaše…..věci….laskavě do šatny?“ poprosil nás naprosto odmítavým způsobem, což prostě odmítnout nešlo. Dali jsme si protestně jen tonik a smáli se tomu nabubřelýmu frajerovi. Brambůrek tvořil teorie, že jsme se měli zeptat: „Co tu klohníte?“
Vrátili jsme se na nádraží, Brambůrek honil bábu z úschovny, aby nám vrátila věci a konečně hupli do vlaku k partě mladejch vandráků, kterejm strašně smrděly nohy (správnej tramp se nikde, ale NIKDE nevyzouvá); a protože nad sebou měli položenou kytaru, vyprovokovali jsme je ke hraní, ale hned nám to bylo trochu trapný, protože nejen, že měli jenom otřískanou španělu, oni ani nijak moc hrát neuměli, takže to vypadalo, že se předvádíme, ale nakonec jsme to dali dokopy a mastili až do Prahy.
Na opuštěným severu po nás zbyly jen dvě červený světla vlaku.