Konečně se nám podařilo ukořistit alespoň víkend a vyrazit na hudební soustředění a vandrování po jihomoravské mezopotamii, tedy krásné oblasti mezi řekami Oslava a Jihlava. Už jsme kdysi dávno oblažili svojí přítomností některá místa a na oplátku jsme tenkrát  byli oblaženi i my vřelým přijetím, zpěvem, jídlem a alkoholickými nápoji. Tož, řekli jsme si, že bychom se na tato místa po letech zase mohli podívat, co se změnilo, co zůstalo a tak vůbec. Senoradská kantýna, trampům a chatařům místo zaslíbené, kde jsme před lety hráli dva večery po sobě, ožrali cyklistu, zazpívali s paní šéfovou, bude jistě krásný a vhodný výchozí bod víkenďáku, pokud se tedy vůbec zvednem a odejdem. Dopadlo to nakonec trochu jinak, ale o tom později....

....V pondělí mi volal Honza Roučka, jen tak, jak se máme, co děláme a tak jsem mu řekl, že se s panem Vajíčkem chystáme na víkendovou akcičku, načež bylo v telefonu slyšet, jak se mu rozzářily oči a hned se zeptal, jestli by se mohl na páteční večer přidat. Projede se na motorce, večer si s náma dá pivo, zazpíváme pár písniček v Kantýně a pak přespí a ráno pojede zase zpátky. Pak jsme si ještě párkrát volali s panem Vajíčkem, ladili itinerář, ujišťovali se vzájemně, jak to bude skvělý, kontrolovali předpovědi počasí (všechny stály za prd, celý víkend déšť).

Původní plán zaparkovat auta v Nové vsi a jít cca 8 km do Senorad vzal zasvé už v pátek přes den, kdy jsme se měli sejít nakonec až po šesté. A to bylo na tak dlouhou procházku na začátek dost pozdě. Dohodli jsem se, že si dáme sraz v Senoradech u hřiště, kde byla možnost přístřešku a přespání v suchu, stranou od vsi. Honza dal vědět kolem třetí, že už vyráží a ještě se někde projede, a kdyžtak počká. Popřál jsem mu šťastnou cestu, hlavně kolama dolu, znáš lidi, jeď opatrně. "neboj, já mám strach jen ze zvířat, ale v klidu, nikdy nebourám, jezdim vopatrně". Já jsem byl zrovna v Lomničce, kam jsem odvážel k babičce kluky na prázdniny. Pan Vajíčko poslal aktuální čas příjezdu 18:07, takže bylo dost času. Seděl jsem ještě s našima u kafe a najednou telefon. Honza. "čau, hele, jsem v Trebíči, boural jsem, jsem OK, motorka snad taky, jen uražený zrcátko, a rozbitá expanzka na brzdovku, jet se s tím dá." Nabídl jsem mu, že zavolám strejdovi do Třebíče, jestli někoho na motorky nezná, poradil mi jeden kontakt, ale bohužel, byl pátek kolem pátý, všechno zavřený. A navíc strejda má známý jen na auta, motorkář to není. Domluvili jsme se s Honzou, že se sejdem na benzínce v Mohelnu, hned na začátku. Dojel jsem asi za necelou hodinu a viděl, jak tam sedí, pije redbull a křiví hubu. Zeptal jsem se jestli je OK. "Jsem strašně nasranej, hlavně kvůli sobě, že jsem to neubrzdil, taková blbost, nejel jsem rychle, ale auto přede mnou to zaduplo, dodávka před ním zničehonic zastavila bez důvodu před prázdným přechodem. Ta ženská přede mnou to jentaktak ubrzdila, ale já už na tom metru neudělal nic. Motorka snad OK, ale kyčel mě bolí..." Natankoval jsem benzín a jeli jsme na hřiště v Senoradech. Honza jel první, já za ním. Přijeli jsme, dali teplý Radegast z batohu a Honza se převlíkal z motohadrů do civilu. Po chvíli dorazil i pan Vajíčko. jako první se z auta vyhrabala ven Oliva a zuřivě nás vítala. Pan Vajíčko si dal taky pivo, chvíli jsme pokecali a hodnotili škody na Honzově motorce, pak se sebrali, zamkli auta a vyšlápli směrem ke Kantýně.  cesta ubíhala dobře, bylo pod mrakem. ale ještě nepršelo. Honza kulhal, ale jakoukoli pomoc nebo lítost a ohledy odmítal. Scházeli jsme po lesní cestě za vesnicí směrem k řece, chatám a Kantýně. Honza zastavil, že musí... No a my s panem Vajíčkem se přidali, nač to nosit sebou až do Kantýny. Nikde nikdo, žádný auto, lidi, nic. Pohoda, tak jsme začali kropit a v tu chvíli se za náma objevilo auto, v něm nějakej údržbář a hned to komentoval... "po použití vyhodit!" a podobná moudra. Smáli jsme se, jak je to načasovaný, tyhlety náhody. Znovu jsme ho viděli, jak kontroluje něco u čističky.  Minul nás pak ještě jednou cestou dolů a řekl, že nám rovnou nechá roztočit v Kantýně tři. Po chvilce jsme se do Kantýny dobelhali a vyzvedli si objednané kousky. Byly fakt akorát natočené. Na lístek nám napsali jméno "Najebaní", podle trička, co máme s panem Vajíčkem - SOM NAJ ebaný. Přijela se na nás podívat Eliška, kterou jsme asi před dvaceti lety potkali na vandru a pak s ní více (Vajíčko) méně (Brambůrek) udržovali nějakou dobu kontakt. Seděli jsme venku před Kantýnou, popíjeli pivo. Kantýna se nezměnila, jen už tu nebyla veselá paní šéfová, ale takovej protivnej mrož, její bývalý partner, kterému utekla. Ani se nedivím a dobře mu tak. Vytáhli jsme kytary a chvíli hráli, spíš jen tak pro sebe, lidi se moc nepřidali, bylo to takové ploché. Pak se zjevil jeden z chatařů s devítistrunkou a hrál s námi, tak se to trochu rozjelo, ale nebylo to úplně ono. Někdy kolem půlnoci zavelel Mrož odchod. Koupili jsme ještě klobásy, (ale pečivo nemám, jen chleba...) a vyšli na zpáteční cestu. Eliška zůstala spát v autě u Kantýny. Cesta tak nějak utekla bez potíží, došli jsme k autům vybalili batohy (do Kantýny jsme šli jen s kytarama, to jsem zapomněl napsat). Otevřeli jsme ještě pivo a nakrájeli klobásy. Chvíli jsme kecali, a pak si Honza lehnul a my ještě čučeli na YouTube, na starý písničky, uctili panáčkem památku Ozzyho, pouštěli další a další drtě. A mě už se začalo taky chtít do spacáku. Rozbalil jsem si to za lavičkou, zalezl a vlastně hned usnul. Pan Vajíčko ještě vydržel a držel hlídku.

Sobota

Kolem osmé nás probudila rozesmátá Eliška, že se přijela rozloučit, jede kamsi k Pelhřimovu a má toho dost v plánu, tak ani nemá čas s náma ráno posedět. Vyhrabali jsme se z pytlů, protírali oči a protahovali údy, ještě zívali a pan Vajíčko se chlubil, že vydržel až asi do čtyř. Rozdělali jsme vařič, uvařili kafe turka, vytáhli chleba, sýr slaninu a salám a snídali. Honza dotáhl motorku pod přístřešek, začalo pršet, tak aby byla v suchu a koukli jsme se, co by se s tím poškozením dalo dělat. Honza našel šroubky a šel si další vyprosit k jakýmsi dělníkům u opravovaného domu za parkovištěm. Když se vrátil, zrcátko jsme přišroubovali, šlo to celkem dobře, nádržku přelepili izolační páskou a víc už se toho spravit nedalo. Pomalu jsme balili, nikam nespěchali. Pršelo a to čím dál tím víc. Honza si sbalil tašku, vytáhl nepromokavý overal, nadával, že v tom vypadá jak německej turista. Pomohli jsme mu se do toho hacafraku nasoukat, včetně batůžku. Německej hrbatej turista. Ještě dodal, že bude muset kvůli tý brzdovce jet pomalu. Německej hrbatej turista - důchodce na motorce, kterej jede pomalu v dešti. To fakt chceš potkat. Kolem poledne odjel a my stáli před rozhodnutím - co dál? Venku slušně lilo, pod střechou bylo dobře. ale nechtělo se zůstat na lavičkách u hřiště celý víkend. Po nějakém tom váhání a úvahách o přesunu autem, jsem jakožto Fírer rozhodl, že déšť nám vadit nebude, nejsme z cukru a že by nás mrzelo, kdybychom nešli. Což byla pravda. Koukli jsme do mapy, kudy bychom se vydali a přímo od hřiště vedla polní cesta směrem, kterým jsme potřebovali jít. Chtěli jsme dojít do rekreačního střediska pod Templštýnem, kde jsme čuchali nějaký hrací lidi a třeba i nějaký přespání.

Vydali jsme se tedy touto, v mapě značenou, polní cestou až k hranici lesa, kde se postupně začala ztrácet. Chvílemi jsme si připadali jak pionýři prozkoumávající tajemství amazonského pralesa.. Šlahouny ostružin nás šlehaly přes lýtka, ze stromů kapala voda, všude popadané stromy, které nešlo obejít, různé strže, tak jsme se neustále vraceli a hledali schůdnější cestu, no nakonec jsme našli místo, kudy šlo jakžtakž projít a dostali se na jinou cestu, která nás pak vedla, jak jsme potřebovali. Postupně přestávalo pršet, šli jsme po polní cestě, bylo jak v prádelně, by mokrý jak myši, zpocený až z nás pot jen tekl, ale šťastný. Cesta nebyla nijak dlouhá, asi 4-5 km, ale to prodírání zapralo dost času. Zastavili jsme na vyhlídce nad tím střediskem a koukali ze skal na skály na duhé straně řeky, bylo to krásné a vandrovní. Podpořili jsme to plechovkou teplého piva, ale lepší než kudla v zádech. Přes ohniště jsme si přehodili takovou malou kládu a sedli si na ní, kecali o životě, popíjeli pivo a užívali světa. Odpočatí jsem scházeli po žluté značce a pak po cyklostezce dolů do střediska.

Došli jsme dolů a viděli ten mumraj. Všude pobíhající děti mezi auty odjíždějících a přijíždějících rodinek, bylo akorát střídání turnusů. Měli jsem už docela hlad, byly asi tři hodiny odpoledne, i objednali jsme si dvakrát smažák a dvě piva...500,-Kč jen to hvízdne. Piva byly hned, smažák za chvíli na výdejním stolečku. No moc toho nebylo za ty prachy. Spíš měli mít uvedeno obalovaný plátkový sýr. Budiž sežrán i tak. Vzhledem k tomu, že jsme byli celkem zklamaní z jídla, ale hlavně i z typu lidí, kteří tu kolem byli, nevypadalo to moc na nějaký hraní a taky bylo ještě celkem brzo na to zůstat tu do večera, potažmo noci, koukli jsme do mapy, jestli by se nedalo jít kus dál a najít nějakou alternativu. Tři kilometry kolem řeky je nějaká Kolečkárna, ale mají jen do devíti, říkal pan Vajíčko. Tak to zkusíme a uvidíme.

Vyšli jsme z rekreačky pod Templštýnem a dali se moc hezkou cestou, kterou nám kazily neustále projíždějící auta rekreantů, takže jsme měli furt prdele v křoví a chytali Olivu, aby se nemotala na silnici. Ale samotná cesta a příroda kolem Jihlavky je nádherná. Skály, pod nimi se kroutí řeka, pár chat na břehu, prostě pohoda..... "Ty vole další auto...ne dvě...a v protisměru další". A šup zase do křoví....."Olivo, ke mě, doprdele Olivo!!!!"

Před námi se objevil štít domu a to byla Kolečkárna. Nově postavená hospůdka s pergolou, jako hosté jen jedna rodina s dědou a malým klukem, který buď řval, nebo řval někdo na něj. No co už. Pivo jsem nechtěl, byl jsem z toho jejich Starobrna jak měch. Dal jsem si birela nealko a pan Vajíčko vinnej střik, ochutnal , jsem, že bych si dal taky střik, ale byl takovej nijakej. Zkusili jsme tedy víno, "Bílý, růžový nebo červený?" Bílý, za chvilku jsme ho měli před sebou. Vytáhli jsme hrací pytlík a mastili chvíli karty a chvíli kostky. Dal se s námi do řeči starší chlápek na takový invalidní tříkolce. Povídal, že jezdil na kole, lezl nahoru na Templštýn a spoustu dalších zajímavých věcí z lokality a taky, že Kolečkárna patří Ivančickýmu starostovi. Tak asi je to starostování výnosná živnost. Pak jsme vytáhli i kytary a chvíli si spíš jen tak pro sebe brnkali a zpívali. Ale lidi, kterých mezitím přibylo, poslouchali a někteří si snad i zpívali potichu s námi. Chtěli jsme si dát další víno, ale nebylo už bílé, jen růžové. No tak tedy růžové, v první skleničce plavaly kusy ledu, bylo to takové zvláštní, ale když jsme objednali další, došlo nám proč tam ten led byl. To víno bylo neskutečně teplé. Naštěstí pan Vajíčko dostal spásný nápad - GIN tonic. No a tak jsme si dali ještě ten, ale už jsme byli mladými brigádnicemi upozorněni, že dnes ale FAKT musí zavřít přesně v devět, ani o vteřinu později. Pan majitel - starosta pořádá v Ivančicích (světe div se) zábavu....tak hybaj holky, v devět zavřít, naložit pivo a chlast, dovézt do Ivančic a mazejte do stánku na zábavu prodávat, holoto, za co vás platím. Pan Vajíčko se jen tak mimochodem zeptal, jestli ta zábava stojí za to, ale odpovědí mu byl jen výsměšný úšklebek blonďaté brigádnice.

Našli jsme si na mapách cestu zpět do Senorad, chtěli jsme jít po silnici, že to bude jistota, ale místní nás přesvědčili o tom, že je to pěkná blbost, je tu perfektní zkratka, že tam cestou může zabloudit leda debil, protože to je furt po široký polní cestě. Byli jsme debil, ale jenom trošku. Jednou jsme ve tmě místo odbočení pokračovali cestou rovně, každopádně jsme pak přišli zpátky na naší správnou cestu a pak už s podporou mapy.com došli spolehlivě až k autům u Senoradského hřiště. Bylo lehce po čtvrt na jedenáct a my stáli před otázkou, jestli už zůstat tady, nebo to ještě zkusit a dát druhou šanci Kantýně. V nohách bezmála třináct kilometrů v terénu s batohem na zádech a kytarou přes rameno. Zvědavost vyhrála. I přesto, že jsme v Kolečkárně požili, cestou z nás musel veškerý alkohol vyprchat. navíc Kantýna je asi necelé dva kiláky, z toho po vesnici jen asi 500 metrů. Tak jsme to riskli a auty se přesunuli ke Kantýně.

U Kantýny bylo pramálo lidí, hráli tam ale tři chlapi na kytary, hlavně starý trempský písničky, nám se do nich nechtělo montovat, tak i na narážky - kde máte kytary? a budete hrát? jsme nechali kytary v autech. Nechali jsme si natočit dvě piva, dojedli slaninu a klobásu a poslouchali muzikanty. No, upřímně...tak YCH je samozřejmě lepší. Chlapi pak hráli i písničky od HopTropu nebo Nezmarů, tak jsme si zazpívali, ale stejně to hráli jinak než my. Pak Mrož řek, že zavírá, zhasnul a bylo. Chlapi muzikanti si ješte chvíli na to kdákání a vrzání svítili baterkou, ale my už si šli ustlat záhoře do aut. Byla ještě myšlenka odjezdu ke hřišti, no po dvou pivech už nebyl čas na hrdinství. Lehnul jsem si a chvíli se vrtěl, ale myslím, že jsem spal hned vzápětí.

Ráno začalo pršet. Vylezli jsme asi v osm a shodli jsme se, že nemá cenu to prodlužovat. Za jiných okolností, hlavně meteorologických podmínek, bychom určitě udělali ještě krátký výlet kolem řeky, ale takhle by to bylo jen trápení. Takže objetí, pár razítek od Olivy a zpátky do reality.

p.B.