Jdi na obsah Jdi na menu
 


Jeseníky a Rychleby - srpen 2000

23. 3. 2016

Ani jsme se nestačili začít pořádně těšit a už jsme jeli zase. Tentokrát to bylo daleko, předaleko – až do Jeseníků.

Z kolbenky jsme vypadli trocu dřív, abysme stihli ten správnej vlak. Jeli jsme teda už navečer, což se nám nestává tak často. Asi nemá cenu psát, že jsme ve vlaku hráli, to už k těm našim vandrům přece patří; ale stala se nám zajímavá věc: před Šumperkem se k nám přifařil nějakej chlapík s velkou taškou, chvilku něco blekotal a pak z něj vylezlo, že nás chce obrátit na nepravou víru. Jehovista. Řekl jsem mu, co si o Jehovistech myslím a tak raději vystoupil, teda on asi stejně vystupoval, protože to byla konečná.

               Ze Šumperka dál vedla soukromá železnice do Sobotína, kde byl na nádraží rozcestník a modrá byla barva naše.

Vyšli jsme dlouhou vesnicí a jali se hledat nějaký to pohostinství, kde by nás pohostili, ponivač jsme měli docela hlad. V místní hospodě nám řekli, že nevařej a že musíme zpátky na silnici a po kilometru že najdeme motorest, ale musíme prej rychle, protože zavíraj brzo.

Spěchali jsme a když už jsme pak seděli a setřeli pot z čel, začali jsme se rozhlížet, kam vlastně jsme to vlezli: byla to obrovská koliba a lidi, který tam byli, na dva trampy čučeli jak zjara.

               Sedli jsme si ke stolu v rohu, dali si pivo, nějakou drůbeží baštu a tlachali o tom, co všechno jsme za ten jeden večer už stihli prožít: ve vlaku z Prahy nás přepad hlad a tak nám nezbylo, než okusit drážní kuchyň v jídelním voze. Na jídelním lístku byla spousta zajímavejch věcí, guláš, svíčková a tak, ale všechno z kuřecího. Svíčková z kuřecího!Bomba – nebylo ot nic moc. A podle pana Vajíčka, guláš taky nebyl echt dobrej. Ještě nám tam ani pořádně neslehlo a otevřely se dveře a v nich – Koutňas, bejvalej kolega z Globálu, sednul is k nám a dost dlouhou dobu jsme spolu kecali.

               Ale to už před náma v Kolibě stála vysněná jídla a hučelo do nás další pivo. Rychle jsme to sdlábli a už nás vyhazovala servírka; nahodili jsme rance na hřbet a šli do tmy. Vybrali jsme si cestu –necestu do kopce, až se nám začaly potit naše bosý lebky. Pod posedem jsme chvilku poseděli a pak už jsme zase ťapali strání k temnýmu obzoru.

Přehoupli jsme se přes kopečeka otevřel se nám výhled na hřbety, osvícený měsícem; ten pohled jsme si nemohli nechat ujít ani za denního světla a tak byly rozbaleny spacáky, ubalena poslední cigareta, vypito poslední pivo a pak zaskřípaly zipy a nám sklaply víka.

...

Ráno, když jsme se probudili, pad nám zrak na cedulku na stromě, kde stálo „Havraní vrch.“ Kdybych to věděl večer, tak tam nespim.

               Měli jsme hlad a žížeň, tak jsme v mapě našli nejbližší obec, teda spíš osadu Klepáčov. Vypadalo to docela velký a tak bylo rychle zabaleno a vyšli jsme svižným pohodovým tempem ke zdroji obživy.

V Klepáčově byla jenom nějaká turistická ubytovna, ale zaplaťpámbu otevřená; dali jsme gulášovou polívk, rohlíky, kafe a pivo. Vedle našeho stolu seděl dědek-kontrolor a buzeroval majitele chaty, kterej proti němu jenom kejval hlavou jak oslík. Dědek dokecal, dosrkal darovaný kafe, zved se a odkráčel středem, za ním cupitala jeho babka. Pak ze dveří od ubytovacích pokojů vyšly děti s hezkou maminkou a obrovským tatínkem; ten člověk měřil hodně přes dva metry, hotový monstrum. Pan Vajíčko, kdyby si vedle něj stoupnul, by mu byl tak po ramena.

Zaplatili jsme a vyrazili skrz Klepáčov k motorestu Skřítek, bylo to pár kilometrů pocestě na Praděd, kterej byl náš dnešní cíl.

               Slunce si ještě neodkroutilo ani svojí první půlku, ale pálilo jak čert. Cestou bylo moc pěknejch stavení a krásnej kostelík s doškovou střechou. Nastalo focení a kouření.

Lesní cesta se změnila v prašnou, aby potejrala naše už beztak vyprahlý sliznice; a do toho vedro. Na zpocený těla se začal usazovat prach a posléze i hmyz. Už jsme byli u Skřítku a viděli, že jako polední cíl si tuto metu zvolili i další tisíce jesenickejch rekreantů; nikde nebylo místo, jen u jednoho děduly s vnukem. Vnuk byl nemluva, zato dědek: huba mu jela jak namydlená a my jen přikyvovali, nebo vrtěli. Přinesli nám špagety, tak jsme se dali do jídla a mezitím si vyslechli den po dni historii dlouhou tak třicet let; pamatuju si z toho snad jen to, že byli z Brna. Pak se zvedli a šli, stejným směrem, jako my.

               Vyšli jsme taky, předešli je a hurá lesní cestou do kopce po zelený značce. Asi po dvou kilometrech nás cesta přivedla na ztracený skály – kromě dvou lidí tam nebyl nikdo. Pod skálou jsme shodili věci a vylezli nahoru, pokochat se výhledem do údolí. Bylo to super, jako na dlani jsme měli půl Jeseníků.

Potom nás cesta vedla po hřebeni s ještě lepšíma výhledama, než předtím (neuveřitelný), až jsme v dálce viděli malou boudu a vedla k ní očividně naše zelená značka. Bohužel jsme taky uviděli procesí stovek lidí, který v tom parným odpoledni vyrazili do hor.

Cesta k Jelení studánce (tak se to tam jmenovalo) nebrala konce; až konečně jsme u ní byli. Cachtalo se u ní několik dětí-táborníků, který hrály nějakou hru a chtěly po nás podpis, tak jsme jim do notejsku vyvedli Yedowku, to čuměly. Pak jsme se uklidili do boudy, která u studánky byla; kamenná, studená a úplně prázdná, až na pár baťohů, který si tam někdo schoval.

               Odpočali jsme tělům i nohám a chladili se. Byla to taková pohoda, že jsme z toho začali hrát na kytary a dost dlouho trvalo, než nás to přestalo bavit; věděli jsme, že jestli tam nechceme spát, nusíme dál.

Červená značka byla hřebenovka, takže nenáročnej terén, avšak vedla v dobře vysoký poloze, aby se nám začaly připalovat lebky. Když jsme minuli druhej nejvyšší vrchol Vysokou holi, zjevily se před náma Petrovy kameny a my doklopýtali po prašný, kamenitý cestě na vytoužený pivo na Ovčárnu.

Zeptali jsme se tý ženy, co nám lahodnou hořkou tekutinu donesla, jestli si můžeme dát něco k jídlu a ona, že prej vedle v jídelně. Nechtělo se nám zvedat, ale hlad byl silnější, než my.

               Po otevření dveří do jídelny se nám naskytnul pohled na klasickou hotelovou večeři ROH; na stolech čísla pokojů, u stolů děti s rodičema. Jen, co nás uviděli všichni ty jedlíci, začal pomalu utichat cinkot vidliček a nožů o porcelán, dokonce i hovor téměř ustal.

Bylo to kvůli nám.

Vrchní nás usadil ke stolu, omluvně se usmál na „svý hosty“ a zeptal se, co to bude. Kuřecí směs, rejže a pivo.

               Způsobně jsme se stravovali i lidi si nás začali míň všímat. Když po nás zbyly jen špinavý talíře a příbory, dostali jsme chuť na moučník – palačinku a objednali jsme si u otrávenýho číšníka, kterej nebyl na vandráky zjevně zvyklej. Pohodil před nás kus bílý kulatý hmoty, politý něčím hnědým; a měl se k odchodu. „Pane vrchní, na moment,“ řekl jsem, „příbor nedostaneme?“

„Vždyť ho tady máte,“ ukázal na vidličku a nůž.

„Pane, moučníky tohoto charakteru se podávají s vidličkou a LŽÍCÍ,“ zdůraznil pan Vajíčko a rudej číšník se překotně omlouval a lžíce dones. Jo, občas se musí dát za uši, aby jedinci spad hřebínek.

               Bylo zaplaceno, začalo se mírně stmívat, ale noc na Ovčárně se nám trávit opravdu nechtělo.

Vylezli jsme ven a viděli na dveřích cedulku s tajemným nápisem NiGHT CLUB. A ještě tam bylo napsáno, že to je v hotelu Kurzovní (asi tři sta metrů) a že to je zadarmo. Vydali jsme se k hotelu Kurzovní. Bylo asi vosum večer.

               V Kurzovním skoro nikdo nebyl; dali jsme si večerní pivo na lavičce před hotelovým monstrem a brnkali si do potemnělejch hor, ale pak začalo zábst na prsty a přemístili jsme se dovnitř. Zavolali jsme domů, poklidili a šli do Najtklubu.

Školní diskotéka byla proti tomu, co tam měli, super šou se sexy holkama. Vzpomněl jsem si, jak jsme kdysi pouštěli Coco Jumbo a blikali baterkama...

               Popíšu, jak to tam vypadalo: místnost obdélníková, sem-tam sloup, obloženej nějakou tmavou dýhou, kolem dokola vedle sebe židle a uprostřed plac na taneček. Po levý straně od vchodu do místnosti seděl – dýdžej! Měl elegantní tepláky, volnou šusťákovku a flanelku po dědovi, sašmajdaný botasky a na hlavě vrabčí hnízdo, přikrytý něčím – asi čepicí – štítkem dozadu, aby mu nepršelo za krk. Na krku se mu houpal kravskej řetěz.

DJ se pohyboval do rytmu fláků, kterejma ohromoval početnou společnost – mě, Vajíčka a pingla. Když jsme přišli, od baru se zvedla jediná dívčina, která tam byla; a šla spát. Večer začínal slibně.

Kluk DJ měl kvalitní aparaturu - šumící věž, čtyři repro; a pouštěl rádio Jeseník, český disko šedesátý až sedumdesátý léta, prokládaný čtvrthodinovým vzpomínáním tehdejších hvězd. Pak přitvrdil a začal pouštět cédéčka.

Seděli jsme s Vajíčkem vedle sebe a dobře se bavili, v night clubu jsme nikdy před tím nebyli, ale podle toho, co vyprávěli kamarádi, bych soudil, že to má vypadat jinak.

               Seděli jsme tam asi hodinu, pili gin s tonikem a žrali oříšky; pak si vedle Vajíčka sedla paní, vyšislá, čtyřicet let stará, ošklivá a začala ho balit. Vajíčko tak dlouho odolával, až si šereda našla jinej objekt a tak pan Vajíčko zůstal věrnej. Zábava upadala, všichni se nudili a tak DJ přišel s prosíkem, abysme zahráli na kytary.

No to byl vrchol!

Kdo to kdy viděl, hrát Chüži v hanbinci, teda jen podle názvu?

S díky jsme odmítli a chvíli si ním pokecali; nebyl to zas takovej blbeček, jak jsme si celou dobu mysleli, ale jeliman to byl. Zaharašili jsme židlema, jakože budeme platit, a jdem.

¨             Venku nás překvapil celkem chladnej vzduch. „Na Pradědu!!,“ a už jsme šlapali velice pohodlnou asfaltkou nahoru. Cestou jsme si mohli  vykroutit krky, jak jsm ečuměli na červeně osvícenou TV věž a rozváděli teorie, že to je hlaveň nějakýho staršnýho lejzrovýho děla, oc je schovaný v kopci. Když jsme stáli kousek od tý „hlavně,“ tak jsme viděli, že nějakej chlapík nese z baru kytaru, zhasíná a mizí v útrobách střelný zbraně proti ufounům.

Hledání místa ke spánku mělo dobrodružněj nádech; ono z vrcholu je to všude dolô z kopce a měli jsme strach, abysme se v noci neskutáleli do údolí. Po chvilce hledání jsme našli takovou malou plošinku u nějakýho pomníčku. Vybalili jsme spacáky, lehli, já jsem ještě koukal na padající hvězdy a když jsem se ptal Vajíčka, jestli je taky vidí, tak huhlal odněkud ze spacáku, že bez čoček vidí leda tak hovno a až už držím hubu a spím. Tak jsem teda spal.

...

„Vypadá to divně, ale vlastně by to měl bejt třetí den, ten kritickej.“ To jsme si vymysleli, abysme nemuseli tolik šlapat.

               Ráno jsem se vzbudil první; většinou se budím první a pak všechny prudím, až je taky vzbudím, je to takovej můj koníček.

Ale tentokrát jsem moc neprudil, protože to, co jsem viděl, mi skoro vyrazilo dech, nebo spíš oči.

Před Yedowkou se rozléhaly Jeseníky, zalitý zlatým ranním sluncem; ptáci řvali, jinak klid. Měli jsme výhled na Ovčárnu a na kus silnice. V půl devátý (to už byl, myslím, Vajíčko vzhůru) začala jezdit k Ovčárně kyvadlová doprava a chrlit turisty. Plnej autobus nahoru, prázdnej dolu...migrace obyvatel Jesenicka: v údolí nikdo, na Pradědi všichni.

               Naštěstí jsme z cesty nebyli vůbec vidět, tak jsme měli klid. Věci zůstaly ležet na sluníčku, aby trochu vysmrádly; a my běželi nasmrádnout do hospody. Na snídani byly párky a pochopitelně kafe a káva.

Tou dobou už na Praděd přicházeli lidi, který přijeli asi stopadesátým autobusem; seděli, chodili, stáli, děti křičely, dospělí křičeli na děti a všude kolem lítaly vosy. Ale těch bylo! Milióny vos obletovaly Praděd jako svoje obrovský hnízdo, do kterýho právě vniknul vetřelec – člověk. Šli jsme radši zabalit naše věci u pomníčku,  kde se vyhřívaly; nemuseli jsme mít strach, že nám je někdo sebere, protože jednak nebyly z cesty vidět, druhak, co by s těma krámama kdo dělal.

               Když už bylo zabaleno, seděli jsme a plánovali, jak dnes půjdeme a řekli jsme si, že to nebudeme přehánět, máme dneska krizovej třetí den a proto teda půjdeme jen asi třináct kiláků na Červenohorský sedlo, který vypadalo podle mapy obydleně a nám už jaksi chybělo hraní mezi lidma (v hospodě). Vylezli jsme ze svýho úkrytu a jali se scházet z nejvyšší hory Jeseníků do nížin. Rozpálená asfaltka se nám lepila na  boty a na oči se nám lepila zadnice krásné maminky, co šla před náma. Táhla s sebou parchanty a manžela, kterej šel někde daleko před ní.

Proti nám šlo stále víc a víc lidí; některý funěli po svejch, jiný na kolech.

               Na odbočce Ovčárna – Švýcárna jsme se dali doprava na Švýcárnu. Vedro zesílilo a kosodřevinu vystřídal les. Po pár metrech nás pozdravili dva dědci, výborně jsme s nima rozebrali přírodní krásy v Jeseníkách; radili nám, kam se musíme podívat – prostě to tam znali, protože tam už jezděj sto třicet sedum let. Rozloučili jsme se, zalomili palce a pak nás nohy nesly ke Švýcárně.

To jsem si moh myslet, že tam nebudeme sami: v neděli choděj všichni obědvat na Švýcárnu. Dali jsme si jenom kolu a seděli ve stínu. Bylo tam nepříjemný ticho, tak jsme se dali do hraní. Zhruba po druhý písničce, když už si nás začali lidi všímat, začal nějakej strejc řezat motorovkou dříví a u studánky přivázanej irskej setr nepředstavitelně vyl.

Z hraní bylo prd.

Ještě jsme chvíli zbůhdarma brnkali, ale pak už nás to nebavilo. Líbil se nám ten pes; když nás uviděl, že k němu jdeme, tak se celej kroutil a vrtěl ocasem a slintal. Když si ho ale někdo chtěl pohladit, nestavěl se k němu ten pes hubou, ale prdelí a divně zvedal ocas, kdo ví, co s ním asi páníček doma dělá.

               Cesta dál byla nerovná, kamenitá, prašná a hrozně horká. Hlavy nás pálily čím dál víc. Vedro na padnutí.

Značka vedla z mírnýho kopce, kolem samý pařezy a u jednoho spali tři chlapíci – vandráci; leželi napůl opřený zádama o pařez, v pravidelnejch rozestupech jako do vrtule. Nebyl to špatnej nápad – kdo by se někam štrachal v takovým počasí? A proto jsme po chvíli zuli obuv, nechali nohy volně dejchat, přikryli si řepy tričkem, aby se nespálily ještě víc, a tak jsme tam vegetili asi hoďku; mezitím šli kolem chlapi od pařezu.

A potom hurá na sedlo červenohorský.

Cesta vedla po silnici s krásnejma vyhlídkama do kraje, sluníčko pražilo a Yedowa Chüže si to metelila jak zamlada kamenitou cestou nahoru – dolů. Potkali jsme nějaký cyklisty, který si spletli cestu a tak kola převážně nesli nebo vedli. Míjeli jsme památníček, kde zemřela nějaká holka, protože jí  byla zima; prostě zmrzla.

Šli jsme už straštně dlouho, bylo hrozný vedro a my měli ukrutánskou žížeň. A pak cesta seběhla z kopce dolůa přivedla nás na Červenohorský sedlo. Předpokládali jsme, že to bude aspoň nějaká vesnice, jenomže jsme se spletli: bylo to hotelový sídliště, sestávající z asi čtyřech budov s jedním majitelem.

Šli jsme tam, kde se skvěl nápis „Restaurace“ a dali si pivo a ovocný knedlíky; bylo to dobrý, ale to prostředí nic moc. Vzali jsme do rukou nástroje a začali hrát, pár lidí poslouchalo a zahlídli jsme holku, co jsme ráno viděli na kole; mávla na nás. Ještě asi hodinu jsme tejrali struny; poslouchali nějaký Poláci a ještě jedna slečna, co seděla na klandru a dělala strašně zamyšlenou.

               Co tady? řekli jsme si a padla myšlenka, že můžem jít zkusit štěstí někam dál. Času bylo dost a teda kolem půl osmý už nás nohy unášely od sedla pryč.

Vydali jsme se po červený a chtěli dojít na chatu Šerák. Bylo to asi dvanáct kiláků a to přece máme tak na hoďku půl. Omyl, my si totiž pořádně neprohlídlíi terén, kudy to vlastně vede! Ze začátku to bylo super, šli jsme po hřebenovce a když už se začalo trochu smrákat, zjevila se před náma taková malá kaplička se studánkou. Chvilku jsme tam oblejzali a taky tam chtěli přenocovat, ale pak jsme se rozhodli, že nebudem měkký a půjdem dál.

Šli jsme a v dálce jsme na vrcholu viděli nějaký kameny – to byl Keprník a bohužel byl cestou, kudy vedly i naše kroky. Bylo už dost pozdě a taky dost tma na to, abysme se škrábali po rozviklanejch kamenech do prudkejch kopců, ale to bysme nebyli my.

A tak jsme za strašnýho klení, nadávání, funění, vyhrožování tomu nahoře a příšerně zpocený, žížnivý a hladoví zdolali čtvrtej nejvyšší vrchol Jeseníků – Keprník, tisíc čtyřista dvacet tři metrů. Ty tři vrcholy před ním už jsme měli zas sebou.

               Moc jsme se na Keprníku neohřáli, byla tam strašná kosa. V dálce jsme uviděli světýlko Šeráku a rychle jsme upalovali, abysme to stihli do deseti, aby nezavřeli. Klopýtali jsme přes kameny a kmeny směrem k tomu světlu a ve dvacet jedna padesát sedum stála Yedowka u dveří chaty a klepala na dveře.

Marně.

Měli otevřeno jen do osumnácti!! Jaká hrůza!!! To jsme přišli o trošku pozdějc, Chtěli jsme, aby nám natočili pivo, ale že prej nebudou už vylejzat z postele a tak jsme byli pěkně nasucho.

               Po únavný cestě se nám chtělo spát. V lese bylo sucho, měkko a tak tam složila svoje kosti i utahaná Chüže. Hned usnula.

...

Já jsem se vzbudil – jak jinak – první, ale nechal jsem Vajíčka spát a šel prozkoumat trochu okolí; kousek cesty k lanovce a pak zpátky k Šeráku a kochal se, že tam nikdo nebyl a že bylo vidět do krásnejch údolí, ale taky na proklatej Keprník.

               Pak jsem se vrátil a viděl, že pan Vajíčko polosedí, opřenej na loktech, a mžourá. Asi se právě probudil.

Sbalili jsme věci a šli se nasnídat do Šeráku; hnalo nás tam i něco jinýho, hádejte, co! Vešli jsme dovnitř - už začala jezdit lanovka a tak tam bylo i pár turistů; objednali jsme si párky a sodovku a kafe, nebo něco takovýho k snídani. Vajíčko šel na kávu a ke mně si přisedla tlustá paní s dítětem. Chvilku si se mnou povídala, ale asi jen ze slušnosti, že jsem jí povolil přisednout ke stolu Yedowý Chüže.

Jen tak očima jsem bloumal po místnosti, až jsem se zastavil u nápisu, kterej mi vyrazil dech – to už se Vajíčko vrátil a zírali jsme spolu. Stálo tam: „Přítel je člověk, kterej přichází, když už všichni ostatní odešli.“ No to byl vrchol, vzpomněli jsme si na svoje včerejší fiasko; přišli jsme čtyri hodiny po tom, co všichni ostatní odešli a oni nás vyhoděj.

               Řekli jsme to pinglici, ona se smála a že prej že kdyby věděli, že jsme to my, tak by nás pustili.

Venku pralo slunce jak ďas, pro tenhle den jsme si zvolili vcelku jednoduchej cíl: koupit si šátky na hlavy, ponoivač jsme je měli spálený do ruda a Vajíčkovi se začala pleš pomalu loupat. Pro začátek jsme to zakryli kapesníkem s uzlama v rozích a vypadali jsme jak srandovní brouci.

               Seděli jsme na lavičce a hráli a zpívali do kraje. Nějaký děti chtěly zahrát dětský písně, tak Vajíčko hrál a zpíval, co se do nich vešlo; já si zatím čistil plíce dehtem.

Chvilku nás to bavilo a pak už ne; kytary byly sbaleny, boty obuty, kapesníky nasazeny a hurá po žlutý do Jeseníku. Cesta vedla z mírnýho kopce a byla pěkná, žádný kamení, jako včera. Tak jsme cestou odpočívali a koukali po jedný, docela pěkný holce, co šla s rodičema stejnou cestou, jako my; a v takový pohodě došli do Lipové – lázně, ale to už byla žížeň jako trám a my ne a ne najít hospodu s dobrým jídlem a studeným pivem. Viděli jsme ceduli s nápisem CAMP a řekli si, že tam určitě něco bude; a bylo, ale zavřeno.

Co teď? Tak zpět na silnici a po tý až do Jeseníku.

U nádraží jsme si dali pivo a byli přemluvený k hraní. Už ani nevím, co jsme hráli, ale asi se jim to líbilo, protože nás nevyhnali. Zaplatili jsme a šli poctít svou návštěvou město. Míjeli jsme spoustu lidí, který na nás koukali jak na zjevení; moc vandráků tam asi nejezdí.

               Sháněli jsme ty již zmíněný šátky, chtěli jsme pochopitelně černý. Našli jsme několik obchodů, kde šátky měli, ale jenom ty babský, kašmírový. Fuj, Yedowka v babským šátku! Hrozná představa!! V tom se objevil nápis „Metrový textil“ – koupíme si kus hadru a dáme na hlavu.

Zacinkal zvonek nad dveřma a my stáli uvnitř Normálně jsem pozdravil, ale Vajíčko zahlaholil „Helou!“ a začal jsem čout zradu. Vajíčko celou dobu mluvil anglicky a já tlumočil čumícímu prodavači, kterej se rozplýval a moh se přetrhnout.

                „Bavili“ se s Vajíčkem, odkud jako je, že „Arizona“ a prodavač povídal o tom, že je tam jeho syn, prej dělá v restauraci v Las Vegas a že je to do Las Vegas z Arizony kousek. Když se Vajíčko loučil, povídá „Nazledano!“ a prodavač se klaněl a povídá, jak umí Vajíčko krásně česky. No bodejť bvy neuměl, když je z Kladna.

Vypadli jsme, smáli se, nasadili tu tvrdou černou látku, co jsme si koupili a šli pro nějakou baštu; snědli jsme to na lavičce na náměstí a šli se projít. Ještě jsme koukali do výloh a vtom jsme tam uviděli překrásný šátky s lebkama. Tak byla změna a na našich zarudlejch lebkách se skvěly lebky bílý v pavučinách na černým podkladě. Paráda – báli se nás i důchodci.

               Usadili jsme se v zahradní restauraci a začali pít. Přised si k nám nějakej chlapík se psem a dobře jsme si pokecali.

Seděli jsme tam dost dlouho, až nás vyhodili, ale nám se nechtělo jít spát, tak nás zaujala TUC-TUC diskotéka a my tam fakt šli. Všichni koukali. Vandráci na disku. Dali jsme kafe, chvíli se dívali, jak se drsňáci svíjí na parketu, pak jsme zaplatili a radši šli.

               Vylezli jsme na takovej kopeček nad Jeseníkem, tam si ustlali a usnuli.

...

Haf, haf, haf, vrrrrr....a slintání do ksichtu mě vzbudilo asi v půl sedmý. „Nebojte se, von vám nic neudělá,“ řvala nějaká paní, kterou za sebou na vodítku táhlo to zvíře. To zas je jednou ráno.

Už jsme pak neusnuli, jen polehávali. Asi v devět jsme se začali balit a v deset už metelili z kopce zpět do Jeseníku, chtěli jsme zajít na kafe a hlavně na kávu.

               Nalezli jsme příjemnou restauraci, dali kafe a nejdřív šel na kávu Vajíčko a potom já. Nějaká paní chtěla otevřít pitíčko a ptala se, jestli nemáme nožík. Vajíčko vytáhnul svůj velkej loveckej nožík a strašil paní, mezitím se mu povedlo pitíčko otevřít; paní si ho vzala a odcouvala k dítěti. My jsme zaplatili a courali se k nádraží, tam skoro nikdo nebyl a tak jsme si vychutnávali nádhernou akustiku tamní haly. Pak se s náma bavil ožrala, kterej poslouchal a pak vyprávěl, žemá doma taky kytaru.

               Čekali jsme na vlak do Lipový – lázní, kde jsme měli přestup směrem na sever; koupili jsme si lístky do Žulový, protože tam jsou lomy na koupání, což se po třech dnech bez hygieny docela hodilo. Ještě následovalo trochu hraní a přijel vlak.

Nádražačka k němu postavila ceduli, jakou jsme viděli prvně v životě: SOUPRAVA SE ČISTÍ. Nic se nedělo; zeptali jsme se, jestli můžeme dovnitř. Že prej jestli neumíme číst, že teď ne, ale až bude vlak uklizenej, tak nás tam pustěj. Asi po půl hodině dali ceduli pryč, že nepřijela uklízečka; tak jsme nastoupili do špíny.

V Lipový byl přistavenej vlak na Žulovou a my spolu s dalšíma výletníkama nastoupili. Ve vlaku bylo vedro na padnutí a pach potících se cestujících se mísil se smradem z pootevřenejch dveří hajzlíku.

               Hodne lidí vystoupilo ve Vápenný; měli ručníky, tak se šli koupat do vápna. My pokračovali dál.

V Žulový vlak zastavil a my stáli na perónu a rozhlíželi se, kudy se vydáme dál, ale nejdřív jsme chtěli svlažit hrdlo před cestou. Šli jsme do schodů okolo kluků, co balili nějakou holku; pak cesta vedla okolo hrozně zvláštního kostela, seběhla z kopce a dole jsme viděli hospodu, u níž se vyskytla teráska s výhledem na městečko. Seděli jsme venku a cucali pivo, kochali se cwrkotem na náměstí; autobusy přivážely a odvážely lidi, ty lidi chodili z jednoho krámu do druhýho a tak vůbec si hezky žili.

               V mapě jsme vykoumali cestu: po červený okolo lomů až do Černý vody, tam bysme se měli někde utábořit.

Vyšli jsme do rozpálenýho dne; zpátky na nádraží a odtud po tý červený značce. Cestou jsme míjeli lom hned za vesnicí a ptali se nějakýho kluka, jestli je tam hodně lidí; říkal, že jo a poradil nám další lom, kde prej určitě nikdo nebude. Poděkovali jsme a šli tam, kde nám radil – no, opravdu tam nikdo nebyl, protože lom byl uprostřed lesa, ve stínu, páchlo to tam úplně příšerně, sluníčko tam nesvítilo asi sto let a hladina toho lomu byla zpola zakrytá žabincem a zpola spadaným listím. Super koupání.

               A tak jsme se otočili a šlapali po značce dál.

Vedlo to lesem, loukama a pak po starým náspu trati. Došli jsme k budce s občerstvením a vědomi si dodržování pitnýho režimu, museli jsme dát pivo. Poslouchali jsme místní omladinu, jak se baví. Po třetím kousku jsme se zvedli a vydali se k místu, kde měl bejt lom.

Stejně tak se tozhodlo pravděpodobně široký okolí.

Hrozně lidí se tam opalovalo, koupalo, křičelo a skákalo do vody. Nechtěli jsme lidi děsit naším spodním prádlem, jelikož plavky jsme pochopitelně neměli; a tak nám nezbylo než odpočívat ve stínu stromu a koukat. Pak vysoko na skále upoutal na sebe pozornost tak patnáctiletej kluk; sázel se s jiným, že skočí dolů – mohlo to bejt tak dvacet metrů.

               Nevěřili jsme, že to skočí. Ale chyba – skočil, vyplaval a byl v pohodě.

Po čase, když už skákali i ostatní, jsme pochopili, že je to tady na denním pořádku. Několik lidí tam mělo postavený stany.

               Byli jsme u toho lomu už několik hodin a tak jsme šli do vesnice, jestli se tam nebude dát něco koupit k jídlu. Hospodu jsme po krátkým hledání našli a vstoupili dovnitř: bylo tam asi šest lidí a holka, co točila pivo, měla puštěný Nedvědy a docela dobře si s nima zpívala. Chvíli jsme jen tak seděli, pili pivo a a ptali se, co maj k jídlu; měli jen utopence, tak jsme je zkusili. Pak, abysme udělali tý pipince radost, jsme zahájili hraní, ale koukala blbě, vůbec nezpívala a akorát jsme přilákali takovýho divnýho typa, kterej si k nám sednul a začal lejt do hlavy svý „rozumy.“ Asi stokrát nám vyprávěl příběh z vojny na Slovensku, kdy tam byl s jedním čecháčkem a ten furt zpíval „Přineste nám dvě píííííva;“ ten typ by prej normáně řek „Přineste nám dvě PIVA,“ ale čecháček že zpívá „pííííva,“ a tak pořád dokola, až nám drnčely řepy. Radši jsme zaplatili a šli pryč.

               Měli jsme docela hlad a tak jsme chtěli zkusit ještě jinou hospodu; došli jsme tam, ale za chvilku zavírali a tak jsme dali zase jenom utopence, byl to prostě utopeneckej večer. Radši jsme zaplatili a šli hledat někam nocleh.

Po silnici jsme se dopachtili zpátky k Žulový, vyhrabali se k nějakejm skalím nad vesnicí a ulehli ke spánku. Ani nevím, jestli se mi něco zdálo, nebo ne.

Od pěti od rána jsme byli rušený jenom dělníkama z kamenolomu, nad kterým bylo naše nocležiště.

...

„Do prdele! To snad není možný! Tady jich je!“

Klíšťata mi lezla po ruce, bylo jich aspoň deset, šla ve frontě cucat mojí vzácnou krev.

               Pan Vajíčko se sbalil neobvykle rychle, já sundával klíšťata a za malou chvilku jsme z „Boží hory,“ jak se to tam jmenovalo, sbíhali do údolí a k lomu. A protože bylo poměrně brzo ráno, mohli jsme dát pořádnou koupel s umytím, ponivač tam nikdo nebyl. Vyhřátý kameny, chladná, čistá voda a božskej klid, kterej náhle proříz dětskej křik – blížili se první „plavci“ a „koupači“ a když přišli blíž, ukázalo se, že je to táta a děti. Cikáni. Tatínek hulil a přitom nafukoval dítěti rukávky, aby se neutopilo. Cikánek mezitím odešel asi dva metry do vody, měl jí tak po kolena, načež tatínek vstal a začal ho lákat na břeh, ale měl jenom pantofle - do vody se mu nechtělo a na dítě nedosáh. Chvilku lákal, pak začal nadávat a potom dítě, který nevědomky popošlo do jeho dosahu, chytil. PLESK! Dítě dostalo facku a kázání: „Ty debile, dyť ses moh utopit.“ Pak se tam koupali všichni a ještě přišli i další lidi. Cikán otec vylez na skalku asi půl metru nad vodou a řval, že to je hrozná vejška – jeho děti skákaly z výstupku nad ním – a pak skočil i von.

               Zavolali jsme domů a pak začali balit saky paky. Ještě chvilku jsme pozorovali koupající se havěť a potom se vydali na cestu. Měli jsme hlad, bylo už taky kolem poledne a tak jsme chtěli najít nějakou vhodnou hospodu na jídlo; nádraží nám poskytlo stravu i pití. Seděli tam kameníci z lomu a dívali se na nás zpod zamračenýho obočí.

Snědli jsme guláš, vypili pivo a po zaplacení a srádle se Yedowka rozhodla, že si upeče k večeři drůbež. Tak jsme našli otevřenej krám, kde jsme ulovili mražený kuřátko, zabalili ho do novin a uložili do Vajíčkova baťůžku.

               Vylezli jsme na kopeček nad Žulovou, sedli si pod strom, odpočívali a v mapě našli vhodnou cestu po červený značce (jiná tam nevedla) směrem do Rychlebskejch hor; vedla přes Hraničky na zříceninu Rychlebskýho hradu.

Obojí jsme chtěli vidět.

Když slunce na svý poti k západu urazilo další část, zvedli jsme se, nazuli boty na oblavělý nohy a vyšli ze Žulový do kopečka na Skorošice. Cestou jsme potkali maminku, jak tlačila v kočárku ratolest.

Zapomněli jsme v Žulový nabrat vodu, tak jsme se cestou zastavili ve Skorošicích, spojili to s pivem a šli dál. Za vsí jela v polích nějaká holka, tak jsme na ní zamávali, ona na nás a za chvíli nás, ohyzda mrňavá, dojela; kroužila kolem nás na kole jak sup nad mrtvolou a byla úplně blbá. Snažila se navázat spojení, ale Chüže měla zrovna přestříhaný dráty. Před Petrovicema to vzdala, když jsme potkali ženskou se dvěma nákupníma taškama a vzali jí je (teda ne ukradli, ale pomohli nést). Pokecala s náma, kam prej jdem a odkud jsme a tak.

               Z Petrovic vedla cesta po silnici stejně, jako vlastně celou cestu ze Žulový, nejdřív po polích a pak takovým lesejkem, v něm nás potkala rodina cikánů s pejskem a myslím, že i koně měli. Pozdravili jsme a zeptali se jich, jestli je něco, nějaká dobrá restaurace, v další vsi na naší trase, teda ve Vojtovicích; nebylo, ale poslali nás do .... Vlčic.

Ve Vojtovicích by chtěl žít každý. Lidi se tam maj rádi, jak o tom svědčil manželskej pár tak kolem šedesáti let, vodící se po vsi za ruce jak v patnácti.

Za doprovodu psího štěkotu za náma zmizela červeně přešktrtnutá cedule Vojtovice.

               Smrákalo se, když jsme po polní cestě došli na hlavní silnici a do vesničky Bergov, kde jsme se dali doprava a po hlavní došli do Vlčic. Cestou jsme si vyhlíželi místo na spaní, ale na nic jsme nepřišli; doufali jsme, že ve Vlčicích na něco narazíme; chtěli jsme zkusit třeba hřbitov, nebo něco, kde bude ráno voda a nikdo tam nebude v noci prudit.

U kostela seděla potmě místní omladina a tiše se bavila. Nechtěli jsme moc rušit a zeptali se na hospodu, kde by bylo záhodno nad sklenicí piva probrat, co dál. Zařízení jsme našli; bylo tam tak pět lidí a my si poručili pivo a něco k jídlu, jenže měli opět jen utopence, tady v tom kraji se asi nic jinýho nejí.

Chvilku se nám čmoudilo z hlav, co se to asi děje v televizi nad náma; pak přes mlhu ze zrnění bylo vidět běhající černobílý postavičky a ze zašumělýho reproduktoru se na nás valila polština. Aha – pšontská liga.

K našemu stolu si to namířil místní proplešlej chlapík, smál se bezzubejma ústama a sdělil nám, že je Bob a dělá v lomu. Bylo mu asi padesát a měřil jen málo přes sto padesát centimetrů, ale ze stisku bylo poznat, že sílu má. Chvíli se s náma bavil a pak nám představil svou matku, která tam byla s ním. Kupoval jsem si cigára a on radil, že si mám koupit ty nejdražší, abych mu pak dal.

               Odešli jsme s tím, že půjdeme v noci a nějakej nocleh že najdeme cestou. Vyšli jsme kousek za Vlčice a odněkud slyšíme dívčí zpěv; nějaký holky si asi dělaj táborák a nás nenapadlo nic jinýho, než že se budeme předvádět.

               Šli jsme přes louku směrem, odkud byl zpěv slyšet; záhy se objevily plamínky ohně a hlasy se přiblížily. Když jsme došli ještě blíž, zjistili jsme, že ženy jsou tak kolem třicítky a mají u sebe děti. Hned, jak nás viděly, tak nás zvaly k sobě a chtěly něco zahrát. Vyhověli jsme jim a obrdželi za to buřty a víno. Děti chtěly hrát sprostý písničky a my je ochotně zpívali.

Pak přišel na kontrolu manžel jedný z těch maminek, chvíli seděl s náma a pak šel zase spát, no a my vlastně taky.

               Všem jsme poděkovali, pozdravili a šli si hledat lesní hotel.

Podmáčenou loukou jsme se vyškrábali až k lesnímu výběžku na kopci; podloží nebylo nic moc, samý šlahouny a nálety, prodírali jsme se trním i svízelem a nízkejma stromkama dobře půl hodiny, až jsme přišli na asfaltku. Při pohledu do mapy jsme zjistili, že nevíme, kde jsme. Po obou stranách byl ten zarostlej les a už se nám taky chtělo spát.

Po asfaltce nás nohy nesly nahoru do kopce, my hledali mezi stromama místo na spaní a ještě ke všemu nás žrali komáři.

               Konečně se v lese objevila mrňavá mýtinka a tam složila svoje chátrající kosti i Chüže.

...

Ráno po probuzení jsme shledali, že komáři jistě budou hodně dlouho vzpomínat na tu pařbu na dvou spících trempech.

               „Moc krve nám asi nezbylo,“ usuzovali jsme z několika desítek bodanců, co nám přes noc naskákaly.

Unavený po blbý noci jsme balili a hlasitě nadávali.

               V mapě jsme zkoumali, kde asi tak můžeme bejt; nebyli jsme si vůbec jistý, ale shodli jsme se, že půjdeme po asfaltce dál nahoru a uvidíme. Zřejmě jsme šli mírně na východ, protože slunce nám pralo do ksichtů, až hanba, potili jsme se a sedaly na nás mouchy.

Došli jsme k rozcestí a ve stínu lesa si dali zbytek spánku, co jsme v noci nestihli. Dobře se spalo. Po vzbuzení jsme se dali doleva dolů, že někde vyjdem, snad na značce nebo v nějaký vesnici – a dostali jsme se tam, kde jsme včera procházeli, do Vojtovic; a taky na červenou značku, která nás vedla lesem dál až na velikou louku s pár zbořenejma domkama a rybníčkem.

Byly to Hraničky.

Na poli – louce sekal traktor a když jsem se ho chtěl na něco zeptat, teda traktoristy, ne toho stroje, ujel mi k lesu.

               Chvíli jsme odpočívali ve stínu, protože vedro bylo k padnutí, ale pak jsme nasadili báglíky a cestou mezi lukama se vydali dál. Prohlídli jsme si to nádherný místo a šupajdili k lesu kolem velkýho dřevěnýho kříže. Z louky vedla cesta přes krátkej lesík a vyústila nad malebnou vesničkou. Neměli jsme už žádnou vodu a byli žížniví; podél cesty stály chalupy a tak jsme chtěli někoho poprosit, aby nám vodu dal. Sedli jsme si u potoka na cestu a já se vypravil ke stavení, u kterýho stálo zaparkovaný auto s německou značkou – myslel jsem, že to je penzion. Na lavičce před domkem seděl asi padesátiletej muž s vousama jako Franz Josef, louskal německou knihu a kouřil fajfku; pak se otočil a zeptal se, jestli chci vodu. Přitakal jsem, on vzal mou gumovou flašku a zmizel v domě. Po chvíli vyšel ven, v ruce třímal orosenou láhev, podával mi jí a přitom mně informoval, že voda je výtečná, kojenecká, ale že je tam uranový podloží, tak je možná radioaktivní.

A se slovy „JE radioaktivní!“ mi vodu vrazil do ruky, rozloučil se a já šel tu novinu, že se možná nedožijem konce vandru, říct Vajíčkovi.

               Vodu jsme všechnu vypili asi během čtvrt hodiny. Kolem nás šly dvě paní a daly nám kradený jabka. Potom jsme šli vysomrovat další jedy od Němčoura; chvíli jsme s ním kecali, ale snažil se nám vysvětlit teorii míru a války a tak jsme radši pokračovali dál – asi to byl nějakej filozof.

Nevěděli jsme, kam půjdeme, jestli na rychlebskou zříceninu, nebo do Uhelný na pivo; rozhodlo za nás počasí, protože během chvilky se setmělo a ve vzduchu byla cejtit voda, která se za chvíli objevila i na dvou trampech, ťapajících do vesnice na pivo. Prostě – než jsme došli do Uhelný, tak jsme promokli na kost; naštěstí to rychle přestalo, ale stejně jsme se šli sušit do hospody.

Dali jsme pivo, čaj a nějaký místní jídlo, Vajíčko si mezitím loupal spálenou kůži z hlavy a děsil tím užasle čumící domorodce. Naloupal plnej popelník, já do toho típal cigára a to pak tvořilo nezaměnitelnej odér spálený kůže.

Vysušili jsme se a vymejšleli, jak a hlavně kam dál; dokonce nás napadlo vzít si hotel, ale to byl hodně ulítlej nápad. Řekli jsme si, že zkusíme ještě druhou knajpu ve vsi; byla u rybníka a mohlo by tam bejt nějaký přístřeší.

               V hospodě dva sedělo pár místních mladíků, dost opilejch. Jeden člověk, když nás viděl, se zvednul a sed si k našemu stolu v rohu; divil se, ci tma děláme, dal si s náma pivo a tlačil nám do hlavy, že se rozvádí a tak, přitom se zmínil o bratrancovi ze sousední vesnice – byl to Bob, co jsme ho včera potkali. Svět je malej. Tenhle chlapík se jmenoval Bolek.

V hospodě zavřeli, ale lahváče jsme dostali ven.

Před hospodou stál nějakej letní pavilónek, tak jsme se tam usalašili a když chtěl Bolek něco zahrát, vytáhli jsme dřeva a hráli a zpívali; jen Terezka svítila. Kolem šel starší pán a zpíval taky.

Potom Bolek prohlásil, že ráno vstává a šel domů.

               No a my jsme konečně roztáhli celtu a lehli si do vytouženejch spacáků k zaslouženýmu spánku.

...

Spali jsme dlouho.

               Když jsme otevřeli víka a vylezli ze spacáků, rozhodili jsme věci tak, aby větraly a my šli trochu prozkoumat okolí.

Cestou jsme se zakecali s chlapíkem na rybách, prošli přes chatovou oblast, vyčistili zuby a zkusili teplotu vody v rybníku; vlastně to byl zatopenej lom. Vrátili jsme se k věcem, chvilku hráli a prohodili pár vřelejch slov se skupinkou cyklistů. Potom nás vyděsil chlapík, kterej šel vrávoravým krokem k nám, strašlivě řval a sprostě nadával na všechno., co kolem viděl. S ním šla babka. Sedli si u hospody ke stolku, chlap vytáh z chlebníku krabicový víno, nůžky, nůž, dvě skleničky a kleště. Rozdělal víno, nalil sobě i bábě do sklenek a mezitím řval na psa hospodskýho: ‚“Hunde, hunde, do prdele, HUNDE!“ a chtěl malamuta pouštět z kotce ven.

Bába odešla, dědek schoval zbytek vína do škvíry v nějaký kůlně na dřevo a šel si schrupnout na lavičku.

               Vylez hospodskej a my mu práskli na dědka, že mu chtěl vypustit psa. Řekl nám, že děda se jmenuje Ota a že mu psa pouští tak třikrát do tejdne. Ota byl místní známá postava, oblíbená pro svůj červenej nos z chlastu.

Zachrchlal amplión a my se dozvěděli, že přijede firma z Opavy, na návsi bude prodávat talířky, boty, tašky, gumový dečky a že nabízený hračky nebudou předmětem prodeje. V rúznejch verzích to ženskej hlas z ampliónu řek třikrát. Pobavilo nás to.

Půda už začala pálit pod nohama, tak přišla ke slovu další etapa našeho vandru.

Červená značka nás vedla přes vesnici, do polí až k lesu. Cestou jsme žrali maliny, co rostly kolem.

Chtěli jsme si to zkrátit a šli po lesní cestě; naštěstí jel kolem lesník a řek, že tahle cesta na Rychlebskej hrad nevede, ale že musíme na opačnou stranu. Otočili jsme se a asi po kiláku přišli k hájovně, odkud bylo na rychlebskou zříceninu dva kilometry.

Na zřícenině jsme chtěli opíct to kuře, co měl Vajíčko v baťůžku; ještě, že měl Vajíčko ten baťůžek zapnutej, jinak by kuře běžělo vedle nás.

Zřícenina byla krásná. Přinesli jsme nějaký dříví a udělali ohýnek, napíchli jsme kuře a potřeli ho grilovacím kořením. Museli jsme hodně kořenit, aby nebyl cejtit ten hnusnej nasládlej smrad, co se ze zelenýho kuřete linul. V dálce bylo slyšet hromy.

               Na napůl syrový kuře spadly první kapky. Začalo pršet docela fest a déšť smejval nejen drůbež, ale i nás. Běželi jsme se schovat za zbytky kulatý kamenný věže, aby na nás voda nemohla, ale dík větru se dostala všude. Jak rychle bouřka začala, tak rychle skončila. Ale jen, co bylo kuřátko správně propečený, byla tu další; počítali jsme s tím a udělali si provizorní přístřešek z ponča. Kuře jsme snědli – na to, jak to vypadalo, že to bude hnusota, to bylo docela dobrý.

Když se konečně vypršelo, všechno jsme sbalili a vydali se na cestu dál. Chtěli jsme dojít až do Javorníku a tam někde strávit noc. Šli jsme po silnici přes vesničku Fořt a v Javorníku jsme byli asi po dvou hodinách chůze, nechtěli jsme vůbec spát, ale chtěli jsme najít nějaký místo, kde by se nechalo bejt celou noc. Ani jsme vlastně nevěděli, kde bysme složili kosti.

               Našli jsme hospodu pod bodem G, seděli jsme ještě se skupinou mládeže; jeden chtěl půjčit od druhýho motorku, druhej, že ne a ne a tak se přemlouvali, no docela sranda. Ale už nás to tam nebavilo, říkali jsme si, že bysme si mohli taky někde zahrát, ale byl to tak divnej kraj, že tam asi nikdo nemá muziku rád. Vlastně ani jednou na tomhle vandru jsme zatím nikoho nerozezpívali, a to se nestává tak často. Ještě jsme zkusili zajít do jedný noční hospody, ale bylo to jen na kafe. Všichni byli ožralí a nelíbilo se nám tam.

               Odešli jsme směrem na nádraží a tam si ustlali pod střechou skladu. Byl to prázdnej večer. Začalo mírně pršet.

...

Ráno už nepršelo, ale bylo pod mrakem. Probudili jsme se, seděli ve spacácích a rozhodovali se, co ten den podniknem. Udělali jsme tu osudovou chybu, že jsme slezli z lesů do civilizace, ale tady to už stejně jinak nešlo.

               Původně jsme měli namířeno do Městysu Bílá Voda, což je úplně na severu na hranicích, ale pak jsme si řekli: „Co tam?“ Lidi. A v těchhle místech nebyli zrovna přívětiví. Tak Vajíčko navrhnul , že bysme mohli zajet za Renčou, bylo to vlastně po cestě zpět. Já jsem se zprvu bránil, protože mi to bylo blbý, ale byl jsem vlastně rád; tak jsme zabalili a počkali na vlak z Javorníka zpět do Lipová – lázně, tam počkali na přípoj do Jeseníku přes Ramzovské sedlo, kde přistoupila hromada turistů, ale žádný vandráci, teda kromě nás. Jeli jsme přes Hanušovice, neměli jsme lístky a když přišla průvodčí, dala nám je od místa, kde jsme zrovna byli, tak jsme aspoň ušetřili pár kaček. V Častolovicích jsme přestoupili na lokálku Rychnov – Solnice, v Solnici vystoupili, šli přes park do Staročeský hospody, kde bylo jídlo, pivo a pan Vajíčko si dal malinovku; potom jsme vyrazili do Kvasin, srazili se s Renčou a hurá do hospody U Zlatého soudku, tam jsme vlezli do říčky a provedli kompletní hygienu, i když voda byla pěkně studená. Čistý jsme dali pivo a šli k Renče domů.

               Od Renči jsme vyrazili jen s kytarama do Skuhrova do hospody; tam sedělo dost lidí a byli nadšený, že jsme přišli. Chvíli jsme hráli pro všechny a potom se přesunuli do salónku přes chodbu; seděl tam s náma místní týpek Karel s kamarádem a my hráli jak o život. Bylo to jedno z nejlepších hraní, co jsme kdy zažili – prostě nám to ten večer sedlo.

Dost pozdě jsme to zabalili, šli k Renče domů a u chaloupky na zahradě jsme si rozdělali bydlení. Vajíčko spal v chaloupce a já s Renčou venku. Byli jsme všichni tak unavený, že jsme hned hnípali.

---

Dnes domů, do Prahy, na Smíchov, do Chuchle.

Dopoledne jsme se vzbudili a už nás Renčiny rodiče zvali na oběd. Vyprávěli jsme jim zážitky z vandru a tak vůbec ze života. Dostali jsme ještě kafe a ve tři hodiny už jsme byli zavezený na nádraží a čekali na vlak domů.

               Nechtělo se nám. Jako vždycky.

Jeli jsme přes Častolovice a Hradec a byli jsme z toho nějaký přešlý. Už zase po vandru. Dojeli jsme do Prahy a na nádraží nás čekala Veronika. Vajíčko jí vůbec nemoh poznat, měla na sobě úplně stejný šaty, jako jeho bejvalka a tak si je málem splet. Naštěstí nás Veronika poznala a hrnula se k nám.

Posadili jsme se do auta a Veronika odvezla nejdřív domů mě a potom si odvezla domů Vajíčka. Ještě, že se s Vajíčkem uvidíme zejtra v práci a budeme to moct ještě nějakou dobu zažívat.

               A to je tohodle vandru do Jeseníků úplnej konec.