vandr do jeseníků 2006

Tak jsme po dvou letech opět vyrazili tu naší matičku Zemi trochu roztočit, aby se nezastavila, páč by pak bylo furt stejně - den, nebo noc, ani hodiny by nešly. Plánovali jsme vandr pečlivě i s ohledem na Martina Mámoše, který se holedbal, že pojede, aby nám pak oznámil, že nejede. Dokonce dostal i „cestovní poukas“ od zbytku Yedowky na toto pánské povyražení, ale protože čeká potomka, tak nakonec stejně nejel, že prej chce mít dovolenou na Vánoce, aby byl s rodinou. To se musí pochopit. No nic se nedá dělat, dětma a Mámošem nezatopíš, ani když je usušíš - mokrý nehořej, suchý odskáčou, a jeli jsme sami s Freddiem. Študovali jsme mapy dokonce i v pracovní době a těšili se jak malí Jardi.....

…..aby nakonec nadešel ten den D

 14.července 2006.....

 .....a my se kolem poledne přeloupli z civilu do maskáčů a v hektickém tempu (ostatně jako vždycky) hnali do Vršovic na šnelcuk. Stihli jsme to v pohodě, koupili něco ve stánku k jídlu - standard bageta a pivo, koukli na hodiny, že už to jako jede a courali se na perón.

    "Hele, už jede", říká Freddie, "to je divný že jede na čas. No nic, český dráhy jdou do sebe" a to už vlak brzdil u nástupiště. Všechny vagóny totál narvaný, nešly ani otevřít dveře. Jen zamítavý kroucení hlavou za špinavýma okýnkama dveří. Tak jsme klusali až na konec vlaku, kde byla první třída a vecpali se tam. Vlak se rozjel. Chvíli jen tak pocukával, pak se dostal do tempa a na konci chodbičky jsme spíš tušili, než viděli průvodčího."Tak co, zeptáme se a uvidíme, kolik by stál doplatek za tu jedničku", řekli jsme si a čekali až ta modrá věc dojde až k nám. "Pane průvodčí, kolik by stál doplatek do první třídy", zeptal se Freddie. "A kam to máte?", zeptal se průvan. "No do Zábřehu", Freddie na to. "Do jakýho Zábřehu?", divil se průvodčí div mu oči nevypochodovaly z lebky. "No na Moravě", nesměle na to Freddie, "jede to tam, ne?". "Ale chlapci, my jedeme do Českých Budějovic", poťouchle se zašklebil ten had."První stanice je v Benešově. Počítat vám to nebudu."

No a tak nám to všechno pěkně začalo. Hleděli jsme z okna rychlíku na krásnou středočeskou krajinu a probírali, jací jsme tupci, že si toho ani jeden z nás VŮBEC nevšimnul. Jako kdyby jsme jeli poprvé.

    Asi po hodině jsme projeli Čerčanama a zavzpomínali na Ráďu Sáďu a pak nás vlak vyflusnul na nádraží v Benešově. Šli jsme se zeptat do informací, jakže se dostanem z Benešova do Zábřehu a žoviální chlapík v úschovně nám vytisknul spoje přes Prahu, Českou Třebovou a Šumperk do Libiny

Koupili jsme si pivo, protože bylo strašný vedro - ostatně byla to předzvěst nejteplejšího a nejslunečnějšího vandru, co jsme kdy zažili - a museli jsme dodržovat pitný režim. Takže jsme to sem-tam proložili i Jamesonem. Vlak na Prahu měl asi 15 minut zpoždění (ohlášené zpoždění se může změnit). Už jsme začali mít strach, že přijedem do Prahy pozdě a ten vlak z Hlaváku nestihnem, ale netrvalo to snad ani tu čtvrthodinu a vlak přijel. Cestou jsme seděli v kupé sami, kdo by taky jezdil v pátek odpoledne do Prahy, a hráli a hráli a hráli. A zpívali při tom. Byli jsme tak natěšení na fidlání, že jsme na Hl. nádraží fofrem sbalili kytárky a mazali do ICčka, že zaberem kupé a budem hrát dál.

"Hmmm, tak to je v prdeli", řekli jsme si s Freddiem unisono. Vlak byl bez kupé, takovej ten velkoprostorovej, a na každý dvojce někdo dřepěl. Když jsme prošli do druhý půlky vlaku, tak se na nás usmálo štěstí, celá ČTYŘKA byla volná, super, dokonce i se stolečkem. Jenže. Chüži nejni nikdy nic dost dobrý. Chvíli brblala, a pak se šla podívat do zbytku vlaku, esli by tam přece jen nebylo nějaký to kupátko. Pochopitelně nebylo.

"Hmmmm, tak to je v prdeli", řekl jsem tentokrát sám, když jsme se vrátili z obchůzky vlaku. Na mojem místě totiž seděla dost divná kudrnatá postava, a ještě k tomu chlap. Tak jsem se tvářil dost naštvaně, pěkně jsem bručel, něco jako:"No to je super, člověk si na chvíli odskočí a už nemá kde sedět, jak se sem mám asi vejít, to nevidí že tu bylo obsazeno", ale bylo mi to prd platný. Kluk usnul hned jak jsme vyjeli, začal na mě padat , div si nevykroutil hlavu, málem mi poslintal rameno, tak jsem do něj občas kopnul (nenápadně), aby se aspoň trochu probral. Zabralo to dycky tak zhruba na dvě minuty, než byl zase v limbu. Vytáhnul jsem papír a tužku a hráli jsme s Freddiem piškvorky. Freddie je hrál snad poprvé, tak mě to bavilo, protože jsem vyhrával. Ale ne, bylo to tak nastejno. Asi po dvou hoďkách jsme dostali chuť na něco dobrýho. Zvedli jsme se a zašli do jídeláku. Sedli jsme si k nějakýmu klukovi ke stolečku a objednali si pivo, já guláš a Freddie nějakou omeletu. Sedíme, kecáme, jen nás dost štvalo, že byly všechny okna otevřený, a že při určitý rychlosti tam bylo slyšet takový to nepříjemný vzduchový vibrování, jak z toho bolí uši a není nic slyšet. Bohužel, tou určitou rychlostí jel skoro pořád. Seděli jsme tam a čekali na jídlo. Pivo přinesli naštěstí hned. "He.....u....b.....eme   ne?, neb...v..s.......?", zeptal jsem se Freddieho. "Cože?" "Že tam asi budeme, že už budeme vystupovat !", řval jsem na Freďáka. "No jo, asi jo", říká "tak já to půjdu zrušit, nebo vzít s sebou". A odešel za vlakopinglem. Za chvíli se vrátil a nesl jednu polystyrenovou krabičku, „Tady je ten guláš, omeletu ještě nezačal dělat.“ povídá. Vrátili jsme se k našim věcem a začli je s hekáním tahat ze síťěk nad hlavama. Lidi se krčili, asi se báli, že nám ty rance spadnou. Zastavili jsme v Český Třebový a s báglem na zádech pinglíkem a foťákem přes jedno rameno s kytarou přes druhý rameno a s pivem v jedný a krabičkou s gulášem v druhý ruce jsem se dral úzkou uličkou ven z vlaku.

Po odjezdu vlaku jsme sedli na lavičku a snědli napůl ten vlakovej guláš. Docela to šlo. Jen co jsme dojedli, už tam byl náš přibližovák do Šumperka. Ve vlaku jsme se v pohodičce vezli, cesta ubíhala a asi se nic důležitýho nedělo, protože už mi to v hlavě jaksi neuvízlo. Ale zato v Šumperku! Vyběhli jsme do krámu a koupili nějaký paštiky a chleba a nějakou tu vodu abychom měli. Zaplatili jsme a vrátili se na nádraží. Do té doby normálka, ale potom. Zašli jsme na jedno cestovní do nádražní knajpy. Snědý bezzubý proplešlý šilhavý číšník s napůl vyhasínajícím cigárem nalepeným na spodním pysku se nás na půl huby zeptal co si dáme. Takže dvě. Rovnou jsem zaplatil – měl jsem na vandru funkci pokladníka – a sedl jsem si ke stolu s výhledem do „útulného“ prostředí nádražní restaurace. Ostatně i celá společnost byla dost útulná: Dva ožralí cikáni zpívali moravské lidové písně, nějaká bába řvala, že jí voní rum a smrdí práce a u baru se z vysoký židle skácel metalák, úplně namol s očima vsloup se zvedal a blábolil, že je úplně v pohodě. Vyškrábal se zpátky na tu barovku a zapálil si další startku, protože mu při jeho předchozí cestě dolů ta původní zhasla (nebo jí spolknul). No moc príma to tam bylo. Dopili jsme než to jedno a nastoupili do vlaku směr Libina. V pohodě jsme si sedli a čučeli ven, jak to tam hezky ubíhá, pak se s náma dal do řeči vedlesedící tatík od rodiny, dal si s náma Jamesona a povídal, že jedou na chalupu a manželku měl takovou upejpavou, že si ani s náma necvakla a kluci koukali, jako by poprvé v životě viděli vandráka. Asi jo.

V Libině jsme udělali vrcholové foto a začli čuchat, kde by se dalo co vypít. Seběhli jsme z kopečku dolů do vsi, cestou jsme koukali, co že se nám to na tý Moravě urodilo, zatímco jsme tam nebyli. Před náma šly nějaký holky a asi myslely, že je sledujem, protože porůznu uhýbali na nikamnevedoucí cesty do polí a tam stály a koukaly, jestli jdem za nima, špitaly si a chichtaly se do dlaní. Bylo jim asi patnáct. Prošli jsme kouskem vesnice, je to taková dlouhá nudle podél potoka, a nemohli najít hospodu. Opodál stáli nějací domorodci a klábosili, tak jsme se jich zeptali a oni věděli.A řekli. Hospoda byla pochopitelně úplně na druhou stranu, než jsme šli původně. Ale což. Asi za pět minut už jsme byli příjemně rozvalení na zahrádce penzionu „Pod stříbrným smrkem“ a sledovali cvrkot kolem. Dali jsme si pivo  a já jsem si koupil vandrovní cigára. Vytáhli jsme kytary a začali hrát. Na začátek jsme zařadili osvědčené fláky: „Veď mě dál, cesto má“ a „Já nejsem zdejší“, pročež jsme si vysloužili potlesk. Ještě jsme dali pár kousků (písniček) a pak se s náma dali do řeči lidi, co seděli vedle nás. Bylo jich asi deset a asi všichni nějak příbuzný. „Hele, ten vypadá jak ten tvůj syn“, řekla jedna bába druhý a hodila hlavou k Freddiemu. –„Já tak nevypadám, já JSEM“, skočil do toho Freddie, „nazdar mami!“. Bába valila oči, ale už nebyla cesta zpět, Freddie měl novou rodinu. (Až tam jsem si všimnul, že má docela pěknou ségru. Šmejd, celý ty roky jí před světem tajil. Jemu se taky líbila, ale co, je to přece sestra a – …to se nesmí!). Tak jsme s nima a pro ně hráli a dávali si zelenou a griotku na seznámení až z toho Freddie nakonec usnul na stole – prostě klasická čelovka. Ale to už byla „rodina“ dávno pryč a my seděli s místníma lidma, manželama něco přes 30. Já jsem ještě chvíli hrál, pak už jsem zabalil kytary, vzbudil Freďáka a šli jsme s těma lidma domů, nechali nás spát na zahradě pod pergolou. Měli super pejska, takovej malej buldoček, ale vímjá jak se to doopravdy jmenuje. Ten nás vítal a skákal na nás, jakoby nás asi třicet let neviděl. Rozbalili jsme celty karimatky a spacáky a zalehli ke spánku, abychom načerpali aspoň trochu sil do prvního OPRAVDOVÉHO vandrovního dne.

2. den, ale vlastně první opravdový vandrovní den byla sobota 15.července 2006 

Kupodivu jsme se ráno vzbudili. Bylo něco kolem sedmé, myslím. Zem byla tvrdá, ale vzduch svěže voněl, tak jsme se ani moc nepřevalovali a zatímco se vařila voda na čaj, potažmo kafe, balili jsme ty svoje bágly. Šli jsme jak na expedici do Himálají, Freddie vláčel svůj největší kletr, já jsem měl o něco menší, zato pěkně narvanej. Je fakt, že jsme počítali s tím, že budeme spíš v přírodě, než v civilizaci a proto měl každý s sebou dvě dvoulitrový flašky s vodou. Teď už vím, že jsme je nesli celou cestu v podstatě zbytečně, hodily se nám až na hřebenech, ale stejně to příště potáhneme zas. Co kdyby.

            Voda uvařená, bagáž zabalená, vtom se otevřely dveře od domku a v nich paní, no mohla být o nějakej pátek starší než my, takže vlastně ještě holka, a hned: „Jé, kluci, dobrý ráno, já hned zajedu pro snídani do konzumu, tak neutečte.“ A hupsla na kolo a byla v čudu. Tak jsme teda neutekli. Netrvalo ani chvíli a vylezl manžel, co s náma večer předtím taky pařil. Nebylo mu moc dobře, vyprávěl, že ještě potom byli na nějaký diskotéce a hrozně kalili, až se mu ukalili permoníci v hlavě, a teď tam pěkně řádí. Měli dcerku, holka to byla, chvíli se styděla a pak už moc ne. Mamča se vrátila z krámu a vyložila na stůl rohlíky, salám, mlíko, sýr, prostě hostina jak pro hrabátka. Tak jsme se nenechali dlouho pobízet a skoro všechno jsme jim to, my vyžírkové, sežrali. No tak nás nemaj zvát. Rozloučili jsme se, poděkovali za pohostinství a vydali se vstříc novým zážitkům. Po cestě jsme navštívili řeznictví, kde prodávala jedna z Freddieho nového příbuzenstva, tak nás halasně zdravila na celý krám, až se lidi otáčeli. Koupili jsme si mražený kuře a kus kabanosu, abychom měli ke kaši. Ještě jsem si musel koupit kolu protože jsem měl ukrutnou žízeň. Po tom včerejšku se nebylo čemu divit. Slunce začlo péct jak ďas a my se ploužili sobotním dopoledním městečkem po červené tutistické značce z Libiny do Oskavy. Na jednom rohu stála TETA drogerie ŠENKYŘÍKOVÁ, tak jsme zavzpomínali na našeho Šenkyho a koupili tam svíčku Terezku. Jen jsme vyšli ven, zastavil nás nějaký děda a spustil na nás,  jestli jsme byli na vojně a co prý máme v těch futrálech na zádech: „Tam máte stejně samopaly, co? No jo, no jo…“ Tak jsme mu darovali milost a nezastřelili ho. S Terezkou v baťůžku a už propocenýma zádama jsme prošli zbytkem Libiny a po polní cestě zamířili do kopce nad dědinou. Ve vsi začaly houkat sirény a my jsme si říkali, že už na tu banku přišli a že už po nás ti policajti jdou. Zrovna nás totiž minuly nějaký děcka, tak jsme je museli trochu vystrašit. Cesta byla pěkně perná, takže už v půli kopce naše nohy nemohly dál a my si sedli na kraj cesty do stínu. A zase ty sirény. A do toho houkání hasičů. „Sakra, co se děje, že by měli nějaký cvičení. Sobota dopoledne, to voni budou mít nějakou akci. A stejně – doopravdy hoří jenom v noci, aby byly vidět pěkně plameny, když to vysílá televize“, dělal jsem si prdel. „Hmm, ale je to nějaký divný“, zabručel Freddie, „možná, že fakt hoří, uvidíme.“ A zvedli jsme se, cesta do kopce byla pořád dost únavná a navíc bylo přes třicet stupňů, nicméně nás hnala zvědavost, jestli to je cvičení, nebo ne. Na horizontu kopce jsme viděli že to cvičení rozhodně není. Hustý černý dým se valil jakoby zprostředka lesa a bylo to fakt drsný. „Přece nehoří LES?!“řekli jsme skoro současně. „To není možný, to bude něco jinýho“ dokončil jsem a trochu natáhl krok. Z polňačky jsme došli na asfaltku a šli směrem na vesničku Oskava. Proti nám vedl nějakej děda do kopce kolo, tak jsme se ho zeptali, jestli neví, co se tam děje. „Ale jó, hoří Moravolen“ otočil se a tlačil dál. Sešli jsme kolem takovýho malýho rybníčku, kde zrovna hasiči čerpali vodu do cisterny a došli přes můstek na křižovatku. Tam už byla vylezlá půlka Oskavy, druhá půlka koukala z oken, nebo z druhý strany.požáru. Zbytek hasil. Prakticky nikdo asi nezůstal doma. Celá vesnice byla zakouřená a pokrytá popílkem. A všechno smrdělo. Na křižovatce stál policajt a odháněl trotly v autech, kteří, zpitomělí neobvyklou podívanou, bránili v průjezdu hasičům. Dostali jsme z toho všeho žízeň. Prošli jsme kolem cajta a ptáme se, jestli tam je někde hospoda. „Je, ale tu bych vám teď nedoporučoval, hlavně ne na jídlo. Ne, že by tam nevařili, vaří, a dobře, ale je to přesně naproti tomu požáru, takže by vám tam asi moc nechutnalo.“ „No to asi ne“, ušklíbli jsme se a otočili o 180 stupňů. Cestou jsme se ještě zeptali, kde tam je ještě něco jiného, a ženská od krámku s potravinami, nás poslala za hřiště, je jam prý jakýsi rybníček, tam někde je hospoda, kde se můžem napít a dá se tam i něco sníst. Za vesnicí, kousek před rybníčkem, si takhle jdeme po silnici, drbeme kámoše, nebo tak něco duchaplného, když vtom najednou se na nás vyřítilo něco fousatého na rozhrkaný dvěstěpadesátce z roku raz dva a na plnou hubu to řvalo: „Uhnííí, kurrvááá, vole pičo,di na stránu“ a ujelo to. Čuměli jsme na sebe jak péro z gauče: „Co TO bylo???“, „Co to je za lidi???“, ale moc jsme to už neřešili, protože pod kopečkem už byl ten slibovanéj rybníček a u něj dřevená chatička. Jak se mi ulevilo, když jsem viděl, že je tak i kakací záchod.Jéééé. Obešli jsme to z druhý strany a objednali si nějakej párek a točenou kofolu. Vlastně když to vezmu kolem a kolem, tak jsme tý kofoly za celej vandr vypili tak dvakrát víc než piva.Než přinesli ten opečenej točeňák,tak jsme vypili dvě a já zmizel na tom hajzlíku, co jsem se těšil už od rána. Když jsem se vrátil, ukázal mi Freddie ptáčka. Měl hnízdo na jednom z trámů na verandě, kde jsme seděli, a zrovna krmil mladý. Koukli jsme co se děje na rybníku. Byl obsypán tak pěti rybáři. Totiž u toho rybníčkü kdo chtěl a zaplatil, mohl si půjčit prut a chytat ryby, ty pak zaplatit a vzít domů rodině k večeři.Dobrej kšeft. Zapředli jsme trochu řeč s prodavačkou, ale moc do řeči jí nebylo, pracovala totiž v tý hořící fabrice a měla strach, že přijde o práci. Zvedli jsme se k odchodu, když se s náma dali do řeči dva slovenský cigoši, odkud jsme, kam jdem a tak různě. Jeden se jmenoval Jožo a ten druhej nevim. Objednali malou vodku, že si musíme dát na bratrství čechů a slováků a že jsme dobrý kluci. Asi neměli prvního panáka, když to tvrdili.Ani už moc dobře nestáli a s artikulací byli taky na štíru. Hezky jme poděkovali, vysloužili jsme si plácnutí přes baťoch a šli zas zpátky do Oskavy a po červené značce na zříceninu Rabštejn. Procházeli jsme kolem řídícího policajta a potom kolem požáru. Bylo to opravdu – to myslím vážně – dost hrozný. Celá dvoupatrová budova shořelá, co nezničil oheň, dodělala voda. Na střeše ještě doutnaly nějaký trámy, tak to tam hasiči pořád prali po hektolitrech. To fakt síla. Přešli jsme to, ušli asi čtvrt kilometru, ani ne,  hen hééén, a zase motorka. Bylo to zase v zatáčce, levotočivce, těsně před betonovým můstkem přes potok, na mostě kovový zábradlí. Na motorce dva kluci, nevybrali zatáčku, ujelo jim zadní kolo na šotolíně a zahučeli do koryta toho potoka. Brzda, hééééééén, rána a ticho. „Kurva“, rozběhli jsme se k těm klukům. Vypadalo to na první pohled hodně špatně, ale když jsme tam přiběhli, tak už se kluci škrábali ze strouhy ven, nadávali a kopali do přileb, nehledě na to, že jim pravděpodobně právě zachránily kejhák.Pomohli jsme jim vytlačit motorku na silnici, tak to kontrolovali, jestli je všechno OK.zeptali jsme se jestli jsou v pořádku a nic jim není. „Ale né, to je v pohodě“, povídá ten starší, asi šestnáctiletý. „Zkusíme to nakopnout a jedem.“ Do toho dělal príhovory jakýsi děda. Ukázal prstem na MĚ a začal hulákat: „Si jel jako blázen, sem tě viděl aspoň stovkou“ a výhrůžně mával holí. Řekl jsem mu, že jsemna ničem nejel, že tam jen pomáháme těm klukům. A dědek na to, že namám lhát, že mě stejně viděl. Už jsem mu to nevyvracel, nemělo to cenu. Vlastně si ho nikdo nevšímal. Kluci nakopli JAWU a kolíbavou jízdou zmizeli někde nahoře za zatáčkou. „Klucí, pojďte, já vás svezu“, povídá nějakej soused, co tu nehodu viděl taky. Tak jsme teda jeli. Cestou jsme ještě rozebírali tu nehodu těch dvou troubů, co na tom neumí jezdit, když tu najednou chlap povídá: „Jé, hele, to je Franta, ten jede do textilky na odpolední, tak to von za chvíli pojede zase zpátky.“ Jeli jsme s ním asi ještě 4 km a je pravda, že nám ušetřil dost kroků a sil.Vykročili jsme po značce směr Rabštejn.

Je zvláštní, že když vyjedem do hor, je to všechno buď moc do kopce, nebo moc z kopce. Tentokrát to bylo moc do kopce. Na úpatí stoupáku jsme ještě chvíli poseděli, pustili nedočkavý turisty, ještě jsme si dělali prdelky, že nám stejně moc daleko neutečou. Jenže ouha – smích nás hodně rychle přešel. Naše netrénovaný těla, vytvarovaný podle globálních židlí a sedaček aut (jak praví klasik) dostaly hned v úvodu pořádnou zabíračku. Ne, že by ten kopec byl tak prudkej, ale spíš táhlej a byl tam pořád. Žádná rovinka, nic. Jen kopec, cesta a duby.dali jsme chvíli oraz, museli jsme načerpat troch sil. Freddie byl mokrej úplně durch já byl mokrej na půldurch. Do toho pořád těch třicet a vzduch se ani nehnul. Tropy hadr. „Tady už to musí přece někde bejt“, zoufale jsme se dožadovali konce našeho utrpení, když tu začaly stromy řídnout a před námi byla louka, chalupa, stolečky a hromada lidí. Docajdali jsme k volné dřevěné lavičce a chvíli si sedli. Došli jsme si k okýnku pro kofolu, pak ještě pro jednu a kafe.Aby jsme se nenudili, vytáhli jsme kostky a začali hrát. Mezi lidma se volně pásly ovce, jedna si Freddieho dost oblíbila, nechala se hladit a stavěla se k němu zadkem. Začal profukovat studený vítr, tak jsme přemýšleli jestli se přesunem, nebo vyrazíme. Za náma seděli dvě paní asi tak kolem padesátky, byly tam na kole, chtěly se bavit. Když ale zjistily, že jsme z prahy tak spustily bandúrskou: „Nó jó, panečku v PRAZE, tam se máte všichni dobře, a ty PENÍZE. To my tady teda nemáme.“ A tak dále. Nemělo smysl jí vysvětlovat rozdíl mezi Prahou a zbytkem republiky. Všude je chleba o dvou kůrkách. Ale ona by to stejně nepochopila. Bylo už lehce po poledni a začal se hlásit hlad, tak jsme sešli kousek pod Rabštejn (Na kterém jsme vlastně nebyli). Vytáhli jsme ešusy a rozdělali br. Kaši Fit and slim od nás z prodejny na rohu, kde prodávají prošlý věci. Kaše prošla zhruba před rokem. Trochu jsme jí nedůvěřovali, jestli neprojde taky rychle náma, ale úplně v pohodě a ještě jsme k tomu každej měli velkej kus kabanosu od rána.  Všechno jsme to do sebe natlačili, v potůčku umyli nádobí, poklidili a šli dál. Cesta byla zprvu velice pohodová, pak se to začalo horšit. Přes cestu stromy a větve, jak jsme se prodírali, tak Freddie pěkně klel, ještě od minulýho vandru ho bralo koleno, kromě toho, když jsme vytahovali motorku z potoka, tak si spálil nohu o vejfuk. A zrovna na takovým blbým místě vepředu vedle holeně, takže když šel, tak ho klacíky píchaly a větvičky šlehaly přesně do tý spáleniny. Chvíli jsme se prodírali větvemi, chvíli šli potokem, docela gut divočina. Šli jsme tou přírodou pěknou dobu, až jsme si museli chvíli odpočnout, a já si musel vysypat větvičky a jehličí z bot. Tak jsme sedli a vydejchávali ten kopec za náma a znova probírali tu motorkářskou epizodu. Jak to mohlo dopadnout, kdyby….. Pak jsme se zase obuli a vyrazili dál. Cesta se srovnal do roviny, ještě pár kroků přes dvě klády, jednu velkou větev a sedm louží plných bláta a už jsme stáli na lesní asfaltce. Byl tam rozcestník a pěkná budka, kterou pro nás vyrobila firma Skokan. V budce jsme si poseděli a obdivovali nádherný výhled do krajiny. Byl už podvečer a nízké slunce dělalo dlouhý stíny a pěkný světlo. No moc se nám tam líbilo. Pak už jsme šli jen po asfaltce až na hlavní silnici, po ní asi tři sta metrů k odbočce na vísku Žďárský potok. Sešli jsme silničkou z kopce a proti nám jezdily svatebně nazdobený auta. „Ještě aby tam tak byla svatba“, povídám, „to by bylo pěkně v pytli.“ Měli jsme žízeň jak trám, od Rabštejna už to bylo hezkejch pár kiláků a my jsme neměli ani jeden škopek.

Jak jinak, svatba tam byla. Takže jsme ostrouhali, nic nám nenalili. Procházeli jsme mezi nádhernými chaloupkami a chatami, převážně měšťáků, starousedlíci žádný. Je to v podstatě taková chatová oblast, ale stará a hezká. Po cestě jsme se zeptali jednoho chlapíka, jestli tam je ještě jiná hospoda a hlavně bez svatby. „Jo, pudete takhle dolu po cestě a je to asi kilometr, jmenuje se to Anenská huť.“  „Díky“, zvolali jsme vesele a přidali do kroku. Cesta byla pěkná, cestou jsme potkávali chataře a zdravili je, usmívali se a byla taková ta pěkná letní podvečerní pohoda. Došli jsme až k hospodě, po schodech se dostali na terásku, shodili bagáž a sedli do plastu. Přišel kníratej číšník, co vypadal jak Kolda. Dali jsme si každej po pivu a vytáhli kostky. Chvíli jsme hráli, dali jsme si další pivo, když se nás Kolda zeptal, jestli budeme hrát, když už s sebou ty kytary táhnem. „Tak jo, proč ne, v kolik zavíráte?“, ptal se Freddie. „No otevříno je, dokud jsou lidi. A jestli hrajete dobře, tak klidně až do rána.“ „No dobrá, uvidíme.“

            Přesunuli jsme se dovnitř a sedli k rohovýmu stolu. Na stěnách viselo paroží a obrázky typu U nás v Kameničkách. (Před výbuchem a po výbuchu). Osazenstvo hospody nevypadalo zrovna na to, že by je zajímalo naše šmidlání. „Tak víš co“, povídám Freddiemu „devátá naznačí a desátá rozhodne.“ V devět jsme to vybalili. Nástup standardní: Cesta, Já nejsem zdejší, potlesk….no a v deset už jsme byly pěkně rozjetý. A oni taky. Dostali jsme panáky za pěkný hraní, lidi tancovali, byl tam takovej srandovní hubenej chlapík kolem šedesátky s manželkou o dost mladší a ještě jedním párem, babka s dědulou, kterej na nás mluvil česko-německy, možná, že byl jeden z odsunutejch.pak si všichni přisedli k nám, někdo vzal můj klobouk a vybral do něj peníze. Tak jsem peníze vzal a koupil za ně rumáka pro každýho. Kroutili se jak červi, ale vypít museli.

„He-e, so děáte v řínu, musíe přijet sem, děáme takove běh na Pppraděd, tak byste moli zarát“, už trochu přiopile zvolal ten šedesátník. „Dám vám vizitku a vy se mi ozvete, jestli jako jo, nebo ne. Bylo by to super, ale potřebuju to vědět hned a na sto procent.“ No já nemůžu určitě, budeme mít dítě a manželka bude pár týdnů před porodem“, povídá Freddie a já říkal, že teď to nemůže říct nikdo, máme práci, kde nevíme dne ani hodiny. Tu vizitku nám ale stejně dal. „Hele , ty jsi PHDr, Csc?“, ptal se Freddie. „Na to se vyser, to není důležitý“, povídá, jak jsme si přečetli, PHDr Miloslav Čermák, Csc, historik. „No né počkej, to jseš nejchytřejší člověk, s kterým takhle pařím v hospodě.“, povídá Freddie. Pak jsme zase chvíli zmáčkli struny a zazpívali nějaký to český country, greenhorny a tak. Když jsme dohráli, tak se debata zvrtla na to, dko jakou řečí umí. Vzniklo multijazykové kolečko, kde každý mluvil jinou řečí, ale všichni najednou. Kdo neseděl s náma u stolu, tak jen čuměl a nevěřil. Bylo to pěkně hustý.

Potom už zábava začala trochu upadat, sklouzli jsme i k častuškám a ruským písním typu Kaťuša a Kakalinka majá, hlavně to „HÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉJ“ bylo hodně v kurzu. Tak jsme vysmahli ještě několik obdobných kousků, přišel mladej číšník a řek, že už budem končit a tím nás vlastně vysvobodil. Bylo kolem jedný. Vypotáceli jsme se z hospody a po cestě jsme museli všichni držet doktora, aby nám nepadal na zem. Šli jsme k doktorům na zahradu, byli jsme domluvení, že tam budem spát. Na zahradě jsme ještě chvíli stáli a probírali večer, doktor se držel chvíli mě, chvíli Freddieho a chvíli obou. Ještě něco blekotal a pak zalezli všichni do chatičky a usnuli. My s Freddiem jsme ještě seděli na lavičce venku a mazali chleba s paštikou. Najednou přišel jejich malej irskej setřík a paštiku nám vzal. Tak jsem se zvednul a vzal jsem si jí zpátky. Neprotestoval, jen smutně koukal. „Asi mu dávaj málo žrát“, povídám a dal jsem mu kus chleba s paštikou. Sežral to.

Vybalili jsme spací věci a rozložili pod smrček. Zalehli jsme a hned usnuli. Měli jsme v nohách nějakých 22 kiláků.

 3 vandrovní den byla neděle 16.7.2006

Vzbudili jsme se kolem půl sedmé. Ostatní ještě spali, možná to bylo tím, že venvitř měli teplo a peřiny. Prohlídnul jsem si trošku okolí a začal vařit čaj na snídani. Na takovým kopečku měli terásku a na ní plasový nábytek. Na stole zbytky od večeře, nesklizeno, ve vyhaslým grilu dvě připečená masa. Humus. Uvařili jsme čaj a gulášovku, zakousli kus chleba. Asi tři

čtvrtě hodiny jsme se tam mrcasili a pak, když už jsme byli zabalení a téměř na odchodu, mrtvoly ožily. Paní domu (neodmalovaná), vystrčila zmuchlaný obličej a vyplula v noční košili na zahradu. Chvíli jsme tak mluvili o ničem, možná měla ještě hladinku. Zase se potvrdilo pravidlo, že zatímco muž vypadá ráno stejně jako když si šel lehnout, žena přes noc jaksi zoškliví. No to je jedno. Rozloučili jsme se, poděkovali za nocleh, a vydali se na cestu. Doktor nevystrčil ani nos. Když jsme se ohlídli asi po padesáti metrech, tak byl venku a protahoval se.

Cesta vedla lesem po žluté značce a vypadalo to, že bude další nádherný slunečný den. A taky vedro. Najednou se za náma ozval štěkot. A nepřestával. Ohlídli jsme se a viděli ženu se psem, pes deset metrů za náma a pořád vytrvale štěkal jak magor. Nechali jsme jí přejít, přece to nebudem poslouchat celou cestu. Asfaltka vedla do leva nahoru, ale my jsme šli po žluté turistické značce rovně. Šlo se dost špatně, cesta byla plná klacků a klacíků, jak tam lesáci tahali dřevo a holili kmeny. Nějaký dva kilometry jsme se tím prodili a potáceli, pak se cesta zlepšila a šlo se líp. Nakonec nás to zase dovedlo na asfaltku na rozcestí. Jmenovalo se to nam nějak jako Nad Novou Vsí, místní označení „Na větrné hůrce“ . Byl tam opravdu dost prudký a studený vítr, ale zato pěkný rozhled. Scházeli jsme silničkou dolů z kopce a mezi stromy se vítr utišil. Povídali jsme a tak nám to příjemně utíkalo. Potom nás cesta zase zavedla do lesa. Proti nám proběhli nějací běžci a cesta nás dovedla na rozcestí, tam jsme si přečetli, že dolů k hotelu Praděd je to jen asi kilák a půl. Shodili jsme ze zad zátěž a POPRVÉ si na vandru vyčistili zuby. Já měl už v hubě jak v hrobě. Když jsme se umyli, scházeli jsme dolů do civilizace do Karlova pod Pradědem. Bylo to hodně z kopce a Freddieho zase chytlo koleno. Došli jsme dolů a hlad a žízeň zahnaly nás do hospody U Bohouše. Sedli jsme pod slunečník a já si objednal vinný střik a Freddie pivo. Byla neděle, tak jsme si řekli, že by nebylo špatný, dát si pořádnej nedělní oběd. Proč ne, máme dovolenou a nikam nespěcháme.

 Vytáhli jsme kostky a začli hrát. Docela jsme si je oblíbili a hráli jsme dost často. Pěkná servírka nám přinesla pití a gulášovku, objednali jsme si druhý jídlo, já myslím nějakou směs a Freddie už nevím co, ale určitě něco dobrýho. Všechno jsme to sežrali. Když jsme jedli, tak se začala lísat kočka a loudila jak starej pes. Nic nedostala, sami jsme měli málo. Po dobrém obědě přišla na řadu káva a medovník. Seděli jsme zabalení do kabátů, přece jenom ve stínu byla docela kosa. Dali jsme si ještě něco k pití, zahráli partičku kostek a probírali předchozí večerní hraní a návštěvu doktora. Ani jsme nemohli pořádně mluvit, jak jsme byli vyřvaný.Bylo už skoro půl třetí, kdyř jsme se konečně zvedli a zaplatili. Štrádovali jsme si to silnicí dolů přes celý Karlov. Je to už pěkně turistická oblast, kdo má nějakej prostor, tak pronajímá. Hotelů a penzionů spousty, turistů málo. Škoda. Hlavně pro majitele. Došli jsme na křižovatku a protože se nám nechtělo hned dál, navíc jsme museli zajít na „kávu“, navštívili jsme hospůdku – penzion Rychta. Vinný střiky dobrý, hezky se sedělo, Freddie dokonce vyndal kytaru, jakože se bude hrát. Zkusil jsem to taky, ale po tom včerejšku to bylo marný.

Zahrádka byla prázdná, potom tam přišel mladý pár, holka těhotná. Kluk jeliman. Přisedl si k nim pravděpodobně jejich kamarád a on mu vyprávěl, jak byli na Pradědu, že tam je kapradí, potoky a opravdický stromy! „No to jsem ješče neviďél, toto, takových stromů co tam bylo no prostě přiroda, pičo, super, SUPER“. Chudák, asi ho pustili z klece poprvé. Dopili jsme , chvíli povídali s hospodskou, jak to jde a tak různě, a měli se k odchodu. Slezli jsme a šli kousek po silnici, potom nás cesta vedla nahoru kopečkem nad silnici a potom po hřebínku nějakých osm devět kilometrů do Karlovy Studánky. Rána na noze s eFreddiemu začala pěkně vybarvovat a koleno bolelo čím dál víc. Zastavili jsme a freddie převazoval. Sluníčko se nachýlilo k západu, cesta nás vedla přes louku k lesu a tam už byl další rozcestník, hterý hlásil, že Karlova Studánka je kilometr z kopce dolů. Freddie pajdal důsledně a já abych nebyl pozadu, tak jsem si zvrtnul nohu v kotníku. Já levou, Freddie pravou. Začli jsme se tomu už tlemit. „Ty vole to je jak když jdem vod Švéda, nebo jak veteráni z první světový“, smál se Freddie. Říkám: „No jo, a to mi ještě Renča psala, jestli nemáme nějaký zranění, staříci.“ „To jsme tady správně, prej jsou to lázně, tak doufám, že pohybový. Zejtra vezmem bahenní koupel a pozejtři skotský střiky.“

Zvesela jsme dolezli z kopce dolů a otevřel se nám pohled na Studánku. Maličké ale nádherné lázně, hotýlky a léčebné domy z první republiky, všechno pěkně upravené. Našli jsme zahrádku u restaurace „Pod věží“ a tam jsme na chvíli zasedli . Servírka mladá, ale taková divná se nás zeptala co si dáme. Já měl česnečku a Freddie zelnou s klobásou. Úplně to stačilo, obě polívky byly pěkně hustý a ještě jsme k tomu měli chleba. Nasadili jsme svetry, udělala se zima, zaplatili, a protože už se dost smrklo, vyrazili jsme hledat nocleh. Prošli jsme městečkem dolů k potoku, přes lávku na druhou stranu a asi tak padesát metrů ve stráni jsme našli relativně rovnou plochu, kde jsme se utábořili. Rozdělali jsme spaní, uvařili ještě čaj a dali panáčka na dobrou noc. Já jsem zavřel oči a téměř okamžitě usnul. Jen tak matně tuším, že Freddie sfouknul Terezku a spal taky. Za ten den jsme ušli taky přes dvacku a navíc to byl třetí, kritický den (i když jsme se pak nemohli shodnout který ten třetí byl. Myslím, že my měli těch třetích dní asi pět)

 4. vandrovní den bylo pondělí 17.června 2006

Takhle dobře jsem se dlouho nevyspal. Spalo se výborně. Hned jak jsem viděl potok, tak jsem sbalil mycí věci a sešel dolů se umýt. Umyl jsem se pěkně celej, i tam. Zuby jsem si vyčistil a byl to pak krásnej pocit osvěžení a čistoty. Freddie se sešplhal za mnou a provedl tu samou procedůru. Umytí a osvěžení ranní koupelí jsme pozvolna balili věci, když tu k nám přišel člověk, asi lesník, a díval se jestli je všechno OK, hlavně jestli nerozděláváme oheň. A když viděl, že jsme v pohodě, tk s náma chvíli povídal, co a jak a pak odešel dolů k autu a odjel.

            Dobalili jsme a sešli dolů a přes můstek na druhou stranu. Necelých dvěstě metrů a už ležely rance zase na zemi. Kupovali jsme snídani a něco s sebou. Věděli jsme, že dneska a zítra budeme úplně mimo osídlená území, tak jsme museli udělat přesný plán, co kdy budeme jíst a pít. (Ono to nakonec tak hrozný nebylo, ale to my v tý chvíli nemohli vědět). Koupili jsme chleba, rohlíky nějakou májku, salám, sejra a mlíko, pak seděli na lavičce před konzumem a snídali. Já jsem pak ještě zašel k prodavačce do zeleniny pro vodu a vedli jsme stupidní debatu. Viděl jsem totiž nhoře na regále položenou takovou velkou reklamní krabici od sušenek, tak jsem chtěl být vtipnej, povídám: „No a ještě bych vás poprosil támhle o ty velký sušenky“ a ukázal jsem na krabici.

-„Jaký sušenky?“

-„No támhlety nahoře na tom regále.“

-„Ale to nejsou sušenky, tam nic není, to je jenom krabice, to je asi reklamní, víte.“

-„Hmm, to byl jen takovej vtip, můžete nám natočit vodu sebou? Tady do těch flašek. Díky.“

Vodu nám natočila a když jsme odcházeli, zeptali jsme se pokladní jestli tam nemají nějaký léčivý pramen, když to jsou lázně.

-„Pramen?“ divila se, „tady žádnej pramen neni“ a zakroutila přesvědčeně hlavou.

-„Aha, my mysleli, že když tu jsou lázně, tak tu je nějaká léčivá voda, jako třeba pramen.

Nahoře nad náměstím je taková dřevěná budka a tam to vypadá, že by něco takovýho mohlo být.“

-„No v tý budce je takovej pramen, jakože léčivej, nebo železitej, co já vím, mě to nechutná, tak to nepiju“, řekla pokladní.

Poděkovali jsme a rychle zmizeli. Prodavačky v těchto krajích neoplývají ani velkou krásou, ani mládím ani rozumem, ani smyslem pro humor, takže vlasntně neoplývají ničím. Nebo aspoň ničím kladným.

            Šli jsme od krámu nahoru na náměstíčko, cestou jsme si prohlíželi krásy lázeňského maloměsta. Zastavili jsme se v napájecím altánu, či jak se to jmenovalo a ochutnali. Bylo to pěkně FUJ, železitá voda, smrděla a byla hnusná. Došli jsme k stánku s pohledama a informacema a vybírali pohled pro Mámoše s Terkou. Vybrali jsme a museli asi pět minut čekat, než se doptá dědek před náma. Ten se ptal snad na všecko. Jestli tam jezdí hodně lidí, jestli jsou tam hospody, která je nejlepší, co se tam vaří a kolik to stojí, jestli je tam v zimě zima, co se tam léčí, jestli je tam hezky i na podzim, a v říjnu?, a listopadu? A ve středu?A v pátek, a bla bla bla bla. Holka už z něj měla pomalu vyrážku, když naštěstí odešel. Koupili jsme si pohled a chvíli dědka parodovali. Tak se na nás aspoň hezky smála, měla příjemný, ocelový úsměv, a dala nám razítko na pohled, co jsme kupovali.

S pohledem jsme došli do cukrárny, objednali kafe a už nám šrotovalo hlavou co na pohled napíšeme. Vymýšleli jsme, různé ptákoviny, jakože pohled pošlem jenom Terce, nebo Zikmundovi Nenarozenému, ale nakonec vyhrálo něco jinýho. Adresa byla napsaná, kdyžv tom vzal Freddie propisku do levý ruky a začal čmárat na pohled:

„Milá maminko a tatínku

Pozdrav z výletu

Posílají vaši debílkové“

No a to jsme hodili do schránky, já jsem odvedl slepce, kteří šli do hospody vedle a platili jsme. Při placení se nás slečna servírka (hezká, chytrá) ptala jestli spíme v lese a jestli se nebojíme. Oni tam totiž asi týden, dva předtím zavraždili nějakou ženskou v lese a vraha ještě nechytili. A že by byla škoda kdyby se nám něco stalo. - Pak se lehce začervenala a se sklopeným zrakem špitla „Tak pa vy moji skautíci a přijďte večer, budu sama doma“ – ale to je možný, že se mi to jen zdálo.Spíš to bylo jinak.

            Nahodili jsme batohy na hřbety a vyrazili na hřbety. Cesta vedla po silnici, naštěstí ne moc frekventovné a do kopce, do kopce, do kopce. Pak to bylo do ještě většího kopce. To bylo asi čtyřikilometry. Pak se silnice přehoupla přes kopec a vedlo to zase stejně dolů. Nahoře u cesty stál altánek, kde našli tu mrtvou pani. Teď tam seděli dva živí cyklisti a svačili. My jsme chvíli poseděli,hodili řeč – jak jim to šlape, jak nám to šlape. Zvedli jsme se a občerstvení vodou a energetickou tyčinkou vydali jsme se z kopce dolů. Za zatáčkou odbočovala lesní cesta, která byla kratší a docela schůdná a dovedla nás až do vesničky Vidly. Za sebou jsme měli takovejch osm kilometrů, možná deset. Ve Vidlech je hotel Vidly (kupodivu). Mají tam hezkou terásku s výhledem do okolí a na dřevěný kostelík Sv. Hedviky. Objednali jsme si stříček a hráli kostky. Odpolední pohoda. Zanedlouho cvrkot a na terasu ti to přihnalo stádo jakýchsi venkovanů, asi tři generace jedný famílie a začaly roztrubovat do světa svoje rozumy. Hulákali na celou terasu a bylo jim úplně fuk, že tam je ještě někdo krom nich.

-„No to jedna známá byla na Slovensku a měli tam kelovou polívku, táto poslouchej a nečum, a vona myslela, že jako když se tam říká do kelu, jako u nás do prdele, že to bude prostě prdelačka, ne, ha ha, a voni jí přinesli snad zelňačku nebo co. Vono to je asi zelí, ale to se prej řekne taky nějak jinak.“

-„Kel‘ – kapusta, kapusta - zelí“, povídá Freddie.

-„Jé vy ste ňákej chytrej a nevíte jak se řekne šeřík?“

-„Orgován“

-„A jak to všechno víte, vy jste Slovák?“

-„Já ne, ale manželka je Slovenka“

-„Ha, ha, tak to je dobrý, táto slyšels to, von má manželku slovenku tak to všechno ví“. „No a to jsem vám ještě chtěla říct my pojedeme někam do nějaký středověký restaurace, ale já nevím přesně, kde to je, ale asi někde v čechách a je to tam celý takový středověký a jí se tam jenom rukama…bla, bla, bla, …A nebo ta písnička jak tam ta motorka, jak dělá rintintin, rintintin……“.

Dál už jsme jí vůbec neposlouchali a objednali jsme si topinky s masovou směsí, a další střik. Když odcházeli, tak se ta paní bezelstně otočila, koukla na naše věci a říká: „Vy chodíte pěšky?“

-„Ale kdepak paninko, co vás napadá, tady za rohem parkuje takovej velkej černej mercedes, tak ten je náš, tím jezdíme.“

-„A kde, já nic nevidím“, kroutila bába hlavu, „Hm asi za rohem.“

-„Hm, tak nashle.“

Jen tak jsme na sebe s číšníkem koukli. Zavrtěl hlavou, pokrčil rameny a říká: „No jo, no, i takový lidi jsou.“

            Zaplatili jsme a pokračovali do kopce až na křižovatku s lesní cestou, kterou jsme se dali doprava do lesa a sedli na klády asi třicet metrů od ústí cesty. Tak možná čtvrthodinku jsme oddechovali a pak jsme ještě kousek šli. Mohlo to být takové čtyři kilometry. Sešli jsme na mýtinku u leas, byla tam boudička pro pocestný, posezení a ohniště. Ideální místo pro vandráky. Připravili jsme dříví,opracovali jsme to pěkně mačetou a ontárkem, takže kdyby nás viděl lesní vrah, uteče a už nikdy nevystrčí nos. Pak jsme oškrábali brambory a naporcovali kuře. Smrdělo jen málo. Připravil jsem alobal a do něj vždycky čtvrtku kuřete a brambory na plátky. Posypat kořením na kuře, zabalit a dát do popela. První dvě várky jsme tam nechali hodinu a dvacet minut. Byly udělaný dost, místama až skoro spálený. Ale VÝBORNÝ. Sežrali jsme to raz-dva a dali péct druhou dávku, s tím, že bude na zítra. Tu jsme pekli jen hodinu a taky to stačilo. Seděli jsme na lavičce, koukali do ohně. Semtam někdo přiložil, moc jsme nemluvili a spíš nažívali tu vzácnou vandrovní chvíli a vpíjeli všemi smysly pocit ohně, lesa a přírody a sounáležitosti člověka s ní. Byl to fantastickej večer. A navíc v nadmořský výšce 1001 metrů. Učůrali jsme to někdy po půlnoci. Za den jsme ušli něco přes 15 kilometrů. Do Rejvízu nám na druhý den zbývalo 13.

5.vandrovní den bylo úterý 18.června 2006

a začalo pěkně zostra. Už před pátou nás začal budit charekteristický zvuk embéčka. A vzhledem k tomu, že jsme byli relativně hluboko v lese, byl slyšet až podezřele blízko. Za chvíli projel po lesní cestičce kolem nás. Byli v něm nějací chlapi v montérkách. Zaregistrovali jsme a spali dál. Jenomže asi jen tři minuty. Další hundrt. To už jsme seděli ve spacácích jak dva červi, jen xichty nám z mumií koukaly. Když nás viděli dělníci, dost se v autě řehtali. „Teď už snad bude klid“, řekl Freddie a uvelebil se k dalšímu spánku. Nebyl. Dělníci byli dřevorubci a jejich dnešní úsek začínal necelých třicet metrů za naší „chaloupkou“. Takže od pěti, kdy jim začala směna, v podstatě začala i nám. Už jsme nespali, nedalo se. Ještě jsme se chvíli převalovali a pak, brblajíce si neslušná slova pod fousy, se začali hrabat ze spacáků. Nikam jsme nespěchali. Oni ani ti dřevorubci nebyli tak hrozní, jenom ten spánek byl takovej nespací. Rozdělali jsme oheň a udělali čaj a ohřáli druhou část včerejší pipky. Nasnídali jsme se jak císařský děcka, zapili Jamesonem, zrobili nějakou tu hygienu a velice pomalu začaly strkat ty naše věci do báglů. Typli jsme si kdy přijdou první turisti. Moc jsme se nespletli, byli tam už kolem devátý. Děda s vnučkou. Poseděli pod rozcestníkem, a zavolali babce, že jsou pod rozcestníkem. Snědli sváču a pili (určitě) vlažný hořký čaj, protože ten nejlépe zažene žízeň. Aspoň se to říká, ale já tomu moc nevěřím. Spíš myslím, že kdo se ho napije, tak pak dlouho nechce napít, i když žízeň má.

            Konečně jsme dobalili a Freddie, protože byl führer, zavelel k odchodu. Měli jsme zabaleno vše, ohniště uklizeno, jako kdybychom tam ani nikdy nespali. Šli jsme kus po cestě lesní, pak nás žlutá značka zatáhla do kopce a vedla hodně úzkou cestičkou, kde se občas naskytl nádherný pohled na okolní kopce. Mělo to být necelé dva kiláky na Jelení loučky. Už jsme šli asi hodinu a cesta vedla po cestě – necestě vysokou travou a přes podmáčené rašelinné bažinky, nak které člověk musel dávat pozor, aby tam nespadnul. Jako já. Nějak mi podjela noha, nebo co, batoh na zádech mě převážil a já si dřepnul přímo do tý největší sračky v okolí. Noha, ruka, zadek  a  spodek kytary od bláta, zbytek v pohodě. Pronesl jsem několik neslušných až vulgárních výrazů. Vlastně jich bylo dost. Asi všechny co znám, některý dvakrát. Cesta byla pořád stejná, jen já už byl opatrnější. Čas od času jsem se musel zastavit a vyfotit tu krásu kolem nás. Na každém květu takových pět, šest motýlů, slunce do toho, zurčení potůčku, lesy kolem, prdel od bahna, prostě paráda. Cesta vedla přes hřeben, značka už tam nebyla, jen tyčové značení. Zatímco já jsem se věnoval focení fauny a flóry, nabíral Freddie vodu z potůčku u cesty. Věřili jsme jí a ochutnávali plnými doušky. Byla fakt dobrá a osvěžující. Potom už jsme scházeli dolů, Freddie po ceste trochu sykal a zatínal zuby, jelikož se mu zase ozvalo koleno.

Ještě jsme přeskočili pár louží a přelezli několik kmenů přes cestu a byli jme na silničce. Vedla odněkud zdola, ale my jme po ní šli ještě dál nahoru. Objevila se před námi budka, podobná té co jsme tam spali. Posadili jsme se tam, bylo dost teplo, a že si chvíli odpočineme. Začal jsem vařit kafe a Freddie zatím sbíral jahody co tam rostly u cesty. Byly jich tam spousty. Šel jsem trhat taky, natrhali jsme si do hrnku a pak jsme to rozdělili napůl. Aspoň jsme zjistili, jak takové lesní jahody chutnají. Když jich má člověk nacpanou plnou pusu, je to lepší, než to jíst po jedné. Z lesa k nám přišel nějaká zelený mužík. Nebyl to mimozemšťan, jak jsme zprvu mysleli, ale lesník – geodet a mapoval les. Ukazoval nám mapy lesa, kde se má co vysázet, vytěžit, kde co roste a tak. Ale kvůli tomu pochopitelně nepřišel. Chtěl cigára. Měl jsem u sebe, tak jsem mu dvě dal. Jedno vykouřil ještě u nás, druhý si vzal sebou. Za chvíli zmizel na kopečku v lese. Vypili jme kafe, uklidili nádobí a vyrazili poledním vedrem dále k Rejvízu. Přešli jme okolo stromu s rozcestníkem a potom takovým malým sedlem asi kilometr a dostali jme se na hlavní cykloturistickou asfaltku, která vedla až do Rejvízu. Cesta nás vedla chvíli lesem, chvíli jen tak po úbočí s výhledem na Šerák, zase do lesa, pak nějaká louka, po pár kilometrech se smrkový les napravo změnil ve smíšený a čistý potok a zelená tráva přímo vybízely k odpočinku. „Nejsme přece měkký“, zavelel führer, „zastavíme až v Rejvízu.“ A tak jsme šlapali dál. Nejhorší, co znám, je cesta, která je rovná, vidíš až na konec, jenže ten je tak dva kiláky daleko. Dojdeš na konec, cesta se stočí mírně doleva a zase dvoukilometrová rovinka. „Tak a dost, fírer nefírer, já dál nejdu.“, udělal jsem vzpouru. Měl jsem toho dost. Freddie myslím taky. Zastavili jsme se u potůčku a dali odpočinout nohám ve studené vodě. Pak jsme jen tak poleželi na silnici. Odpočatí jsme se vzchopili k závěrečné etapě našeho dnešního putování. Přes mostek jsme se dostali do míst, kde už bylo vidět první chalupy osady Rejvíz. Prošli jsme kolem prvního rašelinného jezírka a v dálce už byl štít střechy pensionu a hospody. Obloukem jsme se ploužili, až jsme se konečně doploužili na čtecí vzdálenost a zjistili jsme, že je to chata Orlík. Najednou začal Freddie usilivně šoupat nohama a furt brebentil něco o prdelích a kurvách.

„Co je?“zeptal jsem se

„Ále, nák se mi to, kurva, tůdle sláma nějak, doprdele, přilepila na boty, takhle tam přece nemůžu jít!“. – On totiž Freddie předtím šlapal do rozměklýho asfaltu (schválně!) ještě si liboval, jaký to tam dělá pěkný stopy, asfalt se mu nalepil na boty, no a pak se prošel krajem pole, kde byla sláma….

            Když už měl Freddie boty ve stavu, kdy s nima mohl do společnosti a nebyl jak vidlák, usedli jsme na zahrádku Orlíka, já si dal pivo a Freddie vinný střik. Na zahrádce obsluhovala hezká blondýnečka s okousanými nehty. Dali jsme si tam jídlo, já kuřecí plátek se sýrovou omáčkou, Freddie těstoviny. Potom jsme se přesunuli ke stolu nahoře u penzionu, aby to k nám servírka měla blíž. Hráli jsme kostky a kecali. Pak jsme se zeptali, jestli bysme si tam někde mohli zahrát. „Tady ne“, povídá, „ale vedle je chata Svoboda a tam je to večer dobrý, tamy byste mohli hrát a já tam večer taky chodím.“ Tím nás přesvědčila. Dali jsme si přinést účet, zaplatili a vyrazili k chatě Svoboda. Byla dost daleko, asi tak čtyřicet metrů. Usadili jsme se na zahrádku, dali jsme si něco k pití a rekognoskovali terén. Zahrádka byla o ničem plná lufťáků, zrovna dojídali véču, nebo jen tak plkali, ale na hraní to nebylo ani trochu. Navíc se začala dělat večerní zimka, která se s hraním moc neslučuje. Šel jsem se zeptat dovnitř, jestli by to šlo si zahrát vevnitř a ne venku. „No když to bude někoho bavit, já proti tomu nic nemám.“, řekla nám mladá vrchní.

            Vzali jsme si zvenku věci a šli si sednout dovnitř. Byl volný poslední stůl, úplně v rohu u kuchyně. Ještě na něm byly skleničky a noviny. Uklidili jsme to a dali si pivo abychom splynuli s okolím. Je pravda, že my s okolím nesplyneme nikde. Takže ani tady ne. Společnost asi patnácti mladých kluků a holek si nás podezřívavě prohlížela, až jsme se rozhodli. Když už čumí, ať mají proč. A vytáhli jsme nástroje. „Desátá naznačí, jedenáctá rozhodne“ řekli jsme si. Jenže ještě než jsme začli hrát, požádali nás ti mlaďasové, jestli bysme si nepřisunuli stůl k nim, že se chtěli už předtím zeptat, jestli budeme hrát. Tak jsme se přidali k nim a dali se do díla. Zahráli jsme snad jednu písničku, když poslali jdnoho z nich nahoru pro kytaru, ať hraje taky.

„Ale já nevím“ řekl kluk

„Ale jen jdi, budou tě pak akorát svrbět prsty, vždyť tě známe.“

„No tak jo“ a odešel, za chvíli se vrátil s devítistrunkou a tak jsme hráli tři. Hrálo se moc pěkně, zase úplně něco jinýho než na Ždárským potoku s doktorem. Hodně Hop Tropu, Máků, nějakej ten Redl přišel na řadu, zkrátka takovej pohodovej folkovo kotlíkářskej večer.Lidi zpívali jak o život, bylo to super. Když jsme se s nima pak bavili, vylezlo z nich, že jsou ze Zlína a že to jsou studenti. Akci jsme zakončili někdy ve dvě ve tři, přesně nevím. Vylezli jsme ven a  šli hledat spaní. Kousek od Svobody byl cíp lesa a tam jsme se tedy vydali. Cestou jsme vyplašili koně, co spali kousek od cesty. V lesíku jsme našli prima rovný místečko, rozdělali spaní a hodně rychle usnuli. Za celý den jsme ušli „jen“ necelých 15 kilometrů, ale v pěkněm terénu, takže jsme se nemuseli za nic stydět.

 6. vandrovní den byla středa, 19.června 2006

Další krásné slunečné ráno. Vyhrabali jsme se pěkně ze spacáků a zvolili mě fírerem. Když se daří, tak se daří. Uklohnili jsme na vařiči gulášový mix a s chlebem posnídali. Kolem nás prošly dvě ženy se psem, pozdravily a jak tak po nás čuměly tak ztratily cestu. Za chvíli se totiž jedna vracela, že nemůžou najít zelenou značku. Ukázali jsme jí, kudy značka vede. Úplně na druhou stranu. Prý se ale nebudou obě vracet, že tam najdou nějakou spojnici a vezmou to kolem. Začali jsme se pakovat, chvíli jsme sledovali hovnivála, byl jen tak, nalehko. Zabaleno, vyfoceno, odpadky v pytlíčku sebou.

            Vydali jsme se do Rejvízu, protože včera jsme z něj viděli jen zlomeček. Šli jsme po hlavní cestě lemované typickými dřevěnými domky, stromy a udržovanými zahrádkami a kochali se tím vším kolem sebe. Došli jsme na náves, nebo co to bylo, jedno velké parkoviště, hospoda a kiosek a naproti tomu další kiosek. A spousta Poláků, Polek a Polčat. Zeptali jsme se v jednom z kiosků, jestli si tam můžem nechat bágly, že bychom se chtěli jít podívat na tu naučnou stezku k mechovému jezírku. Mohli jsme. Předběhli jsme hromadu pierdolících poských prťousů a koupili si zmrzzlinu. Jen tak s foťákem přes rameno a zmrzlinou v ruce, to se to chodí. Značka nás vedla do lesa, potom odbočovala doprava a odtud se šlo jen po hatích, takových dřevěných chodníčcích, všude kolem byly bažiny a rašelina. Došli jsme k pokladně k samotnému jezírku. V okýnku byla mlaďoučká holčina,  brigádnice, tak jsem chtěl bejt vtipnej: „Dva dědský“, povídám.

„Ale vy už jste přece starší né?“ ona na to.

„No já myslím dědský jako pro nás, dva dědky.“

„To jako myslíte důchodcovský?“

„Ale no tak nic, dejte nám dvě vstupenky normální“ řekl jsem suše a zaplatil dvakrát patnáct korun. Byla trapná. Ale jí možná přišlo, že jsem trapnej spíš já. Určitě si myslela něco jako „Takovej starej a zkouší to na mě přes lístky. TSSSS!“

Lístky to byly pěkný, jako pohledy, vzadu měly takový ty linky, co pohledy mívaj. Kdybychom je potom neztratily, máme je dodnes. Šli jsme po hatích až k mechovému jezírku. Cestou jsme míjeli spousty lidí, někteří jeli i s kočárkem a na tom úzkém chodníčku bylo míjení s nimi zvlášť famózní. Došli jsme k výhledu na jezírko a fakt to stálo za to. Zalomili jsme palce s vandrákem, co byl oblečenej jako vandrák, vypadal jak vandrák, ale asi to žádnej vandrák nebyl, podle toho, s jakými tam byl lidmi. Ti byli „normální“. Ale kdo ví. Jeden mladík tam fotil svojí životní (nebo víkendovou) partnerku, „Stoupni si Věruško támhle, já tě vyfotím u té vážky“. Než tam slepice došla, vážka byla v čudu. Vrátili jsme se okružní, tak kilometrovou cestou k parkovišti a ke kiosku s našima věcma. „Nikdo to nechtěl“, smála se žena, když jsme si věci brali.

            Na horách bylo ještě jskž takž k vydržení, co se počasí týče, ale tady dole to bylo k nevydržení. Bylo přes třicet stupňů ve stínu a ještě ke všemu kolem poledne. No tak se nedalo nic dělat a šli jsme na jedno. Ostatně stejně jsme potřebovali srovnat trochu stupně po včerejšku. Seděli jsme a hráli kostky, popíjeli pivo. Kousíček od nás seděli hodně mladý kluci, odhadli jsme to na skončenej prvák na vejšce. Byli oba chytrý jak rádio a bavili se dost nahlas, takže jsme je slyšeli, jinak cizí hovory neposloucháme, to je NESLUŠNÉ. Spočítali jsme si, že když jsme začínali jezdit, byli jsme v jejich věku. Vzpomínali jsme na těch uplynulých deset let, co jezdíme, a zjistili jsme, že čím jsme starší, tím je to lepší, že by jsme to nevraceli do těch vandrovních začátků. Je fakt, že jsme v Rejvízu seděli pěkně dlouho, procvičili jsme němčinu „Guten Tag, ja der Platz ist frei. Sie können hier setzen“ a „Gut apettit“ a pak ještě „Auf Wiedersehen.“ Jedna paní slyšela rachtání kostek, tak se ptala, jestli hrajeme člověče nezlob se. „Ne. To bysme se museli zabít.“ Bohužel se občas stalo, že nám padlo pět stejných čísel a to znamená, že se musí dát panák. S vedrem a pivem je to kombinace přímo vražedná. Slinu jsme měli velkou a vypili jsme každý tak pět jedenáctek Šeráků. Radši jsme se zvedli a šli, za den jsme měli zatím chodící skluz. Ale ono se v tom horku fakt nedalo. Šli jsme zase po silnici a odbočili do lesa, kde jsme spali, dále pak po zelené značce kolem kopce až do vesničky Dolní údolí, kde byla další přestávka na točenou kofolu. A tam jsem si došel pěkně na kávu a dál se mi šlo mnohem líp. Chtěli jsme dojít do Zlatých hor a aventuelně tam udělat nějaký hraní. Byl to už jen kousek, nějakých pět kilometrů, tak jsme sešli z cesty, přes můstek se dostali na druhou stranu říčky Olešnice a tam jsme chvíli rozhodili konga, lehli a necelou hodinu si zdřímli. Bylo to nesmírně osvěžující. Když jsme se pak vydali dál, už nebylo takový vedro a šlo se hezky. Míjeli jsme technickou památku „zlatorudné mlýny“. Byly to dvě nad sebou postavené domky s mlýnskými koly, vše perfektně zrenovované a zdálo se že funkční. Za normálních okolností by tam byl i průvodce, ale protože už bylo pozdě, viděli jsme jen skupinku poláků, kteří zpívali jakousi oslavnou polskou píseň. Nahlas a falešně a natáčeli se u toho. Fuj, pěkný úchyláci. Prohlídli jsme si to tam a pokračovali podél vody, která teče „do kopce“ – fakt, nekecám – až k rozcestí se silnicí. Cestou jsme radili ještě jedněm polákům kudy mají jít, aby se dostali k těm mlýnům.

            Na rozcestí jsme se dali už přímo ke Zlatým Horám, nad nimiž se tyčí hraniční hora Biskupská kupa. Na začátku Zlatých Hor stály na zastávce dvě holky, o kterých jsme si myslely že to jsou štětky. Úplně tak vypadaly. Růžovou sukni, boty z roku nebreč, třpytky ve vlasech a  přes vytahaný tričko se zlatým nápisem STAR lehce přehozený hnědý sáčko. Druhá byla stejně pěkná, jen trochu pestrobarevnější. Teď dodatečně se omlouvám, byly to pravděpodobně obě slušné holky, neboť, jak jsme posléze zjistili, je to tamější normální, moderní móda a nosí to tam tak všichni. Obzvláště oblíbeným módním výstřelkem jsou modré tepláky s gumou pod patou a vytahanými koleny. Horní polovinu těla nosí muži většinou odhalenou a potetovanou, ženy (zaplaťpámbu) zahalenou, ale velice pravděpodobně také potetovanou. Mluví českopolsky a jsou zpravidla opálení.

            Zavolali jsme domů a když bylo poklizeno, vyrazili jsme se najíst do restaurace – penzionu Modrý zvonek. Vařili dobře a pivo měli taky dobré. Už bylo jasné, že dneska hrát nebudeme, nebylo kde a komu. Tak jsme se domluvili, že musíme taky někdy upáchat tradiční noční chůzi. Shodli jsme se na tom, že plahočit se sedm kilometrů do kopce na Petrovy boudy ve dne a ve vedru je pěkná pitomost a rozhodli se, že tu štreku absolvujeme v noci. I vyrazili jsme. Po cestě jsme vybrali peníze v bankomatu (ó jaká vymoženost tyhlety skříňky na prachy) a já jsem ještě fotil noční zlatohorskou ulici. Při té příležitosti jsem pravděpodobně vytrousil mapu i se zmiňovanými pohledy z Rejvízu a dalšími podstatnými vandrovními artefakty. Třeba jako výsledkovou listinu hraní kostek. Smůla. Došli jsme k autobusáku na konci obce a koukali, jak to je po silnici daleko. Bylo to šest kilometrů. Když jsme tam tak zírali s baterkou do řádu, zastavli u nás policajti a ptali se kam jedem, že už nic nejede. Řekli jsme jim, že chceme jít pěšky. Ani nás neprudili, popřáli nám šťastnoui cestu, my jim příjemnou službu a vykročili vzhůru vzhůru. Cesta byla nekonečná. Kroutila se a hned zas dělala rovné úseky, někde bylo vidět mezi stromy, někde byla tma jak v pytli, neviděli jsme na cestu, tak jsme měli oči přilepený na středové bílé čáře. Semtam projelo nějaký auto kolem, oslnilo nás, takže jsme se museli chvíli rozkoukávat, než jsme mohli jít dál. Povídali jsme si, poslouchali jak štěká srnec a cesta vesele ubíhala. Pod námi bylo vidět krásně svítící město Zlaté Hory a my se blížili k sedlu s Petrovými boudami. Po cestě jsme se chtěli podívat, jak to je ještě daleko a tam jsem zjistil, že jsem ztratil mapu. Za stálého „Vždyť už tam musíme bejt, to není možný“ jsme se konečně dostali k cíli. Petrovy boudy už tam sice nejsou, nějaká mafie to vypálila, ale je tam aspoň posezení. Tam jsem ještě jednou všechno prohledal, abych zjistil, že opravdu mapu nemám. Řekli jsme si, že se pro ní druhý den vrátíme, že jsem jí určitě nechal v té restauraci. Autobus nám jel kolem jedné a hned zase zpátky. Tak jsme totak předběžně naplánovali a vydali se hledat místo k spánku. Byla jedna hodina v noci a já jsem byl, přiznám se, pěkně ušlej. Místečko jsme našli, jako vždy, snad nejrovnější a nejlepší v celém okolí. Vybalili jsme spaní a ulehli. Za dnešní den jsme ušli taky kolem patnácti kilometrů. Kdyby nebylo vedro, dáme víc. Usnul jsem a nic se mi nezdálo, tak se mi asi nic nesplní.

 7.vandrovní den byl čtvrtek 20. června 2006

 To ráno jsme si trochu přispali. Vstávali jsme až tak kolem deváté hodiny. Uvařili jsme nudlovou polívku a zakousli něco chleba. Líně jsme začali balit. Pořád jsme měli v plánu návrat autobusem do Hor pro mapu s artefakty. Autobus měl ale jet až kolem jedné, tak jsme se vydali do Petrovic, odkud jel, abychom taky něco ušli. Freddie sice mapu měl, ale loni se v tom kraji nějak přeznačkovávalo, takže jsme trochu bloudili, ale ne zas tak moc, náš orientační smysl nás vedl dobře. Původně nás totiž značka vedla kolem dokola Biskupské kopy a to jsme vůbec nepotřebovali. Bylo zase vedro, že by psa nevyhnal, a my už se začali pěkně potit. Vraceli jsme se cestičkou kolem kopce zpět a potom jsme z ní uhnuli přímo dolů z kopce, kde jsme tušili ty prokleté Petrovice. Byly tam. Mezi stromy se objevila věž petrovického kostela a my se z lesa vyloupli na lesní cestu, která po takových třista metrch ústila na hlavní silnici z Petrovic na Zlaté Hory. V pPetrovicích jsme hned našli penzion se zahrádkou a začali se napájet Kofolou. Já dopíjel první, Freddie už třetí. Hráli jsme kostky. Na zahrádce obsluhovaly dvě holky, asi dcery majitelů. Napadlo mě, že bych mohl zkusit zavolat do toho penzionu, jestli tam ta mapa je, abychom tam nejeli zbytečně. Slečna mi řekla, že jsme tam nic nenechali. Škoda. Oznámil jsem to Freddiemu, že nikam jezdit nemusíme. Vedle nás přijeli dva vozíčkáři, chlap a ženská. Koukala Freddiemu na nohu a říká: „ježišmarjá, co se vám to stalo s nohou?!“

„Ale nic, to je jenom pro novináře a televizi, ono to vypadá strašně, ale skoro to nebolí“, lhal Freddie a vyprávěl příhodu s motorkou. Co se stalo s nohama jí se neptal.

Padlo pět pětek. „Hm, tak to jsme v prdeli“ a museli jsme si objednat ruma. Přišla ta mladší holka, mohlo jí být šestnáct, a říká: „No to teda budete pěkně vypadat, to bude veselo.“, přinesla panáčky a my to vypili jen s velkým sebezapřením. Vedle za plůtkem měli bazén. Zeptali jsme se co stojí hodina v bazénu. „To je jen pro ubytované“, řekla holka. „Kolik stojí ubytování?“, my na to. „320 bez snídaně.“, řekla holčina a vyčkávala. „No tak my to ještě rozmyslíme.“, odpovědeli jsme. Samozřejmě, že jsme nic nerozmýšleli, ale voda vypadala nemírně lákavě. Už vzhledem k tomu, že jsme byli nemytí už pěkně dlouho a taky jsme asi moc nevoněli. Dali jsme si ještě pár kofol, panáky už žádný, a vyrazili jsme směrem do Jindřichova. Šli jsme po silnici a obdivovali architektonické skvosty, které jsme cestou míjeli. A že bylo co obdivovat. Stará roubená chaloupka s obrovskými plastovými okny se zlatými lištami, trpaslíci v zahrádkách, umělohmotní čápi a žáby, na domech obklady všeho druhu, K domu přistavená garáž z toho co zbylo, o barvách fasád nemluvě. Na zahradách tlusté postavy místních, sedící v plastu pod kradeným slunečníkem Gambrinus, či stojíce po kolena v bazénu Tampa s nafukovacím horním límcem – hitu letošního léta. Někteří se krčili u zahradního litinového grilu typu soudek a věnovali se jakési parodii barbecue – opékání špekáčků a pití piva. Ti co bazén neměli stáli v místním potůčku a cachtali se s dětmi. Jen my dva, ve vysokých botách a dvaceti kily na zádech se potili na cestě téměř  v pravé poledne. Cesta byla zhruba pětikilometrová a dovedla nás na náměstí, kde byl „obchodní dům“ a památníček. Nějaká bába tam tlačila kolo atak jsem se jí zeptal, jestli tam je nějaká vařící hospoda. „Tady hned za zatáčkou je jedna dobrá, kde i vaří“, odpověděla hrdelním hlasem svědčícím o pravidelné dávce dvou krabek stařen bez filtru denně a půllitru rumu na zapití. „To je dneska horko, co?“, vycenila téměř bezzubou dáseň a snažila se navázat kontakt , aby mohla poklábosit. Ale my neměli kdy na vykecávání se s důchodkyní. Hlad a žízeň hnala nás do hospody.

Honosilo se to nápisem EDEN. Na první pohled to vypadalo jak hampejz, kde holky tančí u tyče. Nabídka nebyla zrovna nejširší, ale jídla celkem levná a na jídelním lístku docela zajímavá. Na talíři už o něco méně. Dali jsme si tentokrát pivo a rozložili zpocené šátky k uschnutí. Zanedlouho jídlo přinesli, byla to taková vzpomínka na léta minulá, vše plavalo tak trochu v oleji, no prostě tak, jak se to už dneska nedělá. Ale sníst se to dalo. Moc jsme za to nezaplatili, nejdražší jídlo bylo za 75 Kč.

Už se nám moc nechtělo šlapat, přece jenom to vedro bylo nesnesitelný, ale nedalo se nic dělat, hnout jsme se museli. Došli jsme si koupit nějaký věci do obchůdku ve vsi, kus kabanosu, nějakou tu paštiku, chleba a myslivce. Pak jsme se vydali k nádraží, odkud nám jel autobus do Osoblahy. Cesta vede podél potoka a potom za mostem doprava a už je vidět nádraží. Došli jsme tam a zkusili na chvíli nádražní hospodu. Měli dobrý pivo a hospoda, na to že byla nádražní, byla velice příjemná a útulná. Bylo vidět, že se o ní starají. Vedta to tam holka, o něco málo starší než my, byla pěkně od rány, ale sympatická. Hráli jsme zase naše oblíbené kostky a museli jsme dát ruma. Seděli jsme tam asi hodinu, hráli, chvílema čuměli na TV a pak už nám měl jet autobus. Řidič seděl celou dobu v hospodě u stolu šikmo od nás, tak jsme měli jistotu, že nám neuteče a my tentokrát nezmeškáme. Naštěstí pil jenom nějakou kolu a kafe. Nastoupili jsme do autobusu a byli jsme tam skoro sami. Jeli jsme přes všechny kouty toho zapomenutého kraje, jednu chvíli jsme dojeli až k hranicím s Polskem, tam se otáčel a jel zase zpátky, někam na hlavní a zase přes jinou díru až do Osoblahy. Tam jsme vystoupili a koukali kolem sebe, kam, že nás to osud zavál. V mapě jsme zjistili, že kousek od Osoblahy je přírodní koupaliště a chtěli jsme tam dojít. Zavolali jsme domů a trochu poklidili. Pak jsme chvíli sváděli urputný boj s žížní, ale ta potvora zase vyhrála, tak jsme jí museli aspoň zahnat na ústup, když už jsme nevyhráli. Šli jsme kolem děla, co mířilo někam do vesmíru a na něm seděla a hulila místní zlatá mládež.

V Osoblaze je blaze a maj tam pěkný baby. Zastavili jsme se na jedno (dvě, tři) piva na takový malý zahrádce a zjistili jsme že pivo je vlastně takovej Photoshop. Z lidí, kteří nejsou nijak výrazní a za normálních okolností by si o ně člověk neopřel ani kolo, dělá neodolatelné bytosti, o kterých se básní, coby kdyby. Jedna taková bytost seděla naproti u stolu a byla fakt dost dobrá. Aspoň nám tak připadala. Byla to blonďatá čtyřicátnice a vypadala jak kříženec Pamely a Stifflerovy mámy. Pokukovali jsme po ní, líbila se nám oběma, ale Freddiemu o dva centimetry víc. No jako vždy zůstalo jen u keců, zaplatili jsme a raděli vyrazili, aby se z keců nestaly činy a posléze legendy o kterých si budou severomoravské ženy a dívky vyprávět ještě za milión let.

Červená značka, potmě už dost nerozeznatelná, nás vedla k rybníku do Bohušova tam, jak nám řekli v Osoblaze, by se mohlo něco dít, že prý je tam nějaký stánek a tam se griluje, má tam pivo a tak. Cesta nás vedla mezi poli, takže zabloudit nebylo kam, potom se stočila mírně doprava, pak zase doleva a byli jsme ve vesničce. Proti nám šly dvě siluety. Byly to nějaké ženské, jedna z nich tlačila kočátek. Ptali jsme se jich jestli jdeme správně, tak přitakaly, jedna říkala, že ten stánek tam má její manžel. A že je škoda, že jdem tak pozdě, že jdou zrovna tam odtud. Došli jsme tam za pár minut. Stánek měl otevříno, dělaly se tam kuřata a točil tam maník pivo. Dali jsme si po jednom a zeptali se na hraní. Bylo tam takových patnáct lidí a nikomu to dvakrát nevadilo, tak jsme vnořili prsty do strun. Nasadili jsme standardní kalibr na rozjezd a bylo to. Už zase jsme je měli tam, kde jsme chtěli. Lidi zpívali, chválili a my se jen pýřili. Nakonec jsme si vyhráli dokonce grilovanýho ptáka, kterýho jsme s chutí zbaštili. Pivo jsme platili, ale i tak nás večer přišel na pár šupů. Do jedný jsme kecali se stánkařem a pak se šli hodit k fotbalovýmu hřišti. – Další tradiční vandrovní artefakt – spánek na fotbalovém hřišti – tradice, jenž se musí ctít.

8. vandrovní den byl pátek 21. června 2006

Noc to byla pohodová, betonová, leč tvrdá, poněvadž betonáři zřejmě zapomněli přimíchat péra a molitan. Otevřel jsem víka a pak jsem viděl, že Freddie se už hrabe ze spacáku ven. Tak jsem musel taky. Hrozně jsme se těšili na koupel v rybníčku, tak balení proběhlo rychle a bez okolků jako jindy. Vyšli jsme na rozpálenou cestičku vedoucí k rybníčku. Kolem stály chatky a u chatek chataři. Bylo nám trochu divné, že se nikdo nejde koupat, když mají rybník u nosu, ale co. Aspoň tam nebude nával. Nebyl. Zespoda jsme na to přes hráz moc dobře neviděli, ale jen jsme se na ní vyškrábali, hned jsme museli dát chatařům zapravdu.

Rybníček tam byl, to je pravda, voda tam byla, to je taky pravda, ale tak ZELENÁ, že zelenější barva už není. Byla prostě zelená jak brokolicová polívka v kombinaci s plesnivou nivou, pěkně hustá a i podobně voněla,. Taková to byla voda. Chvíli jsme chodili kolem toho BLE a hledali, jestli by se tam přece jenom nedalo někudy vlízt. Bohužel – naštěstí ne. Sice jsme smrděli jak tarasův pytel, byli jsme celí ulepení a umolousaní, ale takoví dobytci, abysme vlezli do TOHO, tak to zase ne. „Hele, na to se asi vyserem, ne“, povídá Freddie a významně se podíval na svojí mokvající ránu na noze. „Nechci aby se mi tam dostal nějakej bordel.“

            Sešli jsme z hráze dolů a viděli jsme, že kousíček od rybníčka teče nějakej potok. Šli jsme se tam podívat, vedla přes něj lávka a bylo tam docela i místo na smočení. Neváhali jsme ani chvíli. Hadry byly dole natotata a my spěchali do vody. Byla studená, nesmírně osvěžující, hlavně v tom příšerným pařáku. Prostě super. Když jsme se dostatečně umyli, Freddie se myl mejdlem dokonce dvakrát komplet, vytáhli jsme lítací talíř a chvíli si házeli. Jenže co mělo být zábavou stalo se utrpením, protože jsme si nevzali boty a hráli jen tak naboso. Což nebylo nic příjemnýho, zvlášť na pokosený louce, kde všechno strašně píchá. Každej hod byl pochopitelně úplně jinam, než ten druhej stál a tak jsme víc chodili než házeli. Byla to taková ta pomalá srandovní chůze, kdy se člověk nadlehčuje a všelijak se u toho kroutí, aby to píchalo co nejmíň, ale ono to píchá furt stejně. Tak jsme toho za chvíli nechali. Ještě jsme se šli radši smočit. Pak Freddie povídal, že vlaky jedou každý tři hodiny, takže bysme mohli jít, že zastávka je tady kousek za zatáčkou. Kolem totiž vedla trať Třemešná – Osoblaha, jediná úzkokolejka Českých Drah. Asi před dvěma hodinama jsme viděli, jak jede na druhou stranu, než jsme jeli my, tak jsme byli celkem v pohodě a líným krokem se šourali směrem, kde měla být zastávka. Šli jsme asi tak dva kiláky, už nám to připadalo pěkně dlouho a říkali jsme si, že každou chvíli bude ta debilní zastávka. „To je vedro, že se nedá ani pořádně dejchat, natož pak chodit, člověk se potí jak prase. Teď jsme vylezli z vody a už bysme tam mohli zas.“, povídám, když vtom se kus za námí uzvalo hlasité mocné Hůůůůůůůůůů a šmejd vlak nám byl v patách. Naneštěstí pro nás zrovna v místech, kde se nedalo z náspu jen tak slízt a tak jsme sprintovali, seč nám nohy stačily, do bezpečí. Pod náspem stáli nějací turisti a pobaveně sledovali dva běžící trempy po náspu a kousek za nima supící mašinu. Dobrej závod. Jenže vítěz byl vlak, ne my. Stačili jsme uskočit do křoví podél trati, vlak projel kolem nás a zastavil asi sto padesát metrů před náma na zastávce. Zkusili jsme ho ještě doběhnout, ale marně. Zatroubil a ujel. Bylo jedenáct a my měli hlad a těšili se jak se v Třemešné najíme a ujdem ještě kus cesty. No nedalo se nic dělat. Vlak naším směrem jel za tři hodiny, ale na druhou stranu už za hodinu a půl, tak jsme zvolili raději cestování než čekání.. Mezitím jsme uvařili fit bramborovou kaši a k tomu nefit buřta, co jsme měli od včerejška. Byli jsme oba pěkně zpitomělí, snad z toho vedra a běhu před vlakem, takže já jsem rozlil vodu,  šlápnul na lžíci a vrazil do koše, Freddie zase místo toho aby si tu kaši zalil, jí nasypal do zbytku vody v ešusu a pak jen bezmocně koukal na to, jak je to řídký a modlil se aby to aspoň trochu zhoustlo. Seděli jsme na schodech ve stanici Koberno, kde kromě Koberna nebylo vůbec nic. Jen drážní domek a voda s nepitnou vodou. Z domku za chvíli vylezl chlap s dvěma psi a šel do lesa pro dřevo. Byl dost zvláštní. Měl na sobě dlouhý montérky, flanelovou košili a přes to ještě montérkovou bundu. Tlačil kolečko naložený dřevem z lesa, teprve až když skládal polena tak si bundu rozepnul. Divili jsme se, že se neupeče. Krátili jsme si dlouhou chvíli pozorováním vosy , která se chytla do sítě malinkýmu pavoučkovi. Bojovali spolu, vosa šermovala žihadlem jak jatá, ale proti lepkavým pavoučím vláknům neměla šanci. Za chvíli už se ani nehnula, pavouk běhal kolem ní a pěkně si jí omotával. Vosa byla naprosto paralyzovaná. No a tak nám to pěkně uteklo a přijel vlak. Skoro jsme nestačili sbalit věci, jak rychle tam byl. Naskočili jsme, zavřely se za náma dveře a pomaloučku se rozjel. Jeli jsme zpátky přes Bohušov do Osoblahy. Ve vlaku jsme se seznámili s fajn chlapíkem – průvodčím, říkali jsme mu, jak nás předtím málem přejeli. Smál se a řekl, že jsme měli zavolat a oni by počkali. Jsou na to tady zvyklí. Dojeli jsme do Osoblahy, cestou jsme mávali na lidi z okna, nechali jsme věci v úschovně a vydali se na koupaliště na točenou kofolu. Měli jsme víc než hodinu času. Slunce nás peklo jak čert a než jsem já vypil jednu, Freddie už měl v sobě druhou kofolu a šel si pro třetí. Seděli jme u kiosku a čučeli skrz plot na vyzývavě se opalující dívčí těla. Krandali jsme a hráli kostky. Pod slunečníkem bylo dobře. Pak jsme se vydali zpátky na nádraží. Průvodčí tam okukoval jakousi historickou mašinu. Přidali jsme se k němu a on nám vyprávěl, že tady jezdí každý víkend pára, má to soukromník a že to je super. Nechal nás vlézt do lokomotivy, tak jsme si připadali jak topič s mašinfírou. Ale bylo to hezký. Pak jsme si zašli pro věci a nasedli do Vláčku na Třemešnou. Rozjeli jsme se a průvodčí si sedl s náma a rozprávěl. Čekali jsme, že bude chodit a kontrolovat lístky, ale on vždycky jen kouknul a povídá: „Jo to je stará Klásková, ta má tejdenní, a ta druhá, Mařka, tak ta jede zejtra na dovolenou, kvůli tomu tam chodit nebudu.“ Pak vytahoval z kapes meruňky a jablka, co dostal jako prezent od cestujících. Pochvaloval si, jak je ta trať pohodová, že se tu s každým zná. Cesta nám v pohodě uběhla, ještě se chlubil, jak si s kámošema z vedlejší vesnice udělali takovou počítačovou síť, mají to i přes WI-FI. Akorát teď jim to ňák blbne – „Budem to muset s klukama proměřit, asi nám tam bráněj ňáký stromy, tak to budem muset pokácet“, povídal průvodčí. Asi po půldruhý hodině jsme dorazili do Třemešné. Vystoupili jsme z vlaku a pokecali s mladýma vandrákama, co jeli cestou s náma. Oni vandr v podstatě teprve začínali a my už byli téměř u konce. Potom se nás zase ujal Průvodčí a my jsme se šli podívat na zbytek výletního vlaku, co byl připraven na zítřejší šou. Měli to moc pěkný, dva otevřený vozy a „hospodu“. Tak jsme to okukovali a prolejzali a si půl hodiny. Vzali jsme věci a šli tam, kam nás poslal průvodčí, tj. do hospůdky kousek pod nádražím. Jmenovala se Vika. Sedli jsme, ochutnali místní pivo – bylo stejný jako jinde – a začli hrát kostky, střídavě jsme si došli na „kávu“, dali jsme si něco k jídlu a začalo pršet. Seděli jsme pod stříškou na posezení před hospodou a čekali až přestane pršet, abychom vyrazili dál. Jenže ouha – kolem jel průvodčí na kole. „Jé zastavte se na jedno pane průvodčí“, volali jsme na něj. „Nemůžu, spěchám domu“ volal na nás, ale při tom už otáčel kolo. „No tak jen na jedno“, zazněla z jeho úst slavná to věta. Kecali jsme, potykali si – byl to Tonda a pak se vytáhly kytary a začli jsme hrát. Postupně se kolem nás vytvořil hrozen místních lidiček, zpívali s náma. Tonda zavolal domů manželce, tak přišla taky, přinesla pečený maso, tak se žralo zpívalo a pilo. Super. Později se k nám přifařil ještě kluk, co měl doma indiánský bubny, jestli by si s náma mohl taky zahrát, ale že se stydí. Řekli jme mu ať se nestydí a maže pro buben. Tak se za chvíli vrátil, jel na kole s bubnem v podpaží. Hrál bezvadně a noc nám příjemně utekla. Bubeníkův brácha nás potom odvedl k nim na chatu a tam jsme se uložili k spánku na verandě. Už tam spal indián a ptal se jestli nám nevadá že spí „jen tak“. Řekli jsme že je nám to úplně jedno. Byla to pravda. Za chvilku jsme byli v limbu. Matně si vzpomínám, že tam kolem brousila nějaká kočka.

     9. vandrovní den byla sobota 22. června 2006

Probudilo nás vrzání prken, jak tam indián Boris chodil. Otevřel jsem oči a viděl jak se tlemí. „Dobré ráno, kluci, jak jsme se vyspali? Čaj je hotovej, gulášovka se vaří. Bude za chvíli. Dáte si pivo?“ Tak to bylo probuzení podle mýho gusta. Vyštrachali jsme se ze spacáků a dali jsme čaj, kafe a k snídani výbornou pytlíkovou gulášovku. Pak přinesl vychlazenej Radegast jak křen. Seděli jsme u něj až asi do jedný, probrali všechno možný, měl na chatě spoustu indiánských výrobků, co dělal jeho syn, chlubil se bubnama a poslouchali jsme Buty – Kapradí a potom různý indiánský zpěvy. Dopoledne nám příjemně uteklo, střílelo se z luku na papírovou krabici (nakonec se trefili všichni), a aby toho nebylo dost, vyhrabal Nah Kohe (Velký Medvěd) Boris odkudsi pravou golfovou soupravu. Chvíli jsme trénovali odpaly proti stěně dřevěný boudy, až do tý doby, než nám Freddie odpálil míčky pod boudu. Pak už jsme se rozloučili, dostali jsme od indiána brožurku o bibli, neboť indián byl zároveň jehovista, a vyrazili dál svou cestou. Nebyla daleká. Venku mohlo být přes třicet stupňů, takže jsme to zapíchli hned na návsi v hospodě. Bylo takový vedro, že se nedalo sedět ani venku na zahrádce a museli jsme se schovat vevnitř. Dali jsme se jídlo a pití a hodinku relaxovali. Pak jsme se vydali pěšky přes Třemešnou do Města Albrechtice. Nebylo to daleko, ale v horku se nám moc nechtělo šlapat. Zkusili jme stopa. Kupodivu zastavilo hned druhý auto a vzalo nás s sebou. Byli to mladí lidi a jak jsme později zjistili, jeli se koupat. Vysadili nás na „náměstí“ v Albrechticích. Šourali jsme se cestou – necestou tak dva kilometry a došli jsme k místnímu koupališti. Vstupné jme po prohlášení, že se nebudeme koupat, neplatili a sedli si do interní restaurace na koupališti a pozorovali cvrkot. Místo bylo jen u stolu jakési místní mafie, tkterá nás tam nechala milostivě sedět tak dvě hodiny, potom nás vyšoupli bokem. Hráli jsme kostky a protože jsem byl nevímproč docela unavenej, večer si moc nepamatuju. Hráli jsme nejdřív kostky, potom jsme vytáhli kytary a zamastili kolečko. Předpokládám že se to lidem líbilo, aspoň podle toho, že si matně vybavuju hluk po každý písničce, patrně potlesk, ale možná mi jen hučelo v uších. Pak jsem usínal u hraní a tak jsme radši šli. Teda spíš Freddie šel, já jsem se nechal vést. Kdesi v roští mezi vilkama jsme zdechli k spánku. Bylo to (aspoň pro mě) to nejpotupnější nocležiště. Hlavně pak ráno.

10. a poslední vandrovní den byla neděle 23. června 2006

 Šok. Probudili jsme se jak bezdomovci mezi barákama v křoví u cesty. Na cestě stál jezevčík a štěkal na nás. Ze začátku mi to bylo jedno, ale bolela mě hlava a nebylo mi moc extra, tak mě to po chvíli začlo srát. „Ať už drží hubu“ myslel jsem si nahlas. „Ferdo domů, nech obejdy“ ječela na něj panička. „On mu vadí ten váš klobouk, on nesnáší když má někdo něco na hlavě“ vysvětlovala a táhla psa za plůtek domku. Rychle jsme zabalili, dokonce i Freddie byl neobyčejně rychlý, a šourali se k nádraží. Došli jsme tam a v kiosku jsme koupili něco jídla a pití k snídani. Moc se mi jíst nechtělo, žaludek jsem měl jak na vodě po tom včerejšku. Nakonec jsem si koupil nějaký párky a limonádu a byla to chyba. Párky jusem nesněd, nechutnaly mi a limonáda byla teplá a bublinkovatá, plná aspartamu a éček. Byla levná. Tak jsem si pak koupil ještě Coca – colu na zažití. Během dopoledne se to vcelku srovnalo a pak už bylo líp. Koupili jsme lístky a čekali na vlak. Byl to courák přes Glucholazy (takže mezinárodní courák) do lázní Jeseník. Posledních pár kilometrů byla výluka a tak jsme přestupovali na autobus. Autobusy byly tři. My jsme jeli třetím protože do těch dvou prvních jsme se nevešli. Po pár kilomerech se autobus před námi zastavil pro poruchu a lidi si přestoupili do ostatních dvou autobusů. V našem plném autobusu se ocitla půlka cestujících z narvaného druhého autobusu.. Takže jsme se lehce mačkali. Já jsem se mačkal na docela pěknou slečnu, takže mi to ani nevadilo, ale nevím s jakými pocity cestovala ona. V Jeseníku nás autobus vyhodil a my měli ještě trochu času abychom si dali v nádražní hospě jedno. Freddie mazal na záchod a já to mezitím objednal. Objednávka proběhla následovně: Pingl kývnul s otázkou v očích.

„Dvě“

„Deset, dvanáct“

„deset“

„Třicet šest“

„čtyřicet“

Vzal jsem piva a šel si sednout ke stolu. Minuty plynuly, usrkával jsem pivo, nechtěl jsem čekat na Freddieho aby mi nespadla pěna. I v tom se vyvalil už „hubený“ Freddie z hajzlíku a mrknul na hodiny. „V kolik že to jede?“

„Já nevim“

„Jestli to jede ve dvacet dva, tak je to právě teď“

„jede to ve dvacet dva!!!“

Freddie do sebe hodil půlku ppiva na ex a vyběhli jsme k vlaku. Výpravčí už už napřahoval plácačku. „Ještě néééé“, řvali jsme a běželi do vlaku. Jen co za náma zaklaply dveře, vlak se rozjel. Funěli jsme a šli hledat kupé. K našemu údivu jsme našli hned jedno úplně prázdný. Super. Vyndali jsme kytary a začli zpívat labutí písně tohoto vandru. Na sedačku vedle jsme položili jehovistickou brožurku a když jsme přijeli do stanice, začali jsme hrát písně:Jééžííšš je náááš páááán, alejůůůja, alelůůůja. Nikdo si k nám nesednul. Zavolal jsem Renče jestli náhodou nepojede taky tímhle vlakem. Přistoupila k nám v Častolovicích. Pro oko neznalce jsme museli vypadat jako dot podivná trojka. Dva oplzlí, smrdutí vandráci a mladá hezká voňavá holčina. Seděli jsme, hráli a vyprávěli a za oknem se nám z dohledu ztrácela Morava a s ní všechny ty nezapomenutelné chvíle, místa a lidé, všichni ti Tondové, indiáni, vrcholky hor a kopců, kde je ještě možné pít bezstarostně vodu z potoků a kde člověka budí jen ptačí zpěv a řev dřevorubeckých pil.

KONEC