Jdi na obsah Jdi na menu
 


Hlubočky - září 2015

  1. DEN - PÁTEK

Přátelé, kamarádi, věřte nevěřte, téměř nemožné se stalo skutkem a my vyrazili po měsíci na krásnej další víkendovej vandr. Domluvili jsme se na první víkend v září. U Vajíčků sice byly nejdřív nějaký obavy ze začátku školního roku, naštěstí se ale všechno podařilo, sešity obalený, podepsaný, okraje nakreslený, takže rok školní mohl začít a náš vandr taktéž. Kupodivu, jak jinak, jsme se se shodli na lokalitě. Sraz v Olomócu na hlavním a pak do Hluboček, u nádraží je hospoda, kde by se nejspíš nechalo hrát, ale každopádně by se tam dalo dát pivko. Pak se uvidí.

Klasický páteční odjezd ze stověžaté matičky – všichni kdo mohli, vyrazili z Prahy pryč. Na nádraží to vypadalo jak na burze před začátkem obchodování. Několik set lidí upřeně sledovalo tabuli odjezdů, kde se ne a ne objevit číslo nástupiště vlaku Vsacan s odjezdem v 15:19. Trochu vzruchu do davu přineslo sdělení pětiminutového zpoždění, které někteří považovali za číslo nástupiště, jelikož si na tabuli spletli sloupec, v němž se pětka objevila, a začali se davem drát nejdřív k nástupištím, aby si následně uvědomili svůj omyl a začali se zase vracet zpět před tabuli. Nedošli, jelikož byli smeteni davem, který zamířil už k oznámenému nástupišti číslo …..pět. Nechal jsem se také unášet až k vlaku, kde jsem v kupátku usedl na svoje místo a očekával další spolucestující. Nakonec přišli jen tři a dvě zbývající místa zůstala jako rezervace. Nejspíš přistoupí někdo později. Dali jsme se do pohybu.

V Libni jsme měli zdržení, nějaká paní se domáhala jízdy s kolem a přesvědčovala průvodčího, že vlak je přece dost velkej, aby se do něj vešlo jedno blbý kolo. Nechtěla si nechat vysvětlit, že tenhle vlak bere kola jen do oddílu pro kola, kterej je plnej, protože tam lidi mají rezervaci a že to kolo nemůže nechat stát jen tak v chodbičce. Dohadovali se asi sedm minut a teprve až když průvodčí paní pohrozil, že jí naúčtujou zdržení vlaku, vytáhla ona osoba kolo ven a počkala na další vlak. Tím nám naskočilo celkové zpoždění na dvacet minut.

Jakási paní naproti mně bere jeden telefon za druhým a naviguje děti, co kde mají k jídlu, případně jak se dostanou na kroužek. Položí telefon a za minutu zvoní zase. Bere telefon – „V lednici, v tom zeleným kastrůlku, no….. máš to? No, dobrý, tak si to ohřej. ….No na sporáku nebo v mikrovlnce…..ne…. ne…. Ježišmarja to si neumíš ohřát jídlo, tak si to dej na talíř, když je toho hodně a ohřej si to v mikrovlnce, to snad není pravda, zbytek dej zase zpátky do lednice.“ Pokládá telefon. Za pět minut „No co je zase? Já nevím, vem si na sebe, co chceš, na tréninku se převlíkneš………… já nevím kde máš boty…..no tak se podívej do tý tašky, co vždycky nosíš…..no a už mi kvůli takovejm blbostem nevolej, jsem ve vlaku.“

Dál už pak cesta příjemně ubíhala, dítě asi úspěšně odešlo najedené na trénink a já sklapnul chvíli víka. Po chvíli mě budí SMSka – pan Vajíčko – Dneska máme hluchej kanál??? Omlouvám se s tím, že chrápu a že jsem v Český Třebový a máme 20 minut sekyru. Ještě asi hodinu a už brzdíme v Olomouci. Vybral jsem peníze a šel koupit lístek do Hluboček. S lístkem v kapse jsem se přesunul na páté nástupiště a čekal, až dorazí pan Vajíčko. U vlaku jsem kecal s průvodčí a snažil se dozvědět, jestli vlak čeká na Vajíčkův přípoj, nebo ne. Odpověděla mi, že „No to je různý, my jsme dřív mohli sami rozhodnout, jestli ten vlak počká chvíli, než přijede rychlík, ale teď musíme volat do Brna a oni nám řeknou co a jak. Někdo třeba zavolá, že potřebuje ten přípoj stihnout a z Brna řeknou, že máme počkat. Tak čekáme a najednou rozsvítěj zelenou a my musíme jet. Takže ten slíbenej přípoj ten člověk samozřejmě nestihne a my pak vypadáme jako blbci. To je jak kdy.  Takže až nám teď rozsvítí zelenou, tak pojedem.“ „No tak to by sebou měl kamarád asi teda hodit, co, když je odjezd za minutu.“, odvětil jsem. No ale nakonec všechno dobře dopadlo, pan Vajíčko vysupěl schody a už se se mnou vítal. Vlezli jsme do vlaku a cuklo to a my konečně jeli zase spolu. Projeli jsme tři nebo čtyři stanice a vystoupili v Hlubočkách – Mariánském údolí. Pak ještě nejspíš následovalo Hlubočky město a Hlubočky hlavní nádraží, ale tam my už jsme nejeli.

Obešli jsme hučící fabriku Honneywell, přešli mostek a viděli hospodu V údolí. Sedli jsme si na zahrádku, vevnitř bylo dost lidí a hrála televize. To bylo mínus. Plus bylo pivo a to, že vařili. Přišla hezká mladá servírka a donesla lístek. Doporučila nám nějaké krajové speciality a tak jsme to zkusili. Pivo donesla hned, jídlo vzápětí. Mezitím jsme s panem Vajíčkem spřádali plány na dnešní hraní, „ Jo tady by to šlo“ a jen co jsme dojedli, vytáhli jsme kytary z futrálů a začali ladit. Dali jsme pár osvědčenej písní a už se kolem nás začaly placatit děti, tak jsme hráli chvíli pro ně, čímž jsme si získali obdiv nejen dětský, ale i rodičovský – Přece to nemůžou bejt takový vagabundi, když tak hezky hrajou dětem, ne? Děti odešly a my na zahrádce zůstali sedět se starousedlíky. Dali jsme se do řeči s klukama od vedlejšího stolu, dělali ve fabrice, hraní se jim líbilo, tak jsme od nich obdrželi nějakou tu zelenou na svěží dech. Zase se chvíli hrálo a zpívalo, když si k vedlejšímu stolu sedla manželská dvojice a začala si zpívat docela pěkně s námi. Pozvali jsme je, ať si jdou sednout k nám a po vzájemném představení jsme se dozvěděli, že manželka je už čtvrtá v pořadí, ale určitě poslední, protože tohle je ta pravá a navíc měla dvanáct dětí. Sympatická byla, veselá taky, tak proč ne. Měla na sobě apartní jaguáří legíny, tak jsme se zeptali, jestli jí náhodou nenapadl jaguár. A gradovali jsme dál „No jasně že jo, ale přepralas ho a sebrala mu kalhoty, tak teď tu po lesích běhá od pasu dolů nahatej a drží si tlapku před rozkrokem, aby nepohoršoval kolemjdoucí“, smáli jsme se, když jsme si toho chudáka jaguára představili. Kecali jsme, hráli a popíjeli, tak od všeho trochu, až přišla servírka, jiná než předtím, mnohem zlejší a ošklivější a zkásla nás, že už zavírá. Objednali jsme ještě poslední rundu a chvíli s manželama hráli, pak jsme se rozloučili a předali na sebe kontakt, že prý se zítra určitě ozvou a můžem zahrát u nich na chatě. „Tak jo, když budete chtít, ozvěte se a domluvíme se. Ahoj“ „Ahoj“, slyšeli jsme už na cestě.

„No jo, ale kam půjdem spát?“ nadhodil jsem. „No kousek půjdem po cestě a pak vlezem do lesa“, zněla logická odpověď. Ani jsem se nemusel ptát. Ušli jsme po silnici nějakých dvěstě metrů a uhnuli do lesa. Po polní cestě jsme pokračovali ještě kousek a hledali místo, kde by byl rovný plácek bez bláta a pařezů, případně nějakých dárečků pod papírem. Po chvilce hledání jsme skutečně takové místo našli a ulehli do spacáku. Tři metry pod námi vedla nějaká lokální asfaltka, ale nevěnovali jsme jí pozornost. Pan Vajíčko si vyndal oči a v podstatě hned jsme usnuli.

  1. DEN – SOBOTA

Té asfaltce jsme pozornost věnovat měli! Od půl pátý ráno tam jezdilo jedno auto za druhým, od fabriky, k fabrice, traktory, náklaďáky, osobáky, motorky, babety, skútry a kola. Takže pro mě to byla se spánkem konečná. Jakmile jsem zavřel oči, projel mi za hlavou nějaký dopravní prostředek. Provoz se ustálil kolem sedmé asi tak na čtyři auta za minutu. Sbalili jsme saky paky, „Ahoj místo“ a hledali na kůře stromů modrou značku, která měla vést k první dnešní zastávce, na Svatý kopeček. Ráno bylo slunečné a chladné, dobře se šlo, i když cesta vedla do kopce a místy byla dost blátivá. Asi po jeden a půl kilometru jsme vyšli z lesa na polní cestu, po pravé ruce se v polích vyjímala hvězdárna Josefa Seinela. Pokračovali jsme dál po značce a minuli podivný dům, nebo bunkr, architektonický skvost, těžko říct, co to vlastně bylo. Přední část domu přecházela do jakéhosi bizarního betonového oblouku, tak, že to vypadalo, jako kdyby se nedopatřením ohnula střecha garáže, uprostřed tohoto oblouku zel průchod, takže to nejspíš mělo být netradiční posezení před domem, zkrátka musíme se tam ještě za pár let podívat, abychom zjistili, co jsme to tentokrát vlastně viděli.

               Pokračovali jsme dál přes Lošov, až jsme mírným stoupáním docházeli ke Svatému kopečku. Už se to tu taky začalo hemžit turisty, kterým Yedowa Chüže výrazně snižovala věkový průměr. V lese jsme potkali babky, zdravili jsme je, ty, které nebyly hluché, odpovídaly a škemraly, ať jim zahrajem. „Na kopečku“, odpovídali jsme a přidali do kroku. Na Kopečku bylo pěkně rušno. Autobusy stály vzorně zaparkované na velkém parkovišti pod kostelem a hned první hospoda měla velkou ceduli SVATBA – dnes zavřeno. Super, taky nás mohlo napadnout, že zrovna v sobotu se tady se svatbama roztrhne pytel. Co už.

               Prošli jsme si okolí kostela a podivovali se nad tím Božím byznysem všude kolem. Sošky Všemohoucího všech možných velikostí, fotky a pohlednice kostela a boží rodiny, růžence nejroztodivnějších tvarů, barev a materiálů, všechno máme, co kdo chcete, obchod kvete, jen si račte říct. Usadili jsme se na prkennou zahrádku pod slunečníkem, hned vedle cukrárny a dali si pivo. Bylo teplo a po pěti kilometrech už se dostavila i paní Žízeň. Seděli jsme a nasávali……..atmosféru tohoto poutního místa. Dali jsme si ještě jedno. Pan Vajíčko vytáhnul z futrálu kytaru a začal si brnkat. Lidi se ohlíželi, kdo že to tam hraje. Tak jsem vytáhnul kytaru taky a s citem jsme dali pár písniček. Na zahrádku začali chodit lidi, posedali si ke stolkům kolem a poslouchali a zpívali si. Došly i lesní babky a mávaly na nás a smály se, jako by s námi v tom lese prožily bůhvíco. Mávali jsme jim taky. Pro děti jsme zase zahráli pár písniček a tak nám dopoledne hezky uteklo. Jedna slečna měla jaguáří svetřík, tak nám bylo jasný, že ten chudák, co mu včera mamina sebrala kalhoty, už běhá někde po lesích svlečenej celej.

Zvony odbíjely poledne, když jsme se zvedli a šli se podívat na kostel. Před kostelem stály překrásný červený šaty s dlouhejma nohama, tak jsme si říkali, že bychom je mohli vzít sebou na výlet. Jenže v tu chvíli - kde se vzal, tu se vzal, objevil se kouzelný ambiciózní flexibilní dynamický submisivní třicetiletý dědeček, vzal šaty kolem pasu a na těch dlouhejch krásnejch nohách si je odvedl ke skupince svatebčanů pod kostelem. Chüže zavřela hubu, polkla a pokračovala v obhlídce kostela. Chvilku se ještě vybavovala s průvodkyní před vchodem, dokonce i do kostela jí pařáty zanesly, ale jen co vylezla ven, začala se rozhlížet, kde by byla otevřená jaká vařící hospoda. Doporučovaná hospoda U Macků byla zavřená, tak jsme šli do Chalupy Na Schůdkách, kde jsme si dali pivo a jídlo. Zaplatili jsme a sypali se dál. Prošli jsme kolem ZOO, které vypadalo moc pěkně, pokračovali po cyklostezce a červené turistické značce směrem na Pohořany, kde jsme chtěli navštívit Pohořanskou boudu. Cesta byla krásná, asfaltka, sem tam projel nějaký kolař, ale jak jsme se vzdalovali od Kopečku, bylo jich míň a míň. Došli jsme na rozcestí, kde červená vedla rovně a odbočka k pevnosti Radíkov doprava. Zvolili jsme odbočku s tím, že zacházka nebude velká a vrátíme se zpět na značku. Po necelém kilometru jsme došli k ubytovacímu zařízení s hospodou a chatičkama. O tomto víkendu tu byl sraz kavalírů – asi miliónu stejných psů, a jejich pyšných majitelů. Psi byli všude a neustále štěkali. Nám to bylo jedno, dali jsme si u okýnka restaurace pivo a hledali, kde bychom mohli složit kosti. Zahlídli jsme u jednoho ze stolů kousek stranou samotnýho trempa, tak jsme si k němu šli sednout. Potřásli jsme si pravicemi a přisedli si. Povídali jsme, dávali historky z vandrů a až když jsme řekli, že jsme Yedowa Chüže, vyvalil ten tremp oči a říká: „No tak to já vás znám, já si čtu vaše stránky, no to není možný, že jsem vás potkal naživo.“ Představil se jako Čolda z TO Tobrock, jsou tři chlapi, co jezdí jako my, ale asi trochu víc do přírody. My to máme tak půl na půl. Holt taháme ty naše hrací klacky a chceme je taky trochu provětrat mezi lidem. Domluvili jsme se, že se musíme někdy všichni sejít a ještě s Pečbuřtama, což je taky podobně smýšlející skvadra. Za chvilku přišla Čoldova manželka s dětma, udělali si společný rodinný výlet, přičemž maminka šla civilní trasou s kamarádkama a dětma, zatímco tatínek pěkně v maskáčích a lesem. Bez dětí. Seděli jsme a ochutnávali místní pivo Chomout. Hrábli jsme do strun a vysloužili si opečenou klobásku od pejskařů - kavalírů. Začalo se pomalu šeřit a my vymýšleli co dál. Čolda nás zrazoval od Pohořanské boudy, prý to je nejisté, mají oficiálně jen do devíti a pak se nikdy neví. Buď zůstanou v hospodě, nebo zavřou a jedou pařit někam na diskotéku. Lepší prý je hospoda v Posluchově, kde mají guláš a dobrý pivo, chodí tam spousta lidí a je to tam hrací. No to jsme nemohli odolat. Zmínili jsme Čoldovi podobnou epizodu s Borisem – „Klucí, tam u nás v hospodě je strašně lidí, pojeďte se mnou, to bude pařba, jakou svět neviděl.“ Neviděl, protože v hospodě nikdo nebyl a ti co byli, právě odcházeli. Čolda se smál a říkal, že tady to tedy rozhodně nehrozí. No tak jsme tedy vyrazili do Posluchova. Cestou jsme se na střídačku zastavovali a zavlažovali stromy podél lesní cesty a po nějakých třech kilometrech už nás vítaly střechy posluchovských stavení. Došli jsme do hospody, kde sedělo šest cyklistů a dva místní. „Čau, kde jsou dneska všichni?“, ptal se Čolda číšníka. „V Bystřici je pouť a nějaká rockotéka, nebo co“, odpověděl číšník a my si vzpomněli na Borise. Dali jsme si gulášek a po pivu. Obojí dobré. Dali jsme si ještě jedno pivo a vytáhli kytary. Dlouho jsme hráli, cyklisti poslouchali a zpívali s námi, přišla i Maruška, Čoldova to choť a donesla nám na snídani švestkovej koláč!!! Takovou má Čolda ženu, starostlivou a hodnou.  Děkovali jsme a bili čelama o zem. Hráli jsme další a další písničky, asi až do jedný ráno, kdy nás číšník vyprovodil. Takže nakonec se Boris nekonal, což bylo jen a jen dobře.

               Šli jsme cestou necestou k Hlubočkám, kde Čoldovic bydlí. Maruška nás cestou opustila a Čolda šel s náma do lesa nad Hlubočky a ukázal nám, kde se dá dobře spát. Chvíli jsme ještě stáli a obřadně dopili flašku 12 letýho Glenfilddicha, co už sebou tahá pan Vajíčko od jara. Čolda se rozloučil a uháněl k Marušce do peří, my jsme vytáhli plachtu a spacáky a uložili se taky.

  1. Den

Kolem půl šestý na nás začaly padat dešťový kapky. Nejdřív jsem chtěl zalézt víc do spacáku, ale po tomto zjevně krátkozrakém nápadu, neboť tím, že se schovám, déšť zpravidla neustane, jsem rychle vylezl a počkal, až se pan Vajíčko taky vyštrachá ze spacáku. Potáhli jsme plachtu, věci naházeli pod ní a rychle zase zalezli do vyhřátých spacáků. Déšť vytrvale bubnoval na nataženou plachtu a my spokojeně chrupali až do devíti. Asi půl hodiny jsme se ještě převalovali a pak jsme vstali a začali balit. Ráno bylo dost chladné a začal foukat vítr. Naštěstí už přestalo pršet, ale mraky se začaly po nebi zase honit, takže nebylo jasné, jestli ještě nějakou tu přepršku přece jenom neschytáme. Věci sbalený, čas ke snídani. Vyndali jsme úžasnej Maruščin koláček a posnídali. Lepšího jsme si nic nemohli přát. Nahodili jsme na hrb batohy a vydali se po zelené značce do Hluboček. Cestou jsme potkali pár lidí, kteří se ptali, jestli jsme nezmokli, a chlubili se, že dřív taky jezdili. Cesta vedla po stráni s krásným výhledem na Libavou dolů do údolí. Došli jsme na silnici a kolem základní školy a rekonstruovaného kulturního domu pokračovali k nádraží. Sem tam kolem nás projelo auto a my zjistili, že tohle je ta malá asfaltka, nad kterou jsme první noc spali. Takže jediná spojnice mezi tímhle koutem světa a Olomoucí. Tím se všechno vysvětlilo.

               Došli jsme k hospodě v Údolí (u Potkana), kde jsme předevčírem začínali. Jak je to dávno. Odolali jsme uzeným klobáskám, které provoněly celé okolí hospody, ale vzhledem k tomu, že jsme chvíli předtím sežrali koláč, tak nám to ani nevadilo. Cesta dál byla po cyklostezce kolem garáží a chatové osady, kde se dohadovaly nějaké děti, kolem deseti let. Nejuječenější z nich byla holka, která odsekávala a komandovala všechny kolem. Ta až vyroste, tak to bude mít asi všechno doma na povel. Chaty byly zřejmě pýchou jejich majitelů. Když Franta udělal dřevěnou terásku, tak my jí uděláme taky. Stejnou, jen o půl metru větší a zasklenou. A když oni skalku, tak my skalku a vodníčka k jezírku. Takže některé chaty měli okolí obludně vyzdobené nejrůznějšími doplňky a soškami a rostlinkami rostoucími z těch doplňků a sošek. Cesta nás dovedla k trati, podél které jsme pokračovali do Velké Bystřice. Kecáme, zdravíme kolemjdoucí a usměvavé běžkyně a po levici za kolejemi míjíme Občerstvení na zastávce – bufet zřízený z nádražního domečku. Pan Vajíčko navrhnul, že můžeme zajít na pivo, ale nakonec jsme se dohodli, že se podíváme ještě do Bystřice, protože tady to vypadá, že se nevaří.

Docházíme do centra a už z dálky je slyšet dunění bubnů, kvílení kytar a mečivý zpěv Michala Davida. Pouť. Chtěli jsme se zastavit mimo centrum dění, v restauraci Zámeček Varna. Bohužel je dnes celé zadáno. Vracíme se tedy zpět do centra a potkáváme jakousi slečnu v jaguářím klobouku. Tak vida, chudák jaguár je komplet holý. To nás hodně pobavilo. Prodrali jsme se mezi stánky s pouťovými cetkami a snažili se najít nějakou normální hospodu. Nakonec jsme našli hospodu U zedníků, ale měli jen tři druhy steaků – rare, medium, well done. Ani na jeden z těchto stejků jsme jaksi neměli chuť a tak jsme si v nejrůznějšími sbírkami a předměty přeplácaném interiéru dali jen pivo a kafe. Pan Vajíčko navrhnul, že se vrátíme na tu zastávku, něco ho tam táhlo a tak jsme šli. A bylo to dobře. Ve vkusně zařízené hospůdce hrál Eric Clapton unpugged, teda ne naživo, ale v televizi, pan Vajíčko si dal pivo a já už bohužel nealko a zapředli jsme hovor s místním šéfíkem, Vláďou. Nakonec byl Eric vypnut a zapnuta Yedowa Chüže. Hráli jsme s chutí, dostali jsme prejt a nakonec celá útrata šla na účet podniku.

Do poslední chvíle jsme zpívali, a když bylo do příjezdu vlaku asi dvě minuty, sbalili jsme krám a bohužel se museli rozloučit. Jednou se sem určitě vrátíme. Zalomili jsme palce a vylezli na nástupiště. Akorát přijížděl vlak. Nastoupili jsme a odjeli do Olomouce. Přijeli jsme a čekali na přípoje. Oba měly zpoždění víc než půl hodiny, tak jsme postávali u jezdících schodů a sledovali, jak kolem běží život. Vlastně jezdí. Hodnotili jsme uplynulý víkend a zdálo se, jako kdyby trval aspoň čtyři dny.

Nakonec přece jen ty plechový ořové dokodrcaly a odvezly nás dom.

Poslední komunikace per SMS:

p.B „ Tak už jedu, je to zase síla, nejen, že je 30 min. zpoždění, ale je to ten příměstskej patrovej vlak. Místo na uložení věcí nula a na sezení taky. Takže batoh vrazenej nad jinou sedačkou a s kytarou mezi nohama. To jsou služby…“

p.V „ Ty vole….já piju víno a hraju…..velká rodina Slováku jede z Pardubic domu J

p.B „Tiše závidím, ať nepřejedes ;-)“

p.V „No … tak ta rodina (8 dospelycha 4 deti) vystoupila…mam par minut, abych se z toho alkace vzpamatoval. J Skoda přeškoda, ze jsi tu nebyl. Neskutecna parada. Tesim se, ze se brzo uvidíme a dame nejakej mazec. Však tento vandr nebyl o nicem jinem. Zas z toho budu zit dva mesice. Diky pane B! Tvuj Egg“