Jdi na obsah Jdi na menu
 


Drozdovská pila - červen 2015

Bláhově jsem se domníval, že když si ve čtvrtek v půl sedmé večer budu chtít koupit lístek na vlak na páteční odpoledne, bude všechno bez problémů. Že prostě na idosu najdu vlak, přidám lístek do košíku a zaplatím přes internet. Bohužel skutečnost byla jiná. Všechny vlaky po 16:30 byly beznadějně vyprodaný. Tak jsem musel vzít zavděk vlaku českých drah Jan Perner 16:20 z hlaváku a doufat, že všechno stihnu.

V pátek jsem utekl z práce ještě chvíli před čtvrtou, abych měl čas si koupit ještě aspoň něco k jídlu s sebou do vlaku. Na nádraží jsem zašel do obchůdku, vzal si bagetu a dvě piva a rozhlíd se po pokladně. Od pokladny se táhnul had lidí až skoro ke vstupním dveřím. Ale co, mám ještě 10 minut čas, řekl jsem si a postavil se do fronty. Ještě tři lidi přede mnou, fronta jde docela rychle. Jenže pán, co je právě u pokladny dobíjí telefon, nebo dává tiket sazky, co já vím, a čas neúprosně letí. Pán konečně po drahocenných třech minutách odchází. Nervózně pokukuju po hodinkách na zápěstí jakéhosi Japonce přede mnou. Ještě pět minut do odjezdu vlaku. Riskuju a zůstávám stát ve frontě, Japonci přede mnou platí.....eurem, pokladní přepočítává kurz do eur. Naštěstí Japonci mají přesně požadovanou částku tří eur. Jsem na řadě. Pokladní pomaloučku skenuje moje pivo a bagety. Devadesát tři. Nechal jsem jí stovku a utíkal pryč. V běhu jsem zaznamenal, že vlak mi jede za minutu z nástupiště číslo tři. Beru schody po dvou až třech. Konečně jsem nahoře a sápu se po schůdkách do vagónu. Hned za patama se mi zabouchly dveře. Je 16:21 a vlak se pomaloučku začíná rozjíždět.

Vlak je samozřejmě úplně plnej. V jednom kupé bylo docela volno, na jedné sedačce seděl takovej floutek s patkou přes oko až k bradě, vedle sebe měl tašku, mobil, tablet. Proti němu na sedadle byla hozená bunda přes dvě místa. Zeptal jsem se, jestli tam je všude obsazeno, nebo jestli tam mají jedno místo volné. Patka si znechuceně pověsil tu hozenou bundu na háček. Normálně ten hajzl zabíral čtyři místa v kupé. Jen co se vlak rozjel, vzal si tablet a odešel pravděpodobně do jídeláku, protože až do Zábřehu se už neukázal. Nebo ho po cestě někdo zabil, protože nic jinýho si takovej neomalenej zmetek nezaslouží. Ve vlaku bylo minimálně pětatřicet stupňů. Okýnko samozřejmě zavřený, protože když se vlak rozjel, vstala jedna z přítomných dam a nekompromisně a definitivně okno zavřela. Když s cvaknutím zapadla okenní pojistka, významně se rozhlédla po potících se spolucestujících a usedla zpět na svoje místo. Vedro ve spojení s předchozím sprintem na nádraží způsobilo, že jsem byl okamžitě jeden z favoritů miss mokré tričko. Dal jem si s chutí studené pivo a děkoval bohu, že jsem v krámku zariskoval a zůstal; představa, že pojedu dvě hodiny na sucho, byla šílená. Za chvilku jsme začali brzdit před Kolínem. Cesta rychle ubíhala, v konkurenčním boji na této trati se ČD snaží. I když bych čekal, že v takovým hicu nasadí klimatizovaný vozy. Nevadí. Pardubice, Česká Třebová a už vystupuju v Zábřehu, se čtvrthodinovým zpožděním.

Na příjezdové tabuli v nádražní hale píšou, že vlak ze Žiliny má zpoždění 20 minut. Takže mám asi půl hodiny, než dorazí pan Vajíčko. Našel jsem u prvního nástupiště nádražní hospůdku a dal si Primátora 11. Sedím a koukám na hodinky. Nádražní amplion oznamuje, že právě přijel opožděný vlak ze Žiliny. Rychle jsem došel panu Vajíčkovi pro pivo, aby jen co vyleze ven, mohl spláchnout dlouhou cestu. Jenže pan Vajíčko nikde. Čekám čekám a najednou mi pípne SMS – pan Vajíčko – Hele, gde si? První nástupiště, hospoda, terasa odpovídám. A za chvíli už ho vidím, jak dupe do schodů. Velké objetí a radost ze setkání. Sedli jsme si k pivu a začali kecat. Jako kdyby se mezi vandrama zastavil čas. Naposled jsme jeli před půl rokem, ale jako by to bylo včera. Dali jsme si druhý pivo, vytáhli mapu, a začali plánovat kam půjdeme. Vedle nás seděl chlapík kolem padesátky, který nás lákal na zámek v Tatenicích, že je tam hospoda, kde by se dalo hrát. Ale že musíme hned, protože jede poslední vlak. I byly vytaženy karty, aby bylo učiněno tradici volby fírera zadost. Tak jsem nakonec, jakožto fírer, rozhodl, že do Tatenic nepojedeme, ale necháme si je uložené v paměti pro nějakou další taškařici.

Po chvilce nad mapou byl dnešní cíl jasný – Růžové údolí. Je tam podle mapy i hospoda a dokonce tam má být zítra benátská noc. No tak to by tam mohlo být dobrý i na dnešní večerní hraní. Strašně dlouho jsme si spolu už nezahráli a oba jsme byli natěšený jako sáňky na sníh. Dopili jsme pivo, zaplatili u paní vedoucí a došli si na nádražní hajzlík, aby byla cesta příjemnější a nemuseli jsme hledat různá křoví či potupné kouty. Bohužel jsme museli přejít celý Zábřeh, způlky rozkopaný. Šli jsme okolo nákupních center, přes kruhové objezdy, našli jsme bankomat, který pan Vajíčko bez váhání vyloupil. Cesta už vedla k hranici města, když tu se ze zahrádky hospody u sokolovny ozval ruch a slavičí hlasy. No tak dáme jedno cestovní, to nás nezabije, a co nás nezabije, to nás posílí. Na zahrádce sedělo dost lidí, objednali jsme si pivo u mladé a celkem pěkné číšnice. No a pan Vajíčko uháněl zase na hajzlík. A po něm i pan Brambůrek. Pivo po dost dlouhé době přineseno, servírka usměvavá a komunikativní přijala tři zlatky. Pan Vajíčko si jí tak prohlížel a kouká, že se jí u pasu houpá nějaká krabička. Tak se hned ptá: „To máte nějakou fajnovou džípíesku, aby vám hlásila kam máte jít a co kam máte donýst, žejo, abyste se ve světě neztratila... “ „No je to taková podobná věc, ale není to úplně přesně, jak jste říkal, je to prostě vobyčejná inzulinová pumpa“, otočila se a byla zas někde jinde. No jo, no, bylo to trošku fópá, ale jsme na vandru a věci se dějou.

Po silnici jsme šli dál a dál směrem k Růžovému údolí. Už jsme měli docela hlad a doufali jsme, že v hospodě budou aspoň párky. Začalo se stmívat, takže jsme na červenou značku neviděli, ale nevadilo to, protože cesta vedla pořád po silnici. Najednou nás dojel cyklista. Pozdravili jsme jak se sluší a patří a on přibrzdil a dal se s náma do řeči. Klasika – z kama? Odkud jdeme a kam a tak dále. Na oplátku jsme se dozvěděli, že dneska vykopal dvacet metrů kanálu a zítra ho čeká dalších pětatřicet. Už jen vedl kolo vedle nás a cesta příjemně ubíhala. Došli jsme pod kopec na rozcestí a tam jsme ji uviděli. Vysněná hospůdka v Růžovém údolí vypadala krásně. A vevnitř se svítilo a bylo slyšet muziku a halas. No super! Tak se nám ještě nějaká taškařice povede. No tak jsme vlezli dovnitř. „Máme tady uzavřenou společnost, svatba“, vpálila nám protivná servírka místo pozdravu, „takže vám nic nedám, máme zavřeno“. No ale pak se jí nás asi trochu zželelo a tak říká: „No jedno dvě piva vám natočím, ale víc ani ň“. Zeptali jsme se jestli by třeba nebylo něco k jídlu, ale podívala se na nás jako na blázny a odpověděla: „Samozřejmě, že NE!“ Poděkovali jsme a sedli si ve výčepu ke stolu. Kolem se producírovali svatebčani ze salonku a okukovali se zájmem futrály s kytarama. Byli odsouzeni k poslechu dýdžeje Slámy, který jejich uši masíroval hity Helenky, Káji, Michala Davida, Evy a Vaška. Marně jsme doufali, že nás někdo osloví a bude chtít něco zahrát. Dokonce jsme se zeptali servírky, jestli bychom si nemohli jen tak něco brnknout ve výčepu, ale tato opovážlivost byla okamžitě ztrestána loupnutím zlého oka a nekompromisní odpovědí: „NE!“ A hned pokračovala „To si jako myslíte co? Že jsem tady pro srandu? Měli jste tři piva, dva rumy, řekla jsem vám, že vám nic jinýho nedám, takže nic nebude. Mám zavřeno. Žádný hraní.“ No tak jsme zaplatili a šli. Opět s prázdným pupkem. Poslední jídlo bagetka ve vlaku...no nic moc. Cyklista Pavel mezitím odjel odpočívat před zítřejším kanálovým výkonem a my se vydali už temnou nocí po silnici někam pryč od téhleté hrůzy.

Pomalu nám mizela hospoda za patama, cesta vedla po silnici dál. Dumali jsme nad tím, proč jsme si nemohli asi zahrát, možná, kdybychom byli tak o deset let mladší, kdo ví. Najednou zleva z kopce bylo slyšet hlasy a bendžo s kytarou. No je to vůbec možný? Že by nakonec bylo i hraní? Otočili jsme se a vyšlápli ostřejším tempem zpět, kolem hospody a do kopce nad údolí. Cesta vedla kolem chat a my šli rovnou po zvuku. Bez ostychu a skrupulí jsme se vetřeli k nějakým lidem do dvora, nebo na zahradu, či co to bylo. Na zahradě stál altánek a v něm asi deset lidí. Někteří měli nástroje a hráli, nicméně s naším příchodem vše utichlo. „Ahoj, můžem s váma chvilku posedět, kamarádi?“, zeptali jsme se. „Jo jasně, ahoj“, ale stejně ostražitost a obezřetnost byla pořád ještě ve vzduchu. Usedli jsme a stručně jsme se ostatním představili, co jsme zač, odkud a kam a když jsme do placu hodili i půl lahve prvotřídní whisky, až mi srdce krvácelo, nikdo už se na nic neptal a hrálo se a zpívalo dál. Nevím, jestli byli chlapi unavený, nebo unavený chlastem, zkrátka to hraní, jak vypadalo, že bude super kvalitní, nestálo za moc. Banjista hrál jen každou druhou dobu jen takovým odtrhnutím, přičemž ruku měl zkroucenou jak pařát, nejspíš to mělo bejt pikování, kytarista už neviděl na texty, takže zpíval jen tak na půl huby a když jsme se do toho opřeli my, přidali se, ale bylo to furt takový nijaký a nanicovatý. Pak jsme chvíli zpívali sami. Nakonec se ještě jednou spojily síly a vypotili jsme pár společných písní, ale do toho už se zívalo, pomalu uklízel stůl, takže dohráno. Přisedla si k nám holka padesát plus – učitelka chemie na nějaké střední kdesi. Začala vypravovat, že sousedy si člověk nevybere a že když je magor, může to skončit jako před osmi lety tady. Tehdy prý tady měli nějakého souseda, který k nim přišel a chtěl je všechny zabít. Pobodal ji, pobodal manžela a měli prý veký štěstí, že to přežili. No a na počest tohoto přežití tu už poosmé pořádají tenhle potlach. „Kluci, můžete tu klidně spát, kde chcete na zahradě“, dodala ještě, „místa je tu dost.“

Poděkovali jsme za nabídku, ale anžto zlaté pravidlo zní - „nevstoupíš dvakrát do stejných lidí“, vydali jsme se ještě kousek po cestě za osadu, kde jsme si našli místo pod statnou borovicí vedle cesty. Vytáhli jsme pytle a za chvíli už čučeli do hvězd, dokud nám nespadla víka.

 

První ráno

 

Byl pařák jako blázen. Leželi jsme sice v hotelu Borovice, jenže slunce už pálilo asi od pěti. Takže jsme se pěkně smažili, ale už kolem osmé se to fakt nedalo vydržet. Vstali jsme, popřáli dobrého jitra a začali se pomalu balit. Mně se teda ukrutně nechtělo, lenora mě dostihla a tak pan Vajíčko v soutěži o rychleji zabalený batoh vyhrál. Nakonec se to podařilo i mně a měli jsme se pomalu k odchodu. Cestou jsme potkali sedláky, kteří o kousek dál obdělávali políčko, pozdravili jsme se s nimi a dozvěděli se, že už se na nás byli asi před dvěma hodinama podívat.

Vesnička, u které jsme spali, má poetický název Pivonín. Nomen omen? Hm, kdepak, vesničané odtud musí přes kopec asi tři kilometry do Drozdova. Tam jsme koneckonců směřovali i my. Cesta vedla přes vesnici, kde na nás sedal otravný hmyz, u hřbitova jsme potkali sekáče s kosou, vracel se už z pole, ztratili jsme spolu pár slov. Hlavně tradičně o tom, odkud a kam jdeme, a taky o počasí, že je sucho a vedro. Vynadali jsme mu, že jestliže bydlí ve vesnici Pivonín a nemají tam hospodu, potažmo pivo, je to přinejmenším trapné a že by s tím měli něco dělat. Navrhli jsme mu, že by to mohli dát jako bod na projednávání na další schůzi obecního zastupitelstva a pokud to nevyjde, tak určitě ve volbách by to mohlo fungovat jako tahák na voliče. Však my si to jedno přijdem zkontrolovat, jak to dopadlo.

Přehoupli jsme se přes kopeček a blýskly na nás hřebeny Drozdovských střech. Blížili jsme se k vesnici a těšili se, že si v krámku něco koupíme, protože od včerejších baget ve vlaku jsme neměli kus žvance v hubě. Cesta nás přivedla nad vesnici a dole pod sebou jsme viděli kostelík. „Hele, radši se zeptáme tady nahoře někoho, kde ten krám přesně je, ať tu nenachodíme sto jarních kilometrů“, řekl jsem panu Vajíčkovi a šel se zeptat přes plot jedné starší paní.

„Jo, hoši, krám tu máme, ale je zrovna zavřeno, protože prodavačka je nemocná.“ No tak to je fakt super. Ani jsme tedy nevážili cestu dolů do vsi, naše cesta vedla po červené značce nad vsí a cesta dolů by byla jen zacházka. Na konci vesnice stála stará lípa a pod ní lavička s výhledem do polí. Usedli jsme a otevřeli posledního Kozlíka který mi od včerejška šplouchal ve futrálu s kytarou. Seděli jsme, žvanili a modlili se, aby hospoda na Drozdovské pile měla otevřeno a aby měli aspoň párky. Rozhodovali jsme se o tom, jestli půjdeme po žluté mezi poli a po kraji lesa, nebo cyklostezkou po asfaltce ve stínu stromů a lesem. Zvolili jsme mě fírerem a já jsem zavelel cestou polní po značce. Což ve zbytku Yedowe chüže vyvolalo nevoli a vzbouřila se proti tomuto rozhodnutí. Pod pohrůžkou sesazení, případně i smrti jsem nakonec z tohoto rozhodnutí ustoupil a podvolil se většímu a silnějšímu panu Vajíčkovi. Pokračovali jsme po cyklostezce. Cesta byla opravdu příjemná, lesem, s kopce a po chvíli přešla v údolí. Těšili jsme se do Drozdovský pily, měli jsme žízeň a v břiše kručelo. Konečně se cesta mírně rozšířila a druhý dům po pravé straně se honosil malou cedulkou zájezdní hostinec. Ale nikde žádný poutač, žádný vývěsní štít, takže ta cedulka vypadala spíš jako recese. Zeptali jsme se jakéhosi zemědělce, kde je tady hospoda. Setřel z čela pot, chvíli na nás nevěřícně zíral a pak povídá: „Hospoda? Tady? No, tak buďme chvíli potichu a poslouchejte.“ Zmlkli jsme a za chvilku povídá: „Slyšíte ten hluk? Tady z toho baráku?“ ukázal na dům naproti s tou cedulkou. „No slyšíme“, říká pan Vajíčko. „Výborně, našli jste hospodu, vchod je z druhý strany“, očividně potěšen, jak nás dostal, pravil pan vtipnej zemědělskej.

Hospodu jsme obešli a opravdu – vývěsní štít tuším Holby se skvěl nade dveřmi. Ve dveřích stál nějakej chlapík s koštětem, zametal poslední schod a jak nás viděl, hned spustil: „Dneska mám zavřeno, ale pivo vám kdyžtak natočím“ a zmizel a práskl za sebou dveřma. Nikde nikdo, tak jsme si aspoň sedli před hospodou na lavičku a svorně nadávali a dumali nad mapou, kudy sakra dál. Zároveň jsme tak trochu čekali, jestli ten dědek s tím pivem vyleze, nebo ne. Sedíme, tlacháme a najednou si to přifrčí dva cyklisti, otec a syn. „Je otevřeno?“, ptal se otec. „Nevíme, řek, že má zavřeno, ale pivo že nám natočí. Nevíte náhodou, kde by tu byla hospoda, kde mají něco k jídlu?“, odpověděli jsme zvídavou otázkou. „No to je tady v kraji problém, ale když půjdete tady tudy po cestě,“ ukázal rukou, „dondete po asi dvou kilometrech k dřevěné lávce, dáte se doleva a tama po cestě mezi kopcama, to nemůžete minót. Menuje se to tam Gansberg a je to taková dřevěná hospoda u sjezdovky.“ „Dík moc, zkusíme to.“ poděkovala Chüže zdvořile, jak je vychovaná.

Cyklisti odjeli a my se pomalu zvedali, když se otevřely zapovězené dveře a vylezl z nich zase ten chlap a ptá se: „Tak budete chtít to pivo nebo né?“ „No chtěli bysme.“ „No tak to máte říct; a mám tam domácí nudlovou polívku s knedlíčkama, jestli chcete.“ „Ježišmarjá, no jasně, že chceme, pivo a tu polívku určitě taky.“ Musel vidět, jak nám tečou sliny, protože za chviličku se ve dveřích objevila manželka s jedním talířem a taková pěkná holka, asi slečna dcera, s druhým talířem. Ty talíře byly tak plné, že to musely nést oběma rukama a dávat velký pozor, aby se nevylilo. Polévka vynikající, domácí, žádný éčka. A bylo jí hodně. Taky už bylo načase něco do sebe vpravit. Zhlti jsme ji, vypili pivo a objednali jsme další. Hned nám bylo veseleji. Začali jezdit cyklisti, zastavovali se, dávali si pivo, někdo taky polívku, takže to za chvíli vypadalo, že zavřeno vůbec není. Ono vlastně nebylo, jen čekali nějakou skupinu, narozeniny nebo něco takovýho a ti furt nejeli a nejeli, takže by dědkovi utíkal kšeft. Ke stolu si k nám přisedli nějací cyklisti z Brna, tak jsme s nima hodili pokec. Koupili jsme si ještě tyčky, zaplatili jsme a pomalu vyrazili po cestě dál.

Pochvalovali jsme si, jak to nakonec dobře dopadlo, že jsme od dědka v hospodě dostali polívku a konečně aspoň trochu naplnili hladovějící útroby. Cesta pěkná, rovná kolem pár chat, slunce hřálo přes koruny stromů. Zleva přicházel k silnici větší potok a my pokračovali dál kolem něj. Asi po těch dvou kilometrech, za připraveným skautským táborem na louce, skutečně byl dřevěný mostek přes potok. To musí být tady, jak nám říkal ten první cyklista. Přešli jsme na druhou stranu a dali se mírně doleva mezi kopci, jak vedla prošlapaná cesta. Do mírného kopce podél potoka jsme stoupali a potili se jak vrata od chlíva. Teplo přes třicet stupňů a vzduch se ani nehnul. Šli jsme dál a dál až jsme přišli na rozcestí. Jedna cesta vedla dál rovně podle potoka, druhá se stáčela doprava k jakési myslivecké chatě. Po chvíli čumění do mapy, ve které jsme se stejně nic nedozvěděli, jsme se rozhodli, že budeme pokračovat dál rovně. Po několika desítkách metrů se cesta začala ztrácet, byla plná kopřiv a spadaných stromů, ale my neoblomně kráčeli dál a dál vzhůru. Už jsme šli strašně dlouho a cesta, na kterou jsme měli přijít, pořád nikde. Nakonec cesta zmizela úplně, nicméně podle mapy jsme měli být už někde na konci lesa, prostě jsme šli pořád. Měli jsme žízeň a světe div se i do huby bychom něco dali. Už jsme se škrábali touhle cestou necestou dvě hodiny, až konečně začalo na konci lesa prosvítat. Po dalších asi sto metrech se před námi rozprostřela nádherná horská louka, prokvetlá různobarevnými květy a rozvoněná až se točila hlava. Možná se točila taky z vedra, nicméně louka to byla krásná. Měla jednu chybu. Byla strašně velká a nikde nebylo v dohledu žádné stavení ani cesta. Vlastně měla i druhou chybu. Tráva na ní byla místy i do pasu, takže se chůze po předchozí špatné lesní cestě ještě zhoršila. Vydali jsme se napříč loukou, teď už ničím nechráněni, nikde stín a na nebi ani mrak. Vedro se znásobilo a žízeň taky. Loukou jsme ušli několik set metrů a na hřebeni kopce po pravé straně jsme viděli hospodu. Rádi bychom se vydali přímo po spádnici nejkratší cestou hore kopcom, jenže výstražně zbarvené špagátky ohradníku nám naznačily, že tudy radši ne. Nechtěl bych s plnou polní, vyfluslej po brodění loukou a v pětatřicetistupňovým vedru prchat do kopce před rozzuřeným bejkem. Sice jsme dobytek nikde neviděli, ale radši jsme to nepokoušeli. Takže jsme si zašli oklikou kolem těch ohradníků asi kilometr a přišli k hospodě po cestě z druhé strany. Nádherný hospodský nám na nádherném místě roztočil čtyři nádherná piva. Dvě jsme tam vyklopili hned, a rozpili si další dvě. To už ten hospodskej tak nádhernej nebyl. Výhled ano. Dali jsme si konečně pořádný jídlo a to flamendra s hranolkama a ještě jedno pivo. Kolem pátý, šestý hodiny jsme se zvedli k odchodu. Při placení jsme pokecali s hospodským, jestli je v kraji ještě nějaká hospoda, kde by se dalo eventuelně večer posedět a dozvěděli jsme se, že široko daleko je otevřená jen tahle malá hospůdka na kopci vedle vleku. Lidi tu do hospod nechodí, koupí si pivo za pár kaček v Lidlu a sedí doma a grilujou maso podle šéfa Pohreicha nebo Ládi Hrušky.

Vyrazili jsme. Slunce už tolik nepražilo a tak se šlo celkem příjemně. Silnice vedla do Cotkytle, malé vesničky asi dva kilometry za hospodou na Gansbergu. Po silnici jsme směřovali přes Chudobu, tam jsme se cítili jako doma, až do Horních Heřmanic. Říkali jsme si, že tady hospoda určitě bude a chtěli jsme si zahrát, konečně. Koneckonců tady v pátek hráli Poutníci, takže by osadníci mohli být kytarám přátelsky nakloněni. Cestou jsme viděli zase nějakou garáž nářků, jako kdysi na jižní Moravě, nějaký režimem poznamenaný občan cítil potřebu do světa vykřičet všechny křivdy, které se na něm ty svině a kurvy komunistický, děte do pyče, dopustili a celou garáž těmito sděleními vyzdobil. Tak jsme si početli, zdokumentovali a pokračovali do Heřmanic. Tam nás čekalo překvapení. Už z dálky bylo slyšet dunění basů a kvílení kytar jež podmalovávaly hlasy celebrit českého popu osmdesátých let. A zase tu byla s námi Helenka a Michal David a Kája. Jo jo, to je ale náhodička, včera, dnes..... No nic, aspoň ve vesnici nebude nuda. Nohy nás donesly k fotbalovému hřišti, na kterém právě končil dětský den. A začínala dospělá noc. Zašli jsme si ke stánku pro pivo a cvičně se zeptali, jestli by nebylo i něco k jídlu. Nebylo. „Jo, měli jsme klobásy, hranolky, ale už je všechno sežraný“, dozvěděli jsme se od sympatické obsluhy. Za chvíli za náma přišel kluk, o něco mladší než my a ptal se, jestli bychom nemohli něco zahrát na ty kytary, co máme s sebou. „No jasně, proč ne, ať přestane chvíli pouštět ty hrůzy a my klidně zahrajem.“ „Tak jo“, on na to, „já to zařídím, já jsem tady hlavní pořadatel“. A skutečně, dýdžej nechal dohrát flák a konferenciér oznámil naše intermezzo. Vzali jsme kytary a hráli, až se z nás kouřilo. Lidi spokojený, dýdžej už tolik ne. Takže nám nechal času tak půl hodinky, než si vykouřil cigaretku a dal pivo a zase se zmocnil decibelů. My už jsme se k lizu ten večer nedostali. No co, tak aspoň popijem a pokecáme. Nakonec se pokec zvrhnul v panáčkování a příslib pozdějšího hraní, až odpadne ten zlotřilec pouštěč, ale ten se držel tak dlouho, až odpadnul pan Vajíčko. Pan Brambůrek ještě chvilku zachraňoval situaci a snažil se pana Vajíčka probrat k životu, no ale když se to nedařilo, ustlali jsme si v rohu fotbalovýho hřiště, rozbalili celtu a pytle a uložili se k spánku.

 

Druhé ráno

Vzbudili jsme se a začali balit, pan Vajíčko si nechal převyprávět závěr včerejšiho večera, trochu jsme se umyli a vyčistili zuby a nanesli na smrad do podpažních jam Starý Koření. Mezitím jsme sledovali etapu tour de Cotkytle. První závodníci prosvištěli jako vítr po hlavní silnici pod hřištěm, za nima další a další. Když jsme odcházeli asi za dvacet minut, ještě jezdili další a další. Museli být roztahaní snad na dvaceti kilometrech. Přešli jsme hřiště a vydali se po silnici do Štítů vzdálených nějakých pět kiláků. Cestou nás míjela auta a motorky, nám to ale nevadilo, povídali jsme a těšili se do Štítů zase na nějakej žvanec. A kofolu. A pivo. Konečně jsme viděli poutač na restauraci Černá kočka přímo na náměstí. Hned jsme tam zapadli a usadili se na terásce vzadu. Objednali jsme si polívky a já už nevím co dalšího, ale bylo to dobrý a bylo toho hodně. Kofolu a pivo jsme vypili, jídlo sežrali, zaplatili a šli na autobus. Jel asi za pět minut. Po náměstí prošli čtyři kluci – zřejmě postrach Štítů. Měli puštěný nějaký hiphopový drtě z telefonu, houpavým krokem se pohybovali náměstím a do rytmu pohupovali hlavama s neuvěřitelnejma nagelovanejma kreacema. Kroutili jsme hlavou a vzájemně se ujišťovali, že se nám to nezdálo. Pan Vajíčko se zeptal paní, která s námi čekala na zastávce, jestli to viděla taky, nebo to byl jen přelud z horka. Smála se a říkala, že to viděla taky. Autobus stál na zastávce, ale autobusák nikde. „Za minutu má jet“, řekla paní na zastávce. „Jo, jo už dopíjí v hospodě pivo, my jsme ho viděli“, odpověděl jsem. „Né, to není možný, to asi pojede jinej“, paní na to. To už na náměstí opravdu zatáčel Lanškrouňák. Naskládali jsme si krámy nad prostřední dveře na plošinu. Dali jsme si záležet, aby byly věci a hlavně kytary dobře zajištěný a nespadly nám hned v první zatáčce na schody. Usadili jsme se a autobus se rozjel. Hned v první zatáčce se ozval rachot a všechny naše věci se poroučely na schody. Hlavně kytary. Pan Vajíčko to všechno sesbíral a naskládal zpátky na plošinu. Už správně. Autobus projížděl cestou, kterou jsme předtím procházeli, takže se nám vracely nedávné vzpomínky. V Lanškrouně jsme měli na přestup dost času, asi hodinu a půl, tak jsme se doplazili z autobusáku na vlakový nádraží, kde jsme se usadili v čekárně. Vyprosili jsme si u moc sympatické výpravčí do petky vodu. K vodě jsme vytáhli ješte láhev 12 leté whisky a vytáhli jsme kytary. Osvědčený čekárnový hall umocnil doprovod kytar a milosrdně zakryl nepřesnosti v hlasech, takže jsme si užili hodinku možná nejlepšího hraní na tomhle vandru. Při kupování lístků jsme od výpravčí se sukýnkou krátkou tak, že jsme si společně zavzpomínali na Višňovou před dvaceti lety....každej velkej čokoládovej bonbón, s tím, že to je za to krásný hraní. No a pak už přijel vlak a my se přesunuli do Český Třebový. Vystoupili jsme z vlaku a rychle se rozloučili, protože a jelikož vlaky českých drah směr Žilina a Praha hlavní nádraží jsou připraveny k odjezdu.

Nevím jak pan Vajíčko, ale já jsem nenašel jediný volný místo v kupé, tak jsem nakonec seděl na batohu v oddíle pro kola s partou mladých vodních skautů, kteří se vraceli ze setkání na Seči. Jo jo, všichni někam cestujou a jezděj, aby se lidi nehromadili na jednom místě. Páč pak by se ta naše Země mohla točila šejdrem, házet a to nemůže přece nikdo potřebovat.