Ří...jen
Ahoj lidičky,
po dlóóóúhý odmlce (přesně dvouměsíční) zase trochu toho apdejtu, alébrž obžerstvení stránek.
Co se dělo od září?
Pan Brambůrek měl dovolenou, ocákával údy jadranskou vodou, takže do půlky září nebylo nic. Až na konci září proběhl první podzimní Ředkovec, v tradičním obsazení Ošmerovi, Šenkyříci, Dobrovolní a jedině pan Vajíčko byl kůlvplotě, anžto odeslal děti a ženu do teplých krajůch a vydal se popíjet sám. Jelikož byl pátek volnej, v Ředkovci jsme se sešli s oslavou 20. a 50. narozenin, která byla ve velkým stylu: kus prasete na rožni, divočácký guláge, pivo, limo, upečený dobroty...tak jsme se polooficiálně zamísili mezi svatebčany. Nakonec došlo i na hraní a podařilo se nám opanovat prostor tak, že se hrálo do brzkých ranních hodin. Sobota tradičně na Lipnici netradičně v autech, protože se všichni (mimo p. V.) hodlali s dětma zúčastnit pouti ve Světlý nad Sázavou - nic moc z toho nebylo, protože ve Světlý jsme v hospodě (jiný, než normálně v Haškový) čekali asi sto let na hnusnou polívku a dvě doby ledový na grilovaný maso, přičemž vyšlo najevo, že nikdo maso ani NEZAČAL grilovat, tak jsme to skrečovali, najedli se u Haška, přesunuli do Světlý a finíto. Večer už jenom malej posez a v neděli domů. Hraní v Ředkovci ale musím vypíchnout, protože bylo DOBRÝ a hlavně jsme (díky paňákům od vděčnejch posluchačů) vytahovali z tyglíku úplně nemožný písně. Ale to všechno byla jen příprava na hraní -
- na Mistrovství světa Agility 2012 v Liberci, který se uskutečnilo minulou neděli (7.10.).
Nebudu opakovat, jak jsme se v malodubským Chlívku seznámili s Míšou, ředitelkou akce, a jak jsme se nakonec dohodli na hraní. Jistý je, že jsme se potkali v neděli ve firmě, naházeli věci do auta a hurá nach TipSport aréna Liberec. Hraní mělo bejt od 19:00, ale my tam byli dobře o 45 minut dřív - parkli jsme auto a šli aspoň na jedno a podívat se na závěr psího klání. Pivo drahý a hnusný, klání good - až na ty projevy a především hymnu Jihoafrický republiky, která má aspoň 7-8 minut a je pěkně rozdělená na dvě sloky. Míša pěkně odrecitovala poděkování, jihoafrický republičanky všechny lidi pozvaly na příští rok do krásnýho a bezpečnýho Johannesburgu a hotovo dvacet. Prodrali jsme se k Míše, která nás nasměrovala do bowlingu v budově přes uličku od arény, infiltrovali se dovnitř, poprosili barmany o vytvoření hracího místa, přenesli tam věce, dali ještě jedno ladící a s dvouhodinovým zpožděním se do toho pustili.
Nakonec se to směle mohlo rovnat s nejlepším hraním na vandru: atmosféra rychle roztála, my zjistěli v projevu a převálcovali místní všema hitama, kterejch jsme byli schopný, včetně Včelky Máji a Není nutno (whoaaaa). Dokonce se k našim mikrákům na chvíli vedrali místní z pořadatelskýho týmu a s větším či menším úspěchem cosi zadrtili. ("Nemáte tam, kluci, nějakej duet?" "Jako třeba co?" "To je jedno, nějakej duet, abysme si mohli zazpívat my dva. "Dobře, ale co? Kántry? Rock?" "No...tak třeba Panenku." - to byla slečna Dominika a její cosi - tatík nebo milenec). Legrační byla jedna opilá rozjuchaná slečna: "Něco, abysme mohli pařit." "A co?" "Třeba od Čechomoru tu ... zabili Janka." "Tak jo." "Jéééé, supéééér!!!ZABILI JANKA, juchůůůů!!" a pak její zběsilý pogo.
Ozdobou byla slečna Eliška, z níž se nakonec vyklubala zpěvačka par excellance; dokonce byly i náznaky trojhlasů.
Končilo se ve dvě ráno, Míša spokojená na výsost a my taky, když jsme se¨spočítali svitek peněz, který nám za hraní dala (protože my jsme nechtěli nic, a ani na nátlak jsme se nemohli rozhodnout, kolik si za to máme říct, my jsme takový blbci dobrosrdečný). Domů jsme se dohrabali po půl pátý ráno, ale dobré to bylo, dobré.
Další akce by měla být 1. prosince u pana Lukeštíka z vandru, vinaře. Uvidíme, co zo toho bude.
Pěknej říjen, kamarádi. Hlavně chlapům.