Radši nad tím nepřemejšlím. A když už ano, myšlenky lítají sem a tam jako můry kolem světla. Ale musím to napsat.

Před strašnou dobou, možná před pětadvaceti lety, jsme měli s mojí mámou takovej zvyk.

Poslala mi - v určitým období celkem často - jednu krátkou esemesku s kódem "Sefrema?", já odeslal den ( třeba "úterý") a bylo jasný, že se v úterý sejdeme na Karlově náměstí ve Václavský pasáži v takový malý pizzerii, která už tam neexistuje, dáme nějaký víno, nebo jídlo, nebo obojí a popovídáme si, teda někdo bude povídat a někdo bude dělat uši, případně studnu strategickejch nápadů, jak to s tím zatraceným životem udělat.

Jsem si nabeton jistej, že o tomto NIKDO neměl ani tušení. Jen máma a já.

To "Sefrema" byl její nápad a její název. Ono to znamenalo "Setkání Freddie - Máma."

Těžko říct, kolik Sefrem vlastně bylo - ale bylo jich docela dost. Otáčeli jsme tenkrát svět a život jako kůži z králíka.

Po nějaký době už nebylo Sefrem potřeba. Věci se urovnaly. A i když se v průběhu dalších let už žádná Sefrema nekonala, stále byla nějaká možnost pro nás oba, abysme si napsali "Sefrema" a ten druhej poslal den a bylo by to jasný, co se má dělat.

Ale už žádná Sefrema nebude. Nikdy.

Byl jsem právě u pana Brambůrka, bylo asi jedenáct večer, všichni spali a my dopíjeli poslední skleničku, že už jdeme taky spát - když jsem zjistil, že mám v mobilu zprávu. A tak se mnou pan Brambůrek vydržel potom do dvou do rána u láhve domácí slivovice.

Máma 24. února v sedum večer zavřela navždycky oči.

p.V.