Když se člověk moc těší, tak to většinou nevyjde.

Minulej víkend, tedy první prosincovej, jsme si s panem Brambůrkem vymalovali  dopředu jako vandrovní. V pátek jsme si oba měli vzít dovolenou, setkat se v Holo Móci a pak už by to bylo v Bóží Móci - ale minimálně bychom konečně pokořili nedostupný štít Jedové.

Ale moje žena se rozhodla, že v nemocnici jí bude líp, než čučet na můj ksicht, tak jsem ve čtvrtek večer kajícně zavolal panu B. a všechno zrušil.

Když jsem se pak během soboty a neděle díval doma z okna ven a viděl, jak vítr žene vysoký mraky k horám, jak je sice zima, ale celkem jasno, když jsem si představil, jak někde sedíme a hrajeme, po takový věčnosti od letního vandru....bylo mi fakt smutno.

No nic, ani v 2016 zůstane Jedová nedobyta a tento rok zakončíme s jedním malým a jedním skoro-velkým vandrem.

V neděli večer hořela na adventním věnci už druhá svíčka, takže Vánoce a Silvestr tu jsou co nevidět - a pochopitelně si neodpustím to zase všechno okomentovat, shrnout a zapsat sem na Chüži, i když sledovanost je jen o pidimaličko větší než dnešní noční teplota; například předposlední článek o úspěchu Trampů v Americe zůstával podle statistik nepříjemně dlouho nepřečtenej. Ale pořád držíme, pořád ještě rozfoukáváme tu jiskřičku, která tady na stránkách zůstává.

A příští rok nás určitě popadne chuť vypadnout z domovů do volný krajiny a trochu zase nohama potočit Zeměkouli.

Ahoj, lidičky.

p. V.