Jdi na obsah Jdi na menu
 


Historie

17. 7. 1995

...aneb proč zrovna Yedowa Chüže?

 

Každý z nás byl někdy dítětem.

 

A pokud jsme jako děti měli správné rodiče či prarodiče, určitě alespoň jeden z nich byl neoficiální lidový vypravěč a snažil se nás, otravné smrady, někdy uspat. Každý takový rodič, ač má po ruce mnoho tišících prostředků (alkohol, truhlářské náčiní apod.), rád sáhne po osvědčených pohádkách. Sice pozorujeme, že vypravěčské umění mezi populací upadá (zřejmě díky nedostatku kvalitního materiálu - ono je asi dost těžké ke spaní malému děckovi povídat pohádku o Pikaču, i když neuvěřitelná stupidita předlohy nechává nekonečný prostor pro vlastní invenci a takový správně nažhavený Pikaču převálcuje celou říši pohádek, než bys řekl Pikaču), ale pokud frustrovaný rodič v zoufalství hledá pomoc na internetu, možná padne na tuto stránku a možná se mu při čtení těchto řádků rozsvítí v hlavě malé světýlko.

 

Taková pohádka (pokud není zrovna ujetá) obsahuje víceméně klasické obsazení - král, královna, princ, princezna, nějaká ta domácí zvěř, Dementní Jan, drak. Co se týče místa, do kterého je děj zasazen, obvykle se hlavní postavy motají kolem hradu či zámku (král s chotí), chalupy či vesnice (chudý Honzík, chytrá, ale chudá Horákyně, chudá, ale po odmaskování atraktivní Popelka), jeskyně (výlučně drakovo) a případně les (divoženky, hejkal, strašidlo, zapomenutý čert, Rumcajs, Křemílek a Vochomůrka, hajnej). Struktura pohádky není složitá - pohádky jsou akčně-happyendové (deathmač Honza - drak, svatba vítěze s princeznou, štěstí až do smrti, případně křtiny malých dráčat, když se něco pokazí), mají výchovný charakter (když nezištně políbíš obojživelníka, promění se v něco moc krásného a moc bohatého) a vštěpují elementární zásady mezilidských vztahů - láska k otci se vyvažuje chloridem sodným, pomáhej starým babičkám, když z lesa kradou otýpku klestí, s poctivostí nejdál dojdeš. Ale najdou se pohádky, vymykající se průměru a obsahující neočekávané prvky- např. O Smolíčkovi Pacholíčkovi (vychytralá pedofilní liška) a především Perníková chaloupka.

 

Je to typ ujeté pohádky - dvě děti v chlívku a bába si je hodlá upéct místo pizzy, toť nářez vskutku ojedinělý. Ale tak trochu stranou zůstává její chalupa z perníku, kterou Jeníček tak rád osvačil. Chaloupka z perníku je určitě bydlení pro horních deset tisíc ježibab. Předpokládáme, že bydlení v cukrovém 3+výběh nemá chyby. Nabízejí se sice jisté nevyjasněné otázky (Jak si bába věší obrazy na stěnu z perníku?, Jsou v pohádkách hmoždinky?, Jsou v pohádkách prodejny železářství, kde by bába hmoždinky mohla koupit?, Drží hmoždinky v perníku?), ale Perníková chaloupka znamená průlom do zaběhlých pohádkových kolejí. Není tam žádná z klasických postav (i když hloupého Honzu částečně poznáváme v Jeníčkovi, nepříliš oplývajícího inteligencí, ale oplývajícího dobrým zrakem), chybí standardní lokalizace (hrad, jeskyně) a výchovný charakter se blíží k současnému stavu (s usměvavou tváří doženu babičku k sebeupálení). Kupodivu nevzniklo mnoho mutací této pohádky. A všechny tyto modifikace vznikly v Rusku - a přebraly pouze babu a obydlí. A toto obydlí - perníková chaloupka - doznalo značného přepracování.

 

Dalším vývojovým stupněm perníkové chaloupky je totiž chaloupka Baby Jagy z Mrazíka, zvaná Yedowa Chüže. Není to jen místo ke spaní a kuchtění odporných lektvarů, tato chaloupka je živý tvor a je již nadána určitou inteligencí a umí vykonat nejen základní příkazy, jako "Ke mně", ale i příkazy mnohem složitější  - "Otoč se k lesu čelem, k Ivanovi zády", přičemž vydatně mrská nožičkama.

 

Takové obydlí je sice nadáno poslušností vůči majiteli, ale díky jistému stupni inteligence se to vždycky může zvrtnout. V cokoliv.

 

A to je vlastně charakteristika Yedowky. Její zakladatelé a jediní členové, Pavel a Freddie, jsou nadáni určitou inteligencí. Umí vykonávat základní příkazy ("Ke mně") i složitější, vydatně mrskají nožičkama a hlavně se to může vždycky zvrtnout.

 

V cokoliv.

 

1995

 

Na Škole v přírodě na Pilském mlýně u Blatné se sešli dva škodiči. Děti se snažily mazat večer tabuli do čista, ale ráno byla tabule celá pokreslená od neznámé Yedowe Chüže. Kreslili jsme spoustu velmi zajímavých věcí - Bubu v zubu, Ženu s kozama jak zvířátka a třeba chlapa s velkým ptákem - samozřejmě s papouškem. Dětem se to moc líbilo. Vymýšleli jsme počasí na další dny a kreslili diplomy do brzkých ranních hodin. Ten rok bylo jaro jaksi schizofrenní a tak jsme jeden den běhali v kraťasech a tričku a další den jsme stavěli ze sněhu Yedowou chüži.

 

Asi za měsíc potom jsme jeli s dětma na jinou školu v přírodě do Arnultovic. Děti byly o něco mladší, ale o to čipernější. Přijeli jsme před budovu a hned někteří hajzlíci měli komentář že v domově důchodců ještě nikdy nebyli. Každopádně hned první den stačili ostříhat panenku na pankáče a uspořádat bitvu v herně tak, že rozbili několik židlí a stolů. Den poté se točili na kolotoči tak důkladně, že ho zlomili. Údržbář ho zase přivařil, ale napevno, takže se pak už ani nehnul. Jeden večer se celým barákem linul dým z pálení mokrého dřeva. Ze dveří, kde jsme tušili kotelnu vycházel bílý, štiplavý a hrozně hustý kouř. Dveře jsme otevřeli a chtěli hledat ohnisko požáru. Po schodech jsme s šátky přes huby vletěli do sklepení a našli nějaké dveře. Vzali jsme za ně, ale ty dveře tam byly jen opřené a tak na nás spadly. Vyběhli jsme ze sklepa zase na vzduch. To už se u některých dětí začala projevovat otrava, chodily kolem objektu v doprovodu paní učitelky a potupně zvracely. Mezitím jsme s Freddiem běželi hledat čmoudící kotel. Našli jme ho po chvíli v začouzené a utemované kotelně. Uhasili  jsme doutnající klacky v kotli kýblem vody a otevřeli okýnko ven. Na zdi visel papír, že v kotli se smí topit jen uhlím nebo koxem a že kotelna musí být větraná. Ještě dlouho po návratu domů nám rodiče chodily děkovat za to, že jsme jejich dětem zachránili život. Taky se podařilo holkám ve sprše urvat kohoutek od umyvadla a tak jsme si hráli i na instalatéry. Dělali jsme i diskžokeje, malíře diplomů a jiných ocenění, odborné i odporné poradce, psychiatry, psychology i psychopaty, pošťáky, sponzory, měli jsme vlastní banku, kde si děti ukládaly peníze a hlavně jsme byli DOBŘÍ VYCHOVATELÉ. Málem bych zapomněl, že právě v Arnultovicích jsme se naučili hrát na vázu.

 

Zkrátka rok 1995 byl pro založení něčeho takového jako je Yedowka jako stvořený.