Pan Vajíčko měl přikodrcat v 16:10 na Hlavák. Cestou posílal informace o zpoždění, jehož hodnota se nakonec vyšplhala na úctyhodných padesát minut. Domluvili jsme se, že se sejdeme před Sherwoodem. ale stejně mi to nedalo a šel jsem čekat na nástupiště. Pana Vajíčka jsem v davu neviděl, vrátil jsem se před nádraží. 

S panem Vajíčkem jsme se po chvilce hledání a pobíhání po Sherwoodu  přece jenom našli, přejeli k nám domů a naházeli do auta aparaturu. Doma jsem ještě kontroloval, že všechno máme a nic jsem nezapomněl.

Vyrazili jsme do Neratovic – Libiše. Tam jsme si pár kilometrů zajeli, protože si pan Brambůrek splet Neratovice a Nelahozeves, takže jsme měli mazácké kolečko přes Kralupy. Tak si pak zapnul Navigaci a nechal se dovést až na místo určení. Při následném porovnání tras to zase tak velká zajížďka nebyla. Do Libiše jsme přijeli a už na parkovišti před hospodou nás přivítalo přátelské obětí starýho dobrýho Pepy. Jestli prý chceme hned ubytovat, je to tady v prvním patře. Zašli jsme na pivo dovnitř a nechali ubytování na potom. Hospoda relativně velká a dost zahulená. Místo pro nás hráče připravené, elektrika dotažená. Dali jsme si pivo a dozvěděli se, že do téhle hospody Pepa jen chodí, ale že tu nedělá. Nemá teď v pronájmu nic a tak chodí do práce jako každej jinej. Nanosili jsme krámy dovnitř a začali sestavovat aparaturu. Všechno zapojený, dráty připravený, připojím kytaru a…..nic. Podívám se do snímače a baterka je fuč. Má jí Toník v dálkovým ovládání na autíčko. Hm, tak to mě teda nenapadlo, zkontrolovat si ještě tohle. Naštěstí pan Vajíčko měl v kytaře taky devítivoltovku, tak mi jí půjčil, ale při průpovídce o tom, jak je ta baterka skvělá, jak dlouho vydrží – je ještě původní a tudíž asi dvacet let stará – mě lehce zatrnulo. No nic, baterku jsem použil a začali jsme hrát. Bylo to divný, nemohli jsme se pořádně nazvučit, bylo to přebasovaný a zkoušeli jsme všechno možný, abychom to nějak vylepšili. Nakonec nám dost pomohli dva chlapi, kteří s muzikou měli co dělat, říkali nám a ukazovali co je slyšet ven a co ne. Tak jsme to jakž takž vyvážili a hráli asi dvě hodiny, když tu začala docházet ta věčná baterie. Zařadili jsme neplánovanou pauzu a pustili zatím nějaký country. Prostě se nám vůbec nedařilo, nemohli jsme se dostat do tempa, lidi skoro nereagovali, nevěděli jsme co přesně hrát, co chtějí slyšet. A teď ještě ta baterka. Ptali jsme se vrchního, jestli nemá – nemá. Chlapi se domlouvali mezi sebou – kupodivu nikdo s sebou žádnou devítivoltovou baterii neměl. Ale dostali jsme radu, že tady kousek, asi 500 metrů je benzínka a tam by jí mohli mít.

Vyrazili jsme tedy do studeného nočního vzduchu. Šli jsme asi deset minut a pořád nic, silnice rovná, ale žádná záře oznamující blížící se pumpu.  Proti nám najednou šly dvě postavy. Přišly blíž a my se mohli zeptat, jak to s tou benzínkou je. No, je tady, ale má jen do desíti, takže už je zavřená. Otevřená je deset kilometrů daleko. Tak jsme pěkně poděkovali a šli zpátky s nepořízenou.

Nezbylo nám nic jinýho, než se oddrátovat a sednout si ke stolu k Pepovi a dalším chlapům. Nakonec to bylo to nejlepší, co jsme mohli udělat. Bylo to hraní jako na vandru, pěkně mezi lidma, jak jsme zvyklí. Z tý elektrifikace jsme byli trochu v křeči, budeme muset víc trénovat. Lidi kolem stolu se sesedli a my zjistili, že ty co vůbec nereagovali, byli nějací rusové, kteří při odchodu děkovali a fotili si nás jako exoty. Ke stolu si přisednul takovej polocikán, přinesl si taky kytaru, hrál dobře, ale dost sólově, takže si lidi nemohli zpívat a řekli mu, ať radši nehraje. Trochu se zklidnil a tak se mohlo hrát zas pro všechny. Další z chlapů byl zpěvák v kostele, vede tam nějaký dívčí sbor, tak s námi taky zpíval. Dívky přivést nechtěl. Jídlo bylo, pivo taky, atmosféra zahulená, ale dobrá a celá taškařice skončila ve čtyři ráno. Nanosili jsme do auta aparaturu a nechali si Pepou ukázat náš pokojík. Ve dveřích na ubytovnu jsme museli překročit cosi, co tam komusi už podruhé prošlo ústy, jak nás varoval Pepa. Pokojík byl pro tři ubytované, sprcha, záchod, kuchyňská linka, mikrovlnka. Všechno čisté. Pepa říkal, že tam normálně bydlí on ještě se dvěma chlapama, ale že dneska bude spát naproti na nějakým jiným pokoji. Tak jsme měli separé. Bylo půl pátý a my nastavili budíky na devátou, protože v 11:16 jel panu Vajíčkovi vlak do Žiliny.

Ráno jsem vstal bez budíku už v 8:40 a obsadil koupelnu. Pak jsem počkal, až se pan Vajíčko probere a taky provede hygienu. V televizi dávali Bláznivou střelu, tak mi při čekání čas rychle ubíhal. Zabalili jsme a sešli dolů k autu. Pepu jsme nepotkali ani nebudili, však se zase spojíme, až přijde čas. Ve dveřích dole už bylo uklizeno. Na otevřených dveřích do ubytovny byl nápis „Kdo nezavře při příchodu nebo odchodu dveře, bude bez milosti vystěhován!!!“. Tak jsme radši zavřeli, aby nás vystěhované nevystěhovali.

Cesta do Prahy byla rychlá, loučení na nádraží smutné, bylo to strašně rychlé setkání. Nakonec to nebylo úplně špatný, ale podáváme i jiný výkony. Do příště to musíme zlepšit.

TAK PŘÍSAHÁME