Páně Vajíčkova srdeční záležitost zavítala do hlavního města. Když jsem někdy na začátku jara zjistil, že budou hrát Durani v O2 aréně, neváhal jsem ani chvilku a hned koupil dva lístky. Na plochu, aby se dalo kroutit, skákat, mávat a hrozit. Pan Vajíčko obdržel lístek jako dodatečný dar k životnímu milníku a začal se těšit. Já se těšil taktéž a jak se blížil datum události, vic a víc. Bohužel koncert byl úplně blbě ve středu, pan Vajíčko jel tedy vlakem z pralesa až před koncertem. Naštěstí měl vlak jenom 30 minut sekeru, tak vystoupil na hlavním nádraží v Praze 18:25.

Jeli jsme tedy rovnou do Vysočan k aréně, v metru už byly patrné skupinky fandů populární britské pětice. Po kontrole u vchodu do O2 jsme si dali pivo, bohužel smlouvu má jenom Staropramen, ale co už, nejhorší pivo je žádný, tak se dalo. Nakonce jsme dali tři a ještě nějakou baštu, aby nebyl hlad. Pak jsme se přesunuli dovnitř na plochu před pódium, kde už hrála předskokanka, kapela Vesna. Hráli pěkně, zvlášť píseň Moravo..., kterou si pan Vajíčko začal rychle natáčet na mobil a já tedy taky, abych nezůstal pozadu. Sára prý má tuto písen strašně ráda. A prý se z toho, až jí to doma pan Vajíčko ukáže, posere. Posrala by se, kdyby si to pan Vajíčko natočil. Ale protože je pan Vajíčko syn svého otce (který si jednou z dovolené přivezl video, kde si popletl zapínání a vypínání kamery, takže místo pamětihodností natočil jen nohy, rozhoupanou cestu a komentář typu "Hele to je pěkný , to natočím", pak se kamera lehce zvedla, načež byla vypnuta a následovalo zase houpání, cesta a nohy), video nenatočil. Naštěstí zafungovala Brambůrkova záloha, takže nakonec se Sára přece jen asi posere. 

Vesna dohrála a začala přestavba pódia pro Durany. 10 minut, 20 minut, 30 minut, furt nic, nakonec snad po třičtvrtě hodiny, což už bylo teda fakt dlouho, potemněla světla a konečně nastoupili. A začala perfektní šou. Dostali jsme se docela dopředu, takže jsme hezky viděli, slyšeli a bylo i místo na mírné paření ve formě pouhupování  sem tam i nějakého mávání rozsvíceným mobilem. Vedle pana Vajíčka stál chlap ještě krapet vyšší než on, takže měl minimálně něco přes dva metry. Bohužel pro ty, co stáli za námi (hlavně nimi dvěma) se vytvořilo opticky neprostupné prostředí. Aspoň se na nás zezadu nikdo nelepil. Durani hráli hlavně starý profláknutý kusy, nový jen tak minimálně, aby se neřeklo. A byla to pecka. Já písničky znám, mám je jakž takž naposlouchaný, ale neznám texty. Narozdíl od pana Vajíčka, který texty zná všechny - srdce má pro lásku a hlavu pro písničky (kraviny a píčoviny). Krásně jsme si to užili, zatrsali, zamávali, zahrozili a zazpívali (pan Vajíčko). Po dvou hodinách koncert skončli a několik tisíc lidí se hrnulo ven, naštěstí otevřeli všechny díry z haly, a tak nebyla žádná velká tlačenice. Přesunuli jsme se do metra, kde už bylo plno lidí, naštěstí do jedné soupravy metra se vejde neuvěřitelných 1450 - 1460 kusů lidu (podle AI) takže jsme jeli hned druhým spojem do stanice Stodůlky, kde jsme měli zaparkovaný firemní kočár. Domů k Brambůrkům jsme dojeli o půlnoci. Vítal nás jenom Tonda, ostatní už spali. Pan Vajíčko jel hned ve čtvrtek ráno v 8 hodin z pražského Hlaváku, takže na metru musel být kolem sedmé. Inu řekli jsme si, že si dáme jen jedno pivko a půjdeme spát. Jenomže jsme se strašně dlouho neviděli a bylo o čem pokecat, takže u jednoho nezůstalo, Kolem půl třetí se vzbudila paní Brambůrková, přivítala se s panem Vajíčkem a když viděla v jaké jsme družné náladě, nabídla se, že pana Vajíčka ráno na metro odveze. Taková je to dobrá duše. Čímž nám vznikl prostor pro další popíjení a debaty, jenž se protáhly až do čtvrt na pět, pak jsme tedy na necelé dvě hodiny zavřeli oči. 

Ráno bylo krapet náročnější, nevyspalost dala o sobě vědět. Naštěstí paní Brambůrková nemluvila v noci jen tak do větru a svůj slib splnila. Já jsem si pro jistotu dejchnul a naměřilo mi to 0.3, takže řízení by byl pěknej risk. Pan Vajíčko se tedy projel s paní Brambůrkovou a byl na metru včas a na vlaku pak taky. 

Musím říct, že mi vůbec nepřipadá, že jsme s panem Vajíčkem strávili pouze jeden večer. Hodně jsme toho zažili, slyšeli, prokecali a popili. Bylo to strašně fajn. Už se těším, až se zase uvidíme a třeba si zahrajem. Což jsme tentokrát nestihli, ale to nevadí.

p.B